ECLI:CZ:US:2018:2.US.2304.18.1
sp. zn. II. ÚS 2304/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Ř., zastoupeného Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem se sídlem Masarykova 3488/1, Ústí nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 To 44/2018-301, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost, jíž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ve výroku o trestu a současně žádá, aby Ústavní soud nařídil jeho propuštění na svobodu. Stěžovatel má za to, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl nejprve rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 9. 2016, č. j. 4 T 29/2016-204, uznán vinným přečinem výtržnictví podle ustanovení §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců se zařazením do věznice s dozorem; současně byl stěžovateli uložen trest zákazu řízení všech motorových vozidel ve výměře dvou let. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím krajského soudu ze dne 2. 1. 2017, č. j. 6 To 535/2016-219, zamítnuto. Následně podanému dovolání však Nejvyšší soud vyhověl a celou věc vrátil okresnímu soudu k novému prošetření a rozhodnutí. V mezidobí však stěžovatel již nastoupil výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody a z celkového trestu vykonal téměř 2 měsíce, než Nejvyšší soud rozhodl o tom, že okresní soud má věc znovu rozhodnout. V novém řízení pak okresní soud rozsudkem ze dne 31. 8. 2017, č. j. 4 T 29/2016-277, rozhodl tak, že stěžovatele opět shledal vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle ustanovení §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu prakticky totožný trest, tj. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců a trest zákazu řízení motorových vozidel v trvání 20 měsíců. Rovněž proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl rozsudek okresního soudu změněn toliko (formálně) ve výroku o trestu, když nově byl stěžovatel s ohledem na změnu právní úpravy zařazen do věznice s ostrahou.
3. I proti tomuto nyní ústavní stížností napadenému rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel podle svého tvrzení dovolání k Nejvyššímu soudu a současně požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. O podaném dovolání ani o návrhu na odklad vykonatelnosti však dosud nebylo rozhodnuto. Stěžovatel mezitím musel opětovně nastoupit do výkonu trestu a dostal se tak do situace, kdy si z původně nařízeného trestu odpykal téměř čtvrtinu a nyní v důsledku liknavého postupu soudu nastoupil k výkonu trestu odnětí svobody, aniž by před nástupem bylo rozhodnuto o jeho žádosti o odklad vykonatelnosti. Jakkoliv tedy doposud nevyčerpal všechny dostupné opravné prostředky k ochraně svých práv, má za to, že v jeho konkrétním případě jsou splněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť nejen že mu hrozí neodvratitelná újma nástupu výkonu trestu odnětí svobody, jehož uložení považuje stěžovatel za nepřiměřeně přísné, ale čekání na rozhodnutí Nejvyššího soudu by pouze způsobilo, že by celý nebo přinejmenším většinu trestu odpykal dříve, než by vůbec mohl Ústavní soud o stížnosti rozhodovat.
4. Bližší obsah napadeného rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
5. Jak je z výše nastíněné rekapitulace řízení patrné, napadené rozhodnutí krajského soudu představuje v pořadí již druhé rozhodnutí odvolací instance, přičemž stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal současně jak dovolání k Nejvyššímu soudu, tak i tuto ústavní stížnost.
6. Stěžovatel obecným soudům vytýká v zásadě dvě skutečnosti. Předně má za to, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly se zákonnou limitou pro ukládání nepodmíněných trestů odnětí svobody podle ustanovení §55 odst. 2 tr. zákoníku. Soudy při svém druhém rozhodování po kasačním zásahu Nejvyššího soudu vůbec nezohlednily, že stěžovatel byl za své jednání již postižen přímým výkonem trestu, a to právě na základě nezákonného a později zrušeného rozsudku okresního soudu. K tomu uvádí, že i z rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že nezákonné působení represivními prostředky jakožto i delší doba od spáchání skutku či delší doba projednávání věci před orgány veřejné moci se má promítnout do úvah o druhu a výměře trestu. Tyto zásady prý však obecné soudy při svém druhém rozhodování ve věci naprosto pominuly. Stěžovatel namítá, že mu uložený trest je s ohledem na výše vyjmenované nepřiměřeně přísný, zvláště pak za situace, kdy trestní zákoník s daným přečinem spojuje i tresty nepodmíněné.
7. Druhá námitka se zakládá na přesvědčení stěžovatele, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, když se před vynesením nyní napadeného rozsudku prokazatelně neseznámil s trestním spisem. Toto dovozuje z vyhlašování rozsudku, kde předseda senátu mylně uvádí, že stěžovatel byl odsouzen i za trestný čin podle ustanovení §146 tr. zákoníku. K tomu stěžovatel uvádí, že je sice pravdou, že v dané kauze byla obžaloba vznesena i pro spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku, avšak po provedeném dokazování již soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednáním stěžovatele nebyla skutková podstata přečinu ublížení na zdraví naplněna a stěžovatel pro tento trestný čin nebyl odsouzen. Odvolací soud však evidentně pracoval s chybným závěrem, že stěžovatel se v jednočinném souběhu vedle přečinu výtržnictví dopustil i přečinu ublížení na zdraví, což mohlo zapříčinit uložení neúměrně přísného nepodmíněného trestu odnětí svobody.
8. Závěrem stěžovatel brojí i proti změně rozhodnutí provedené právě napadeným rozsudkem krajského soudu. Tato změna spočívá v uložení trestu odnětí svobody se zařazením do věznice s ostrahou namísto do věznice s dozorem. Jakkoliv je tato změna odrazem změny právní úpravy, došlo tímto postupem k tomu, že se stěžovatel v důsledku uplatnění řádných opravných prostředků ocitl v horším postavení, než tomu bylo před vynesením odvolacího rozsudku.
9. Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby napadený rozsudek krajského soudu byl ve výroku o trestu zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu projednání. Současně navrhuje, aby Ústavní soud nařídil stěžovatelovo propuštění na svobodu.
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje nepřípustný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
11. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu totiž Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy totiž představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 cit. zákona lze přitom dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Subsidiarita ústavní stížnosti má přitom dimenzi formální i materiální. Formální dimenze znamená, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti musí "formálně" podat všechny prostředky k ochraně práv, kterými disponuje, a materiální subsidiaritou je myšleno to, že tyto prostředky odůvodní způsobem, který obecnému soudu umožní ústavněprávní přezkum (viz např. M. Sachs, Verfassunsprozessrecht, 4. vyd., Tübingen: Mohr Siebeck, 2016, st. 161). Krátce řečeno, přípustnou je ústavní stížnost nejen tehdy, podal-li stěžovatel opravný prostředek, nýbrž také, když řízení před obecnými soudy již skončilo a jeho výsledek proto může být přezkoumán Ústavním soudem, a to výhradně z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod. Jak k tomu Ústavní soud uvedl dříve [usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475)], "na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí."
12. Stěžovatel si je vědom této skutečnosti, když zdůrazňuje, že současně s ústavní stížností podal i dovolání. Argumentuje však tím, že v případě vyčkávání na verdikt Nejvyššího soudu by u něj vznikla vážná a neodvratitelná újma ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, kterou představuje nástup k výkonu trestu odnětí svobody, přestože zde není zohledněno, že stěžovatel v důsledku chybného rozhodnutí soudů, které bylo následně zrušeno, již část trestu vykonal, přičemž tato vykonaná část trestu nebyla při ukládání trestu nového brána v potaz.
13. Podle ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, na který se stěžovatel odkazuje, Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka povinnosti vyčerpání všech procesních prostředků, jestliže v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Vznik vážné a neodvratitelné újmy však není možné bez dalšího spatřovat pouze v tom, když stěžovatel v souladu s pravomocným rozhodnutím krajského soudu musel nastoupit do výkonu trestu. Ostatně v tomto případě je to právě Nejvyšší soud, který může odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí a stěžovatel ve své stížnosti sám uvádí, že návrh na odložení vykonatelnosti prostřednictvím soudu nalézacího podal a nyní čeká na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pokud ostatně samotný stěžovatel uvádí, že předmětné dovolání podal dne 22. 6. 2018, není možno rozumně argumentovat tím, že v době podání ústavní stížnosti (3. 7. 2018) již dochází ke značným průtahům ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení. Ústavní soud totiž nemůže suplovat činnost Nejvyššího soudu a zejména je zcela nežádoucí, aby paralelně vedle sebe běželo řízení před dvěma soudy o téže právní otázce. Nehledě na to, že požadavek stěžovatele, aby Ústavní soud nařídil propuštění stěžovatele na svobodu, je zcela mimo kompetence Ústavního soudu a Ústavní soud není k takovému rozhodnutí ani příslušný.
14. Závěrem proto Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci ještě nebylo skončeno napadeným (byť pravomocným) rozhodnutím, nýbrž stále běží, když stěžovatel proti napadenému rozhodnutí podal dovolání, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jakkoliv se jich stěžovatel formálně dovolává. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení v jeho trestní věci skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
15. Nevyčerpání procesního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); proto byla ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta, když Ústavní soud neshledal důvod k postupu dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zák. V té části, kterou se stěžovatel domáhá propuštění na svobodu, se jedná o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a byl proto odmítnut podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) cit. zákona. Za této situace již Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, jelikož by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2018
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj