ECLI:CZ:US:2018:2.US.2367.17.1
sp. zn. II. ÚS 2367/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z. s., se sídlem Čs. armády 20, Praha 6, zastoupeného Mgr. Markem Lošanem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Na Florenci 211/15, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 5. 2016 č. j. 16 C 45/2013-458 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2017 č. j. 5 Co 77/2016-495 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatel spatřuje porušení jeho základních práv v jednání obecných soudů, konkrétně v nepřiměřeně vysokém důkazním standardu, který byl po něm v průběhu řízení vyžadován při prokazování identity reprodukovaných děl. Dále stěžovatel namítá libovůli v rozhodovací činnosti obou soudů ve spojení s extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a jejich právním hodnocením, vycházející zejména z nerespektování závěrů judikatury Ústavního soudu (konkrétně cituje nález sp. zn. II. ÚS 2186/14).
2. Krajský soud v Hradci Králové shora označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 43 595 Kč s příslušenstvím. Konstatoval, že stěžovatel dostatečně neprokázal, že Jaroslav Krtička (dále jen "žalovaný") hrál na tanečních kurzech skladby, který jsou předmětem ochrany poskytované stěžovatelem autorům skladeb uvedených v "Seznamu skladeb (pro OSA)". Podle soudu bylo povinností stěžovatele označit, jaká díla byla sdělována veřejnosti a prokázat jejich užití. To však neučinil a ani z doplnění dokazování neplyne, že by se stěžovateli podařilo prokázat, že na tanečních kurzech žalovaného zazněla díla autorů, které stěžovatel zastupuje, a na straně žalovaného tak došlo k bezdůvodnému obohacení. Stěžovatel rovněž neprokázal, že by u žalovaného provedl kontrolu či se jinak snažil ověřit obsah hudební produkce na tanečních kurzech žalovaného.
3. Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud při rozhodování vycházel též ze závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2186/14 a dodal, že bylo na stěžovateli, aby ve věci prokázal, že k hudební produkci v tvrzeném rozsahu a období skutečně docházelo, a že při této produkci byla užita díla stěžovatelem zastupovaných autorů. Stěžovatel však této povinnost nedostál, jelikož ze žádného provedeného důkazu uvedená skutečnost podle soudu neplyne. Jediné, co stěžovatel tvrdil, že skupina Ego Retro Music je schopna zahrát skladby, jejichž autoři jsou v drtivé většině případů zastupováni právě stěžovatelem. Stěžovatel navíc v provozovně žalovaného neprovedl kontrolu, ačkoliv se jedná o standartní postup prokazování užívání chráněných děl bez licenčního oprávnění, který stěžovatel využívá.
II.
4. Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu, event. porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
5. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výjimky) věcí Ústavního soudu není. Ústavní soud dále odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k soudním orgánům (a orgánům veřejné moci vůbec) dána pouze subsidiárně; přitom důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor.
6. Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti provedenému dokazování obecnými soudy, platí jako obecný princip zásada volného hodnocení důkazů. V tomto směru Ústavní soud opakovaně judikuje, že do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny odpovídá mimo jiné požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. Takové vybočení však Ústavní soud v rozhodování obecných soudů v nyní posuzované věci neshledal.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozhodování obecných soudů stran výkladu nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2186/14. V tomto ohledu ale nelze závěrům obecných soudů ničeho vytknout. Předmětný nález Ústavního soudu konstatoval, že při hodnocení, zda bylo zasaženo do majetkového práva autorského nebo majetkového práva souvisejícího s právem autorským, je nutno především zkoumat: a) zda dochází ke zpřístupňování chráněných děl veřejnosti, a tedy k zásahu do autorských práv, b) zda předmětné dílo náleží do kategorie nehmotných předmětů, nad nimiž vykonává příslušný správce kolektivní správu, a c) zda uživatel předmětů ochrany je zpřístupňuje v souladu s právními předpisy. Umístěním televizního přístroje v restauračním zařízení může jeho provozovatel sledovat navýšení zisku ("nalákání hostů"), neboť vysíláním různých programů lze zvýšit zájem potenciálních klientů právě o tento podnik v rámci možností dané lokality, cenové úrovně a typu zařízení. Při hodnocení povinnosti k uzavření příslušné licenční smlouvy je třeba přihlížet i k tomuto "komerčnímu" aspektu, a provozovatelé těchto zařízení proto v zásadě jsou povinni uzavřít licenční smlouvy. Musí však být prokázáno, že zařízení umožňující televizní přenos je provozuschopné a že jeho prostřednictvím skutečně může docházet k zásahům do autorských práv (presumpce zásahu do autorských práv). Z pouhé existence provozuschopného televizoru v restauraci ještě nelze bez dalšího dovozovat, že musí dojít k uzavření smlouvy s kolektivním správcem, resp. že dochází k bezdůvodnému obohacování. Jinak řečeno, v nyní posuzované věci by muselo být prokázáno, že na tanečních kurzech byly zprostředkovávány skladby, které jsou předmětem "ochrany" ze strany stěžovatele. K uvedeným závěrům obecné soudy bezesporu přihlížely a ve věci judikaturu Ústavního soudu nejen respektovaly, ale též aplikovaly.
8. Obecné soudy se námitkami stěžovatele dostatečně zabývaly a jejich závěrům nelze z pohledu ústavněprávního ničeho vytknout. Obecné soudy zdůvodnily, jakou právní úpravu ve věci aplikovaly a na základě jakých skutkových zjištění. Ústavní soud neshledal důvod, aby dostatečně odůvodněné závěry obecných soudů z ústavního hlediska zpochybňoval. Ústavnímu soudu proto nepříslušelo jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
9. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení základních práv stěžovatele. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu