ECLI:CZ:US:2018:2.US.2371.18.1
sp. zn. II. ÚS 2371/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů Václava Hejtmánka a Zdeňky Hejtmánkové, obou zastoupených Mgr. Petrem Novotným, advokátem, se sídlem Tržiště 366/13, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018 č. j. 22 Cdo 865/2018-321, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jejich dovolání proti předchozímu rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby stěžovatelů. Podle stěžovatelů bylo napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu porušeno jejich právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, včetně zásady rovnosti účastníků řízení.
2. Stěžovatelé se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhali určení svého vlastnického práva k pozemku v žalobě vymezenému; své vlastnické právo dovozovali z kupní smlouvy z roku 1991, eventuálně z vydržení, k němuž by došlo v roce 2001. Obvodní soud pro Prahu rozsudkem ze dne 5. 4. 2017 č. j. 15 C 137/2015-235 žalobu zamítl a stěžovatele zavázal k náhradě nákladů řízení žalovaného. K odvolání stěžovatelů byl rozsudek obvodního soudu potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017 č. j. 91 Co 234/2017-283. Oba soudy shledaly, že kupní smlouva z roku 1991 se zcela zřejmě netýkala sporného pozemku a stěžovatelé v řízení neprokázali ani oprávněnou držbu dotčeného pozemku jako podmínku pro vydržení (neuvedli nic, na základě čeho by se mohli domnívat, že pozemek drží jako vlastníci).
3. Dovolání stěžovatelů bylo odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018 č. j. 22 Cdo 865/2018-321 jako nepřípustné. Nejvyšší soud se neztotožnil s námitkou stěžovatelů, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v otázce posuzování dobré víry v souvislosti s vydržením); naopak podle Nejvyššího soudu je rozhodnutí odvolacího soudu plně v souladu s jeho judikaturou.
4. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti napadají usnesení Nejvyššího soudu a jeho postup s tím, že jim takto byl odepřen přístup k soudu (věcné projednání dovolání), neboť Nejvyšší soud se mohl zabývat věcí samou, avšak místo toho zvolil přepjatý restriktivní přístup a dovolání odmítl jako nepřípustné. Dále stěžovatelé líčí skutkové okolnosti případu a namítají nepředvídatelnost soudních rozhodnutí v daném případě, neboť v jiném soudním řízení bylo dříve určeno, že na základě vydržení jsou vlastníky jiného pozemku, který v dobré víře měli nabýt touž kupní smlouvou (neplatnou) z roku 1991 jako sporný pozemek v projednávaném případě. Stěžovatelé též mají za to, že byla porušena zásada rovnosti stran, neboť v řízení před obvodním soudem nebyl předvolán žádný z jimi navržených svědků. Pochybení soudů nižších stupňů však Nejvyšší soud nenapravil. Navíc o podaném dovolání podle stěžovatelů rozhodl v nezvykle krátké době, a aniž by přihlédl k jejich dodatečnému vyjádření.
5. Stěžovatelé sami si pak v doplňujících podáních dále stěžují na věcné rozhodnutí obecných soudů, jakož i na postup soudů v řízení, který podle nich byl nestandardní (například žalovanému bylo umožněno navrhovat důkazy a dávat podněty do spisu i po koncentraci řízení), zpochybňují vlastnictví žalovaného a jeho kroky považují za spekulativní. Stěžovatelé též kritizují postup a rozhodnutí soudů v jiných souvisejících věcech.
6. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i jemu předcházejících rozhodnutí a dalších listin přiložených k ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance.
9. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti napadají primárně rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým jim měla být odepřena spravedlnost. Ústavní soud však v postupu Nejvyššího soudu žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů neshledal. Nejvyšší soud se řádně zabýval podaným dovoláním a přesvědčivě odůvodnil, proč v daném případě není přípustné (odvolací soud se zejména neodchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu, jak bylo namítáno), přičemž řádně a dostatečně vypořádal dovolací námitky stěžovatelů. Nejvyššímu soudu stejně tak nelze vyčítat rychlost jeho rozhodnutí, navíc pokud mu stěžovatelé adresovali nějaké doplňující podání sami, je třeba připomenout, že zákonný požadavek zastoupení advokátem v dovolacím řízení implikuje, že dovolatel by se měl na dovolací soud obracet primárně právě prostřednictvím svého právního zástupce, což stěžovatelé neučinili. V neposlední řadě lze konstatovat, že argumentační obsah tohoto doplňujícího podání, přiloženého k ústavní stížnosti, se překrývá s podáními stěžovatelů učiněnými před Ústavním soudem, který neshledal protiústavnost ani v postupu, ani v rozhodnutích obecných soudů.
10. Stěžovatelé pak namnoze kritizují proces dokazování a zjišťování skutkového stavu v řízení před obecnými soudy. K tomu Ústavní soud poznamenává, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud tak sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému. K takové situaci ovšem v projednávaném případě nedošlo. Obecné soudy nepřehlédly důkazní návrhy stěžovatelů, ale odůvodnily, proč je považovaly za nadbytečné; podobně též městský soud v napadeném rozsudku vysvětlil, že dva důkazní návrhy žalovaného byly předloženy sice po koncentrační lhůtě, ale jsou přípustné, neboť jimi měla být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, předložených předtím stěžovateli. Všechna meritorní rozhodnutí obecných soudů rovněž obsahují srozumitelná, přesvědčivá a logická odůvodnění, kterým Ústavní soud nemá z ústavněprávní perspektivy co vytknout. Obecné soudy náležitě reagovaly na všechny relevantní argumenty a námitky stěžovatelů; vysvětlily též, proč v daném případě není relevantní výsledek jiného odkazovaného soudního řízení, v němž bylo rozhodnuto, že stěžovatelé vydrželi jiný pozemek, jehož se týkala do neplatná kupní smlouva z roku 1991. V nynějším případě totiž bylo zjištěno, že sporný pozemek nebyl touto kupní smlouvou pokryt, přestože stěžovatelé tvrdili opak; jimi předložená verze geometrického plánu spjatého se kupní smlouvou, odlišná od jeho verze zjištěné ze sbírky listin katastrálního úřadu, sice zahrnovala větší část pozemků, včetně sporného pozemku, avšak aniž by tomu odpovídala v ní uvedená výměra pozemků (která ovšem odpovídala vyznačení pozemků v druhé verzi geometrického plánu), což bylo patrné na první pohled. Stěžovatelé se tedy nemohli oprávněně domnívat, že danou kupní smlouvou nabývají i sporný pozemek.
11. Konečně Ústavní soud konstatuje, že stížnostní námitky týkající se postupu a rozhodnutí soudů v jiných soudních řízeních jsou v kontextu podané ústavní stížnosti irelevantní; stejně jako námitky zpochybňující vlastnictví žalobce. Ústavní soud pro stěžovatele doplňuje, že v řízení před obecnými soudy se nejednalo o to, jestli žalovaný je řádným vlastníkem sporného pozemku, ale o to, jestli jím jsou stěžovatelé jako žalobci. To obecnými soudy nebylo shledáno a Ústavní soud nespatřil v postupu a závěrech obecných soudů žádné protiústavní pochybení.
12. Z výše uvedeného se podává, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, ani jemu předcházejícími rozhodnutími obvodního soudu a městského soudu, nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů, zejména jejich právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, včetně zásady rovnosti účastníků řízení. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu