ECLI:CZ:US:2018:2.US.2385.18.1
sp. zn. II. ÚS 2385/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Musila, zastoupeného Mgr. Karlem Klimešem, advokátem se sídlem Macharova 302/13, Ostrava-Přívoz, směřující proti usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 5. 10. 2016, č. j. 126 EXE 1784/2016-42, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 2017, č. j. 9 Co 1019/2016-50, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, č. j. 20 Cdo 3887/2017-64, za účasti Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a princip právní jistoty odvozený z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovateli byl prostřednictvím rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen jako "Městský soud") doručen exekuční titul. Doručení proběhlo fyzicky poštou na adresu X, kde se nachází sídlo stěžovatele jako podnikající fyzické osoby. Stěžovatel nebyl zastižen, ani si na výzvu zásilku nevyzvedl. Protože na místě nebyla k dispozici vhodná schránka k vhození zásilky, Městský soud vyvěsil na své úřední desce informaci o doručení fikcí a následně vyznačil doložky právní moci a vykonatelnosti rozsudku. Stěžovatel s tímto postupem nesouhlasil a podal k Okresnímu soudu v Karviné - pobočce v Havířově návrh na odklad a zastavení exekuce. Konkrétně namítal, že měl již několik let zřízenou datovou schránku jako fyzická osoba a z toho důvodu očekával, že mu budou všechny soudní písemnosti doručovány do této datové schránky. Dle něj totiž nemá smysl rozlišovat mezi datovou schránkou fyzické osoby a podnikající fyzické osoby, přičemž doručování datovou schránkou má přednost před ostatními způsoby doručování. Na základě uvedeného stěžovatel dovozoval, že mu exekuční titul nebyl doručen řádně. Nalézací, odvolací i dovolací soud nicméně jeho argumentaci odmítly se shodným odůvodněním, že zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen jako "zákon o elektronických úkonech") upravuje zvlášť datovou schránku fyzické osoby a podnikající fyzické osoby a soud má při doručování dle povahy písemnosti rozlišovat, do které schránky účastník písemnost obdrží. Nemá-li účastník zřízen typ datové schránky odpovídající povaze doručované písemnosti, bude se účastníku doručovat běžným způsobem, což v případě podnikající fyzické osoby je na adresu jejího sídla [§46b písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád].
3. Stěžovatel považuje uvedený závěr obecných soudů za neudržitelný. Pokud si totiž fyzická osoba zřídí datovou schránku, má dle jeho názoru legitimní očekávání, že bez ohledu na její formální status budou soudy doručovat jí adresované písemnosti vždy do datové schránky. Rozlišování písemností dle povahy věci a na ně navázaný dvojí přístup k doručování může způsobovat v praxi nepředvídatelné těžkosti a nejistotu v posuzování účinnosti doručení do datových schránek. Přehnaně formalistický přístup Městského soudu při doručování rozsudku (exekučního titulu) vedl k tomu, že stěžovateli nebyla dána možnost se v řízení jakkoliv hájit a bránit svá práva. V konečném důsledku je proti němu vedena neoprávněně exekuce a je postihován jeho majetek na základě nevykonatelného exekučního titulu.
4. Průběh řízení a obsah napadeného rozhodnutí je účastníkům znám, proto pokládá Ústavní soud jejich podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. Návrh je přípustný a Ústavní soud je příslušný k jeho projednání.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že se obecné soudy vypořádaly se všemi podstatnými námitkami stěžovatele. Jak již přitom bylo zdůrazněno shora, Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat činnost obecných soudů z hlediska podústavního práva a nemůže být stavěn do role další instance obecného soudnictví. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti uplatňuje v zásadě shodnou argumentaci jako před obecnými soudy, pouze ji volně váže na porušení naříkaných základních práv.
8. V předmětném řízení se řešila otázka, zda soudy mají doručovat písemnosti adresované podnikající fyzické osobě, která nemá pro tuto roli zřízenou datovou schránku, do její datové schránky fyzické osoby. Stěžovatel má samozřejmě pravdu, že na jedné straně jde materiálně vždy o toho samého člověka a v řadě případů bude obtížné jeho "dvojí tvář" oddělovat; na druhou stranu však z hlediska práva nejde o ten samý subjekt a v mnoha činnostech i z praktického hlediska je naopak rozlišování mezi oběma rolemi očividné. Příkladem toho je zákon o elektronických úkonech, který výslovně upravuje zvlášť datovou schránku fyzické osoby a podnikající fyzické osoby; pro zřízení každé z nich je ostatně nutné dodat jiné údaje. Pokud by se proto uplatnil právní názor stěžovatele, příslušná zákonná úprava by v konečném důsledku ztratila svůj smysl a opodstatnění, neboť by podnikající fyzické osobě stačilo zřídit pouze jednu z uvedených datových schránek a ta by "pokryla" i druhou variantu.
9. Jistě lze v obecné rovině přisvědčit stěžovateli, že může dojít i k situacím, ve kterých povaha doručované písemnosti nebude jasně přiřaditelná fyzické osobě nebo podnikající fyzické osobě. To však není případ tohoto řízení, jelikož z rozhodnutí nalézacího soudu zřetelně plyne (s. 2), že oprávněný se domáhal zaplacení pohledávky stěžovatelem (povinným) v postavení podnikatele. Městský soud nejprve z vlastní iniciativy zjistil, že povinný jako fyzická podnikající osoba nemá zřízenou datovou schránku. Jeho další postup, při kterém v souladu s výše citovaným ustanovením občanského soudního řádu zvolil doručení rozsudku poštou na adresu sídla podnikající fyzické osoby (stěžovatele) proto za daných konkrétních okolností nijak neporušuje namítaná základní práva stěžovatele. Nelze ani pominout, že pokud by Městský soud přistoupil k stěžovatelem upřednostňované variantě a zaslal mu rozsudek do jeho datové schránky fyzické osoby, mohl by se naopak potenciálně vystavit (pádnější) námitce, že rozhodnutí doručil nepříslušnému adresátu.
10. Při posouzení stížnosti z hlediska kritérií obecné spravedlnosti Ústavní soud ostatně nepřehlédl, že se stěžovatel mohl jím napadenému výsledku původního řízení jednoduše vyhnout. Zaprvé, pokud již trval z nějakého důvodu na tom, že si chce zřizovat pouze jednu datovou schránku, dávalo by i vzhledem k objemu komunikace se státní správou větší smysl založit si datovou schránku podnikající fyzické osoby. Zadruhé je pouze odpovědností stěžovatele, že nesplnil svou zákonnou povinnost a nepřebíral si na jím určené adrese sídla podnikání poštu, potažmo tam vůbec neměl schránku, do které by jím nepřevzatá písemnost mohla být vhozena. Nebyl tak nedostupný nejen pro soud, ale ani pro jakékoliv jiné subjekty, které by měly potřebu se s ním kvůli jeho podnikání spojit. Stěžovatelem zvolený postup při (ne)přebírání písemností i námitky proti krokům obecných soudů se proto za této situace jeví do jisté míry jako účelové.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu