ECLI:CZ:US:2018:2.US.2439.16.1
sp. zn. II. ÚS 2439/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky BENTEX BOHEMIA, s. r. o., se sídlem Dukelská 456/21, České Budějovice, právně zastoupené JUDr. Vladimírem Kracíkem, advokátem, AK se sídlem Piaristická 22/8, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2016 č. j. 21 Cdo 688/2016-577, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 9. 2015 č. j. 1 Co 106/2015-510 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2015 č. j. 35 C 36/2007-378, spojené s návrhem na zrušení zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve znění po novele provedené zákonem č.498/2012 Sb., takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 25. 7. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 Listiny.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2015 č. j. 35 C 36/2007-378 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka (jako žalobkyně) domáhala přezkumu rozhodnutí Městského úřadu Ivančice - Odboru regionálního rozvoje ze dne 22. 8. 2005 č. j. ORR-1806/01-Su-Pu a Krajského úřadu Jihomoravského kraje - Odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 2. 1. 2006 č. j. JMK 42640/2005 OÚPŘ a vydání rozsudku, dle něhož by byla stěžovatelka oprávněna užívat pozemky ve vlastnictví města Ivančice v obci Ivančice, k. ú. Kounické Předměstí (v žalobě přesně identifikované), k hornické činnosti - těžbě vyhrazeného nerostu bentonit v dobývacím prostoru Ivančice - Réna č. ev. 60341, za podmínek stanovených rozhodnutím Obvodního báňského úřadu v Brně zn. 3462/1992 ze dne 5. 10. 1992, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva pro hospodářskou politiku a rozvoj České republiky č. 235845/92-62, poř. č. 070-0 ze dne 7. 4. 1992 a rozhodnutím Ministerstva životního prostředí České republiky č. j. 1265/ÚOBR/92-3 ze dne 19. 6. 1992, a to za úhradu ve výši 80 000 Kč ročně, přičemž vlastník těchto pozemků město Ivančice je povinen užívání předmětných pozemků za stanovených podmínek strpět.
3. Soud prvního stupně žalobu stěžovatelky zamítl. Učinil tak s odůvodněním, že v průběhu řízení byla zákonem č. 498/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "horní zákon"), s účinností od 15. 1. 2013 bez náhrady zrušena ustanovení §31 odst. 4 písm. b) a §33 odst. 4 tohoto zákona, o která stěžovatelka opírala svou žalobu a z nichž veřejný zájem na požadovaném omezení vlastnictví žalovaného dovozovala. Podle soudu tak de lege lata již neexistuje možnost vyvlastnění či omezení vlastnických práv za účelem dobývání nerostů. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 106/2015-510 ze dne 2. 9. 2015 byl v odvolacím řízení rozsudek Krajského soudu v Brně potvrzen. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutími obecných soudů, kromě již shora vyjmenovaných subjektivních ústavně zaručených práv, došlo i k porušení čl. 7 Ústavy, podle něhož stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství, čl. 9, odst. 3 Ústavy, podle něhož výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu, čl. 90 Ústavy, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a čl. 95 odst. 2 Ústavy, který ukládá soudu, dojde-li k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předložit věc Ústavnímu soudu. Stěžovatelka je také přesvědčena, že byl porušen princip zákazu retroaktivity, princip ochrany důvěry občanů v právo a princip kontinuity právního řádu.
5. Ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu stěžovatelka spolu s ústavní stížností navrhuje, aby Ústavní soud přezkoumal ústavnost horního zákona ve znění po novele provedené zákonem č. 498/2012 Sb., neboť jeho uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Stěžovatelka tvrdí, že tento zákon je v rozporu s ústavním zákonem, a to jako celek. Je jím negováno naplnění pozitivního ústavního závazku státu dbát o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství ve smyslu čl. 7 Ústavy, přičemž bez existence vyvlastňovacího titulu hrozí v konečném důsledku újma i těžebním organizacím, které sice získají povolení k těžbě, mají za povinnost na svůj náklad zajišťovat péči a ochranu státem vymezeného ložiska vyhrazeného nerostu ve vlastnictví státu, zajistit řádné využití ložiska pro stát, hradit státu zákonem stanovené poplatky a odvody ze stanoveného těžebního prostoru a z vytěžených nerostů, ale fakticky ji nemohou pro odpor vlastníků nemovitostí realizovat. Může tak docházet i ke spekulacím vlastníků pozemků ohledně podmínek, které budou před uzavřením dohody o řešení střetu zájmů podle horního zákona vyžadovat. To pak podle přesvědčení stěžovatelky vede k porušení principu rovnosti účastníků vlastnických vztahů, zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny.
6. Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků řízení. Nejvyšší soud v něm uvedl, že stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze opakuje to, co již uvedla v dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a doplňuje jen několik obecných frází o ústavních principech. Všemi námitkami se již dovolací soud zabýval a dospěl k závěru vyjádřenému ve stížností napadeném usnesení, že pro rozhodnutí je rozhodující právní stav v době vyhlášení rozsudku, kterým dochází ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu mezi účastníky, a že tato zásada se uplatní také v řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem (§245 o. s. ř.). Ohledně retroaktivity právních předpisů odkázal Nejvyšší soud na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu prezentovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněným pod č. 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 17. 7. 2001 sp. zn. 21 Cdo 3028/2000, uveřejněným pod č. 36/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež se hlásí k závěrům Ústavního soudu prezentovaným např. nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 28. 2. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 9/95 a nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96. Vrchní soud v Praze i Krajský soud v Brně ve svých vyjádřeních odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí.
7. Vyjádření účastníků řízení zaslal Ústavní soud k replice stěžovatelce. Ta v obsáhlém vyjádření setrvala na důvodech ústavní stížnosti. Stěžovatelka má za to, že bylo porušeno její chráněné právo na legitimní očekávání, že pokud bude splňovat zákonem stanovené podmínky a povinnosti pro výkon hornické činnosti, ke které byla státem oprávněna a pověřena, nedojde k jakémukoli zásahu státu, kterým by došlo ke znemožnění či významnému ztížení realizace jí nabytých práv k výkonu hornické činnosti - dobývání vyhrazených nerostů ve státem stěžovatelce stanoveném výhradním ložisku. Tím je pak i znemožněno nebo podstatně ztíženo plnění povinností, které ze zákona a příslušných rozhodnutí správních orgánů státu musí stěžovatelka jako organizace oprávněná a pověřená státem k hornické činnosti, na svůj náklad a odpovědnost, ve prospěch státu plnit.
8. Po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů a zvážení argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Na úvod je třeba uvést, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. V dané věci Ústavní soud odkazuje na závěry, které učinil Nejvyšší soud v napadeném usnesení o nepřípustnosti dovolání stěžovatelky podle ustanovení §237 o. s. ř. Nejvyšší soud dovodil, že "rozhodnutí odvolacího soudu je [v otázce výkladu ustanovení 154 odst. 1 o. s. ř., že pro rozhodnutí soudu je rozhodující právní stav v době vyhlášení rozsudku, kterým dochází ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu mezi účastníky, a že tato zásada se uplatní také v řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem (§245 o. s. ř.) a v otázce nepravé retroaktivity] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 26. 2. 1974, sp. zn. 4 Cz 3/74, uveřejněný pod č. 14/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. II. ÚS 168/03, v usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 143/02, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod č. 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3028/2000, uveřejněný pod č. 36/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak".
11. Ústavní soud v uvedeném právním názoru dovolacího soudu nespatřuje porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Nejvyšší soud své usnesení řádně, byť stručně odůvodnil, a poukázal na skutečnost, že rozhodování obecných soudů o dané otázce je v souladu s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Rovněž odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího a soudu nalézacího je možno považovat za vyčerpávající, logická a odpovídající požadavkům na odůvodnění soudního rozhodnutí podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu.
12. K samotné problematice absence institutu vyvlastnění v horním zákoně se rozhodující senát Ústavního soudu blíže nevyjadřuje. Podle jeho přesvědčení byla tato otázka rozhodujícími soudy posouzena ústavně konformně.
13. Pouze obecně lze uvést, že jestliže zákonodárce dovodil, že institut vyvlastnění do horního (ev. jiného) zákona nepatří, a proto přijal novelu zákona, kterou tento institut zrušil, tak absenci institutu vyvlastnění nelze považovat za rozpornou s ústavním pořádkem. Proporcionálně stanovená možnost vyvlastnění za účelem realizace veřejného zájmu v souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny není neústavním zásahem do vlastnického práva, nicméně změna zákona, která možnost vyvlastnění v určité situaci omezuje či dokonce ruší, nemůže být shledána jako protiústavní. A to zvláště tehdy, kdy se vztahuje na situaci nejvíce spornou, tedy situaci, která by umožňovala vyvlastnit majetek jedné skupiny soukromých osob ve prospěch podnikatelské činnosti jiných soukromých osob. Vlastníci, kteří si přejí ponechat své vlastnictví a brání se vyvlastnění (prováděnému ve prospěch jiných soukromých osob) či kteří požadují dostatečnou finanční satisfakci za své vlastnictví, nemohou být obviněni ze zneužití svého vlastnického práva.
14. Jako protiústavní nelze v této situaci označit ani postoj obecných soudů, zejména soudu odvolacího, jak jej namítá stěžovatelka, který nepřerušil řízení a nepředložil posuzovanou otázku protiústavnosti horního zákona k rozhodnutí Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Takový postup je zcela v rukou rozhodujícího soudu, vyplývající z jeho nezávislého postavení (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy), a pokud ten nemá žádnou pochybnost o protiústavnosti aplikovaného ustanovení zákona a návrh k Ústavnímu soudu nepodá, nelze dovozovat, že tak postupuje v rozporu s čl. 95 odst. 2 Ústavy.
15. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení horního zákona má v daném případě akcesorickou povahu (§74 zákona o Ústavním soudu) a "sdílí" osud ústavní stížnosti; proto byl rovněž odmítnut [§43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu