ECLI:CZ:US:2018:2.US.2439.18.1
sp. zn. II. ÚS 2439/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ELEKTRA PV, s. r. o., se sídlem Vrbenská 197, České Budějovice, zastoupené JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem náměstí Míru 341/15, Praha 2, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2018, č. j. 9 Afs 294/2017-42, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 8. 2017, č. j. 50 A 12/2017-36, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť má za to, že jimi byly porušeny její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavně zakotvený princip rovnosti.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh, stěžovatelka se žalobou proti nezákonnému zásahu podanou ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též jen "krajský soud") bránila proti postupu Finančního úřadu pro Jihočeský kraj (dále též jen "finanční úřad"), který vůči stěžovatelce vydal zajišťovací příkazy a následně proti ní nařídil daňovou exekuci. Stěžovatelka namítala, že ode dne zahájení daňové exekuce až do zrušení předběžného opatření, jež bylo vydáno v souběžně probíhajícím insolvenčním řízení, jehož předmětem byl stěžovatelčin majetek, tj. v období od 22. 6. 2016 do 2. 12. 2016, finanční úřad neprovedl soupis zboží v centrálním skladu a nebyl schopen ani v exekuci prodat a zpeněžit sepsaná vozidla. Podle názoru stěžovatelky finanční úřad v daňové exekuci nepostupoval přiměřeným způsobem, hospodárně a bez zbytečných průtahů, čímž znehodnotil veškerý její movitý majetek a snížil míru umoření daňového nedoplatku. Stěžovatelka se proto správní žalobou domáhala určení, že jednotlivé úkony finančního úřadu v daňové exekuci, které popsala celkem v sedmi bodech petitu žaloby, byly nezákonnými zásahy.
4. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky částečně odmítl (výrok I.) a ve zbytku ji zamítl (výrok II.) V nyní projednávané věci je relevantní vypořádání bodů II., III. a VI. petitu žaloby, jež se týkaly postupu finančního úřadu při soupisu movitých věcí ve stěžovatelčiných skladech nacházejících se na adrese Vrbenská 16 a Rudolfovská třída 204, a dále postupu finančního úřadu při realizaci prodeje jejích vozidel. Co se týká postupu při soupisu zboží, krajský soud v něm nezákonnost neshledal. Soud zdůraznil, že soupis zboží nebyl v daném období ukončen zejména z důvodu rozsahu zásob umístěných v předmětných skladech (jednalo se cca o 61 tisíc kusů zboží), a dále též z důvodu nevyjasněných vlastnických vztahů k tomuto zboží. Podle krajského soudu má totiž soupis zahrnovat pouze věci ve vlastnictví stěžovatelky, které mohou být následně prodány. Stěžovatelka však jednoznačným způsobem neprokázala vlastnické právo k tomuto zboží, ba právě naopak v průběhu daňového řízení prohlásila, že nespecifikovaná část zboží není jejím vlastnictvím. Krajský soud dále uvedl, že stěžovatelka neprokázala skutečné snížení hodnoty zboží ve skladech. Tvrzení stěžovatelky o poškození zboží v důsledku nesprávného zacházení a manipulace ze strany finančního úřadu nebylo krajským soudem přezkoumáno, neboť je nebylo možné zařadit pod petit navržený v žalobě proti nezákonnému zásahu. Krajský soud neshledal nezákonnost zásahu ani v případě postupu finančního úřadu při realizaci prodeje vozidel. Vycházel totiž ze skutečnosti, že nejméně měsíc a půl z výše vymezeného pětiměsíčního období finanční úřad nebyl nečinný z vlastní vůle, nýbrž mj. z důvodu souběžně probíhajícího insolvenčního řízení [ve smyslu §109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, dále jen "insolvenční zákon"], resp. z důvodu, že dotčená vozidla ponechal stěžovatelce k užívání. Soud dále poznamenal, že z předložených fotografií nelze dovozovat zanedbání údržby vozidel. Podle soudu navíc nebylo zřejmé, z čeho stěžovatelka dovozuje snížení ceny vozidel.
5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou však Nejvyšší správní soud zamítl jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 věta poslední zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "s. ř. s."). Kasační soud hned v úvodu konstatoval, že rozsudek krajského soudu je vystavěn na jasném, srozumitelném a uceleném argumentačním systému, z něhož plynou právní závěry. Nejvyšší správní soud též zdůraznil, že předmětem posouzení nejsou zajišťovací příkazy, ale zásah správního orgánu (finančního úřadu) spočívající v nečinnosti při provádění daňové exekuce. Nejvyšší správní soud dále uvedl, ve shodě se závěry krajského soudu, že finanční úřad ve výše vymezeném časovém období zahájil soupis movitých věcí a v pravidelných intervalech se sepisování věcí věnoval. Kasační soud tak nezákonný zásah neshledal, protože s ohledem na rozsah skladových zásob a s ohledem na nevyjasněné vlastnické vztahy byl k soupisu nutný určitý časový prostor. Závěry krajského soudu byly Nejvyšším správním soudem potvrzeny rovněž ve vztahu k postupu finančního úřadu při realizaci prodeje vozidel. Kasační soud nepovažoval namítanou nečinnost finančního úřadu v délce tří a půl měsíců za excesivní.
6. V podstatě shodné námitky stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti. V prvé řadě uvádí, že pro danou věc je kruciální okolnost, že daňová exekuce byla zahájena po vydání neočekávatelných a nepředpokládatelných zajišťovacích příkazů. Stěžovatelka setrvává na názoru, že způsob provádění daňové exekuce, resp. nečinnost správce daně v jejím průběhu, byl v rozporu se zásadami přiměřenosti, rychlosti a hospodárnosti daňové exekuce, neboť ve svém důsledku vedl ke snižování majetku stěžovatelky a rovněž i k faktickému snížení možnosti a schopnosti stěžovatelky umořit správcem daně zajišťovanou daň. Postup finančního úřadu dle názoru stěžovatelky porušuje její právo na vlastnictví a podnikání. Tento argument stěžovatelka dále rozvíjí tvrzením, že v důsledku nečinnosti finančního úřadu došlo ke snížení hodnoty stěžovatelčina majetku, aniž by v období zhruba pěti měsíců došlo k sepsání zboží v centrálním skladu, vyloučení byť jediného zboží z daňové exekuce z důvodu existence vlastnického práva třetích osob či prodeji vozidel. Stěžovatelka poukazuje rovněž na skutečnost, že finanční úřad ztížil provádění daňové exekuce odmítnutím nabídky připojení k systému skladového hospodářství a odpojením serveru. Stěžovatelka též namítá, že se Nejvyšší správní soud dopustil svévolného rozhodování, když odůvodnil nečinnost správce daně argumentem, že na skladovém zboží vázne zástavní právo banky, což je nicméně nepravdivá skutečnost, jež nemá oporu ve spise. Postupem finančního úřadu byl údajně porušen ústavní princip rovnosti účastníků v řízení před soudem, když stěžovatelka odkazuje na jiné rychleji provedené daňové exekuce, jež byly realizovány prodejem movitých věcí (vozidel). Stěžovatelka se dovolává rovněž porušení práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít odepřením možnosti bránit se proti nesprávným tvrzením krajského soudu (konkrétně se jednalo o to, zda se inventarizace skladových zásob předvídaná v usnesení o nařízení předběžného opatření měla týkat všech skladových zásob nebo jen zboží ve vlastnictví stěžovatelky). Porušení práva na spravedlivý proces konečně stěžovatelka spatřuje rovněž v nesprávné aplikaci §109 insolvenčního zákona. Dle stěžovatelky totiž finanční úřad mohl provádět soupis zboží i v období od zahájení insolvenčního řízení do nabytí účinnosti usnesení o nařízení předběžného opatření, tj. v období od 3. 8. 2016 do 18. 8. 2016, což podle stěžovatelky plyne z §109 odst. 2 insolvenčního zákona.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy. Stěžovatelka nicméně svou argumentací, obsaženou v ústavní stížnosti, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, neboť její námitky jsou ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů a souhrnně tak představují všechny námitky, které byly stěžovatelkou předestřeny v řízeních před obecnými soudy, a to od jejich samotného počátku. Stěžovatelka již dříve uplatněné argumenty pouze obecně propojuje s tvrzeným porušením svých ústavních práv.
9. Po důkladném seznámení se s ústavní stížností a obsahem napadených rozhodnutí přitom Ústavní soud konstatuje, že se obecné soudy s uvedenými námitkami stěžovatelky řádně a dostatečně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, a věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními dotčených právních předpisů.
10. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že v nyní projednávaném případě nelze vzhledem k předmětu původního řízení probíhajícímu před správními soudy napadat vydání zajišťovacích příkazů. Tento aspekt výslovně zmínil již Nejvyšší správní soud (srov. bod 16 napadeného rozsudku), který odkázal na svou ustálenou judikaturu (srov. bod 18 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2017, č. j. 1 Afs 4/2017-40, rozsudek dostupný rovněž na www.nssoud.cz), z níž vyplývá, že proti zajišťovacím příkazům podle §167 zákona č. 280/2009, daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), lze v prvé řadě podat odvolání k Odvolacímu finančnímu ředitelství. Rozhodnutí o odvolání je pak rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., proti kterému se lze bránit právě žalobou podle tohoto ustanovení, nikoliv však žalobou proti nezákonnému zásahu. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka v řízení před správními soudy dovolávala určení, že jednotlivé úkony finančního úřadu v daňové exekuci byly nezákonnými zásahy, k části stěžovatelčiny argumentace předestřené v ústavní stížnosti, jíž je zpochybňováno samotné vydání zajišťovacích příkazů, proto nelze v nyní projednávaném případě přihlížet. Tyto námitky jsou proto svojí povahou - s ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti - nepřípustné.
11. Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatelky, že postupem finančního úřadu došlo k zásahu do ústavně zaručených práv na vlastnictví a podnikání. Pro Ústavní soud je totiž v nyní projednávaném případě podstatné, že v probíhající daňové exekuci finanční úřad podnikl řadu kroků směřujících k jejímu úspěšnému provedení. Ve vztahu k soupisu zboží ve skladech je zásadní skutečností odůvodňující trvání daňové exekuce značné množství zboží (viz výše) a rovněž nevyjasněné vlastnické vztahy k tomuto zboží. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že postup finančního úřadu byl ovlivněn rovněž souběžně probíhajícím insolvenčním řízením. Finanční úřad tak za daných okolností zatím např. zcela nepochybně nemohl přistoupit k prodeji již zajištěných vozidel. Co se týká soupisu zboží uloženého ve stěžovatelčiných skladech, z napadených rozhodnutí vyplývá, že finanční úřad prováděl soupis zboží celkem 24 pracovních dní (srov. bod 33 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Takový postup finančního úřadu Ústavní soud nemůže považovat za nečinnost, která by představovala protiústavní zásah do práv stěžovatelky, a to tím spíše, že obecné soudy zcela odůvodněně dospěly k závěru, že v probíhající daňové exekuci nenastal ani nezákonný zásah.
12. Ústavní rozměr konečně nemá ani argument stěžovatelky, dovozující zásah do vlastnického práva a práva na podnikání z odmítnutí vzdáleného přístupu k systému skladového hospodářství a odpojení datového kabelu, resp. přerušení datového spojení. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obecných soudů, již výše zdůrazněnými, že daňová exekuce si vyžádala určitý delší, nikoliv však excesivní, čas kvůli rozsahu sepisovaného zboží, nevyjasněným vlastnickým vztahům a provázanosti se souběžně probíhajícím insolvenčním řízením. Argument odmítnutí vzdáleného přístupu k systému skladového hospodářství přitom nemá ústavní rozměr. Po finančním úřadu totiž nelze požadovat, aby využíval stejnou platformu jako stěžovatelka. Tvrzení finančního úřadu, že využití tohoto systému není v jeho technických možnostech, je tedy akceptovatelné.
13. Co se týká odpojení datového kabelu, Ústavní soud dále připomíná, že stěžovatelka již v této otázce před obecnými soudy svá práva úspěšně bránila, když dosáhla určení, že odpojení datového kabelu finančním úřadem představovalo nezákonný zásah (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2018, č. j. 50 A 35/2016-110). V nyní projednávané věci tak v zásadě nelze namítat, že by tento postup finančního úřadu zasahoval do stěžovatelčiných základních práv, neboť ochrana těmto právům již byla poskytnuta obecnými soudy v jiném řízení.
14. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce nezohlednění vyjádření bývalého zaměstnance stěžovatelky o špatném stavu stěžovatelčiných skladů. K tomuto aspektu se totiž dostatečně vyslovil krajský soud (srov. s. 13 rozhodnutí krajského soudu), když uvedl následující: "Tvrzené znehodnocení, ať již v jakékoli míře, nelze posoudit, neboť jednak není znám stav skladů v době jejich zapečetění a současně chybí jakékoli věrohodné podklady prokazující, že ke znehodnocení předmětného zboží skutečně došlo, případně v jaké míře. Ani tato skutečnost však není relevantní ve vztahu k navrženému petitu, z jehož odůvodnění vyplývá, že žalobce hodnotí jako nezákonný zásah v podstatě toliko neprovedení soupisu zboží." Závěrům krajského soudu Ústavní soud nemá co vytknout.
15. Ústavní soud nepovažuje za relevantní ani námitku stěžovatelky, že se Nejvyšší správní soud dopustil svévolného rozhodování, když nečinnost finančního úřadu související se soupisem zboží ve skladech stěžovatelky odůvodnil tím, že na skladovaném zboží vázne zástavní právo. Pojem "svévole" Ústavní soud setrvale interpretuje ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, příp. interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. tzv. přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [viz např. nález sp. zn. III ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375) či nález sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014 (N 182/74 SbNU 591), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. K takovému pochybení ze strany Nejvyššího správního soudu však v nyní projednávaném případě nedošlo. S ohledem na výše uvedené totiž kasační soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí odůvodnil postup finančního úřadu nejen váznoucím zástavním právem, k jehož existenci se Ústavní soud vzhledem k okolnostem případu nehodlá vyjadřovat, ale - jak již bylo opakovaně konstatováno - rovněž rozsahem skladových zásob a nevyjasněnými vlastnickými vztahy, majícími relevanci rovněž s ohledem na souběžně probíhající insolvenční řízení, které fakticky vyžadovaly určitý (delší) časový prostor pro provedení daňové exekuce.
16. Ústavní soud neshledal relevantní ani námitku porušení principu rovnosti, které stěžovatelka dovozuje odkazem na jiné rychleji provedené daňové exekuce, jež byly realizovány prodejem movitých věcí (vozidel). Stěžovatelka v ústavní stížnosti (s. 7) hovoří o ústavním principu rovnosti účastníků řízení před soudem, tj. právu zaručenému čl. 37 odst. 3 Listiny; vzhledem k podané argumentaci srovnávající průběh stávající daňové exekuce s odlišnými případy daňových exekucí však měla stěžovatelka na mysli spíše obecný postulát rovnosti v právech zakotvený v čl. 1 Listiny. Rovnost v právech spočívá v tom, že jakákoliv právní regulace, a tedy i regulace obsažená v daňovém řádu, má se všemi adresáty zacházet stejně, tj. nečinit mezi nimi nedůvodné rozdíly (srov. BARTOŇ, M. a kol. Základní práva. 1. vyd. Praha: Leges, 2016, s. 185). Ústavní soud však neshledal, že by daňová exekuce nařízená proti majetku stěžovatelky v nyní projednávaném případě vykazovala ve srovnání s odlišnými případy daňových exekucí předestřenými v ústavní stížnosti takové rozdíly, které by vůbec odůvodnily závěr o odlišném zacházení. Stěžovatelka mj. uvádí případ daňové exekuce, kdy doba od vydání exekučního příkazu do vydání dražební vyhlášky trvala tři měsíce. V nyní projednávaném případě daňové exekuce považuje stěžovatelka za rozhodné období zhruba pěti měsíců (viz výše). Jak však správně poznamenal Nejvyšší správní soud (srov. bod 43 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu), v případě postupu finančního úřadu při realizaci prodeje vozidel je od této doby nutno odečíst zhruba jeden a půl měsíce, kdy nebylo možné v daňové exekuci pokračovat z důvodu souběžně probíhajícího insolvenčního řízení (jednalo se o období od zahájení insolvenčního řízení do nařízení předběžného opatření; další krok, tj. prodej vozidel, by totiž představoval již zákonem zakázané provedení exekuce - srov. §109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona), resp. kdy finanční úřad dotčená vozidla ponechal stěžovatelce k užívání. Stěžovatelkou tvrzená nečinnost správce daně tak v případě prodeje vozidel ve skutečnosti trvala tři a půl měsíce, což ovšem nikterak nevybočuje z časového rámce případů, na něž odkazuje sama stěžovatelka. Argument porušením ústavního principu rovnosti proto podle Ústavního soudu neobstojí.
17. Co se týká tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces daného nemožností bránit se proti nesprávnému závěru krajského soudu, že inventarizace skladových zásob se měla týkat výhradně majetku stěžovatelky, Ústavní soud je toho názoru, že se s obsahem této námitky vypořádal již Nejvyšší správní soud (srov. bod 26 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Stěžovatelka totiž tuto argumentaci (ve smyslu, že finanční úřad měl provést soupis veškerých skladových zásob) předložila již v kasační stížnosti (srov. bod 10 cit. rozsudku). Ústavní soud současně nemůže přehlédnout skutečnost, že podstata tohoto stěžovatelčina tvrzení o povinnosti provedení inventarizace veškerého naskladněného zboží je v rozporu se stěžejním argumentem předkládaným v ústavní stížnosti, jímž se stěžovatelka po finančním úřadu dovolává rychlého provedení daňové exekuce.
18. Jde-li konečně o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, tj. namítaného nesprávného použití §109 insolvenčního zákona, Ústavní soud připomíná, že jako protiústavní je lze hodnotit jen tehdy, pokud nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 85/06, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. I kdyby byl totiž akceptován stěžovatelkou předkládaný výklad §109 odst. 1 (odst. 2) insolvenčního zákona, k němuž se však s ohledem na výše uvedená omezení při výkladu a aplikaci podústavního práva a vzhledem k okolnostem projednávaného případu Ústavní soud nehodlá vyjadřovat, a závěr Nejvyššího správního soudu, že v době od zahájení insolvenčního řízení do nabytí účinnosti usnesení o nařízení předběžného opatření finanční úřad nemohl provádět soupis movitých věcí, byl nesprávný, podle Ústavního soudu by se bez dalšího stále nejednalo o protiústavní zásah do základních práv stěžovatelky, a to s ohledem na shora předestřené konkrétní okolnosti předmětného případu daňové exekuce, dané zejména výše uvedeným množstvím sepisovaného zboží a nevyjasněnými vlastnickými vztahy. Jak navíc vyplývá ze shora uvedeného, finanční úřad v rozporovaném období zhruba pěti měsíců (konkrétně vymezeného daty 22. 6. 2016 a 2. 12. 2016) prokazatelně podnikl řadu kroků (srov. bod 33 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu), které měly vést k úspěšnému provedení daňové exekuce.
19. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu