ECLI:CZ:US:2018:2.US.2470.18.1
sp. zn. II. ÚS 2470/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky INTERGRAM nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s., se sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1, právně zastoupené JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem se sídlem Spálená 5, Praha 1, proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018 č. j. 5 Co 40/2017-458 v rozsahu, v němž byl změně rozsudek soudu prvního stupně a proti výroku II. téhož rozsudku, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, když tvrdí, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že brojí proti rozsudku Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího, a to ve výrocích týkajících se nákladů řízení. Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 2. 11. 2016 č. j. 138 EC 152/2012-417 přiznal stěžovatelce náhradu nákladů vůči žalované - Lázně Poděbrady, a. s., - ve výši 64 344 Kč, a to podle §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Předmětem žaloby stěžovatelky bylo bezdůvodné obohacení žalované, které spočívalo ve zpřístupňování výkonu a záznamu výkonných umělců veřejnosti prostřednictvím zvukových a zvukově-obrazových zařízení bez potřebného licenčního oprávnění. Vrchní soud v Praze napadeným výrokem I. změnil výrok o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatelce náleží náhrada ve výši 21 816,33 Kč a napadeným výrokem II. uložil žalované nahradit stěžovatelce náklady odvolacího řízení ve výši 6 776 Kč. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně vycházel při počítání nákladů řízení z §9 odst. 3 písm. d) advokátního tarifu.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že předmětem řízení byl nárok na vydání bezdůvodného obohacení, projednávána tedy byla žaloba na peněžité plnění, nikoliv nárok z ochrany duševních práv. Pro stanovení výše odměny advokáta je v daném případě rozhodné ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu, když tarifní hodnotu sporu je nutno stanovit podle hodnoty peněžitého plnění, které je předmětem řízení. Podle stěžovatelky se jedná o první takové rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v jeho rozhodovací praxi, když jeho nynější názor na posouzení náhrady nákladů soudního řízení v řízení s obdobným předmětem je nový a zcela osamocen ve srovnání s rozhodovací praxí jak krajských soudů, tak Vrchního soudu v Olomouci. Stěžovatelka má nárok na to, a to i v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, aby jí byly náklady soudního řízení nahrazeny, a tedy řádně přiznány. Není žádný důvod pro diskriminaci stěžovatelky oproti jiným subjektům, které žádají vydání bezdůvodného obohacení, a kterým je přiznávána náhrada nákladů soudního řízení v souladu s ustanovením §8 odst. 1 advokátního tarifu.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
6. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít i citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však Vrchní soud v Praze nedopustil. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je dostatečně srozumitelné, logické a s ohledem na řešenou problematiku i co do svého rozsahu postačující.
7. Ústavní soud konstatuje, že vzhledem ke svému postavení a vymezeným kompetencím nemůže přebírat sjednocující roli Nejvyššího soudu ve výkladu a řádné aplikaci advokátního tarifu, jak po něm stěžovatelka žádá. Určení výše náhrady nákladů řízení je věcí obecných soudů a v případě, že Nejvyšší soud již o nákladech řízení nerozhoduje, neboť dovolání proti výroku o nich není po novele občanského soudního řádu č. 296/2017 Sb. přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.)], plní tuto roli oba vrchní soudy, které se svým rozhodováním na sjednocování judikatury v obdobných případech podílejí. Pokud se tedy Vrchní soud v Praze při rozhodování o nákladech řízení v dané věci odchýlil od své dřívější praxe, jak uvádí stěžovatelka, nelze vyloučit, že se jedná o nový pohled odvolacího soudu na určování nákladů řízení ve sporech tohoto typu a o jeho judikování do budoucna.
8. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu