ECLI:CZ:US:2018:2.US.2477.15.1
sp. zn. II. ÚS 2477/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti PRAGOKONCERT BOHEMIA, a. s., sídlem U Bulhara 1611/3, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Markem Vlkem, advokátem, sídlem Č. Drahlovského 871/17, Přerov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2015 č. j. 21 Cdo 2005/2014-283, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2013 č. j. 23 Co 251/2013-258 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. ledna 2013 č. j. 38 C 94/2011-184, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 18. července 2013 č. j. 38 C 94/2011-240, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a D. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž měla být porušena její základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") shora identifikovaným částečným rozsudkem určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané vedlejšímu účastníkovi stěžovatelkou dne 1. 9. 2011 je neplatné, a současně rozhodl, že o zbývající části nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (vedlejší účastník totiž vedle určovacího výroku svojí žalobou požadoval taktéž zaplacení částek 17 255 Kč a 187 829 Kč s příslušenstvím).
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rubrikovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil, když se ztotožnil s klíčovými závěry okresního soudu, tedy že a) předmětná pracovní smlouva byla sjednána platně, b) jeden ze skutků uvedených v daném okamžitém zrušení pracovního poměru byl vymezen zcela neurčitě a c) zbývajícími skutky vedlejší účastník neporušil své pracovněprávní povinnosti, resp. je neporušil způsobem, jejž by bylo možno podřadit pod neurčitý právní pojem "zvlášť hrubým způsobem", uvedeným v §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce; zvýšenou pozornost přitom městský soud věnoval otázce, zda nezpůsobuje neplatnost pracovní smlouvy skutečnost, že vedlejší účastník před jejím uzavřením neinformoval stěžovatelku o svém předchozím trestněprávním deliktu.
4. Následné stěžovatelčino dovolání shledal Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem přípustným, když dospěl k závěru, že rozsudek městského soudu závisí (mimo jiné) na vyřešení dovolacím soudem dosud nevyřešené právní otázky, zda může být z důvodu omylu zaměstnavatele neplatná pracovní smlouva, při jejímž uzavírání zaměstnanec neinformoval zaměstnavatele o svém odsouzení za trestný čin, jestliže se na něj podle zákona hledí, jako by nebyl odsouzen. Jelikož po přezkoumání věci označil Nejvyšší soud rozsudek městského soudu za věcně správný, stěžovatelčino dovolání zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve namítá, že Nejvyšším soudem řešená otázka neodpovídá textu jejího dovolání, ve kterém poukazovala nejen na trestní minulost vedlejšího účastníka, ale taktéž na jeho (lidské a morální) vlastnosti, a navíc na skutečnost, že v "Dotazníku pro uchazeče o zaměstnání" neuvedl úplné údaje o všech svých předchozích zaměstnavatelích. Tato skutečnost je podle stěžovatelky zásadní, neboť právě u předchozího zaměstnavatele - obchodní společnosti Almavia, s. r. o. měl vedlejší účastník zpronevěřit částku 295 391,40 Kč. Ohledně svých vlastností přitom vedlejší účastník uvedl, že za svoji největší přednost považuje loajalitu, přičemž na dotaz, zda byl trestně stíhán, rovněž odpověděl v rozporu se skutečností. Je proto podle názoru stěžovatelky nepochybné, že vedlejší účastník při uzavírání pracovního poměru uváděl úmyslně nepravdivé údaje a stěžovatelku tím opakovaně uváděl v omyl. S těmito otázkami se však Nejvyšší soud v napadeném rozsudku podle mínění stěžovatelky v souladu s §241a občanského soudního řádu (dál jen "o. s. ř.") řádně nevypořádal, když jí předloženou právní otázku nepřípustně zúžil, a tím porušil její základní právo na soudní ochranu.
6. V souvislosti s výše uvedeným dále stěžovatelka zdůrazňuje, že zaměstnavatel je při přijímání zaměstnance do pracovního poměru vždy vystavován vysokým rizikům, zejména nejistotě, zda zaměstnanec bude skutečně kvalitně a spolehlivě odvádět danou práci. Je-li navíc výrazně omezen okruh informací, které je zaměstnavatel oprávněn po potenciálním zaměstnanci požadovat, stává se zaměstnavatel fakticky slabší smluvní stranou pracovněprávního vztahu, resp. je při uzavírání pracovního poměru neoprávněně znevýhodňován. Podle názoru stěžovatelky proto v daném kontextu nelze poskytovat ochranu smluvní straně, která při uzavírání pracovního poměru porušila elementární zásady slušného chování a jednala v rozporu s dobrými mravy. Opačný výklad totiž vede podle stěžovatelky k nedůvodné nerovnosti účastníků řízení, resp. k porušení jejího práva na soudní ochranu; v důsledku obecnými soudy zvoleného výkladu je nepoctivý zaměstnanec chráněn ve stejné míře, jako zaměstnance pravdomluvný a čestný, což musí zákonitě vést ke stavu, kdy se lhaní uchazečů o zaměstnání u pracovních pohovorů stane společenskou normou.
7. Stěžovatelka se proto domnívá, že je třeba "nastavit jasnou hranici, v jakých případech a jak bude zaměstnanec za poskytnutí nepravdivých informací sankcionován a jakým konkrétním způsobem". Stěžovatelka sice nemíní upírat zaměstnancům (resp. uchazečům o zaměstnání) právo na ochranu jejich soukromí a osobních údajů, tato ochrana však musí být poskytnuta pouze v takovém rozsahu, aby nezasahovala do práva zaměstnavatele na relevantní informace o budoucím zaměstnanci. Nepřiměřeně extenzivní výklad okruhu práv uchazeče o zaměstnání, jak učinily obecné soudy v posuzované věci, proto podle názoru stěžovatelky vede k porušení základních práv zaměstnavatelů.
8. Nadto stěžovatelka obvodnímu soudu vytýká, že zatížil své rozhodnutí závažnou vadou řízení, když současně nerozhodl o její vzájemné žalobě. Stěžovatelka se totiž na rozdíl od Nejvyššího soudu domnívá, že je nezbytné posoudit platnost a existenci pracovněprávního vztahu mezi ní a vedlejším účastníkem a rozhodnout o této otázce samostatným výrokem dříve, než bude vydáno rozhodnutí o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Podle stěžovatelky totiž není dostatečné posoudit námitku neplatnosti pracovního poměru pouze v rámci vedlejším účastníkem zahájeného řízení, protože dospěl-li by soud k názoru, že pracovní poměr mezi účastníky řízení je neplatný, resp. pracovní smlouva by byla shledána neplatnou, musel by logicky dospět k závěru, že není-li zde platný pracovněprávní vztah, nebylo jej možné ani ukončit okamžitým zrušením pracovního poměru. Podle názoru stěžovatelky zde proto byl podle §80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení, zda pracovní poměr je platný, a pakliže obvodní soud o stěžovatelčině vzájemné žalobě nerozhodl, porušil nejen zásadu hospodárnosti řízení, ale taktéž i její základní právo na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost. Tak je tomu i v posuzované věci.
11. Jakkoli stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá potenciálně relevantní ústavněprávní argumentaci (když se dovolává porušení základních procesních práv), z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že fakticky toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy, jež dospěly ke stěžovatelkou oponovanému závěru, že vedlejší účastník během pracovních pohovorů stěžovatelku neuvedl v omyl způsobem, jenž by vedl k zneplatnění pracovní smlouvy zakládající stěžovatelkou rozporovaný pracovní poměr.
12. V této souvislosti je navíc možno poukázat na logickou nesouvislost ústavní stížnosti, jež ve svém závěru sice obecným soudům vytýká, že věcně neposoudily (ne)platnost předmětné pracovní smlouvy prizmatem stěžovatelce poskytnutých nepravdivých informací, současně však stěžovatelka převážnou část své ústavní stížnosti věnuje - via facti - právě polemice s právním názorem obecných soudů, že jí akcentovaná pochybení vedlejšího účastníka v rámci pracovních pohovorů nezpůsobuje neplatnost posléze uzavřené pracovní smlouvy.
13. V návaznosti na poznámku Nejvyššího soudu, jenž v odůvodnění napadeného rozsudku zdůraznil, že řízení u obvodního soudu vydáním předmětného rozsudku neskončilo, pročež nejde o vadu řízení, Ústavní soud připomíná, že - jak patrno z výše u uvedeného - obecné soudy řešily otázku existence pracovního poměru, resp. platnosti jej zakládající pracovní smlouvy jako otázku předběžnou, pročež shora rekapitulovaná stěžovatelčina argumentace ztrácí jakékoliv opodstatnění.
14. Namítá-li stěžovatelka, že Nejvyšší soud řádně nevyčerpal celý předmět dovolacího řízení, omezí se Ústavní soud na konstatování, že stěžovatelkou prezentovanou distinkci mezi dovolacím soudem posouzenou právní otázkou a jí v dovolání uváděnou právní otázkou nepovažuje za natolik podstatnou, aby mohla vést k efektivnímu zásahu do stěžovatelčiných procesních práv. Je totiž zjevné, že stěžejní stěžovatelčin argument v posuzované věci představuje námitka, že ji vedlejší účastník "oklamal", když jí v průběhu pracovních pohovorů "zatajil" informaci, že již byl v minulosti trestně stíhán, a nadto za zpronevěru, resp. že byl za tento trestný čin pravomocně odsouzen. Z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu je přitom zřejmé, že právě touto otázkou se dovolací soud věcně zabýval, když došel k závěru, že stěžovatelkou dovolávaný skutkový omyl nemůže mít za následek neplatnost pracovní smlouvy podle §49a občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013. Nejvyšší soud tedy procesní práva stěžovatelky neporušil, kterýžto závěr je zcela evidentní.
15. Ke zbývajícím stěžovatelčiným námitkám proto postačí plně odkázat na závěry přijaté Nejvyšším soudem v napadeném rozsudku, resp. na důvody zaznamenané na str. 7 až 8 jeho odůvodnění, jež je namístě považovat za ústavně souladné, a navíc se s nimi Ústavní soud v plném rozsahu ztotožňuje. V návaznosti na tam rozvedenou argumentaci Ústavní soud - stěžovatelce na vysvětlenou - připomíná (a zdůrazňuje) jednak dikci §316 odst. 4 zákoníku práce, obsahující demonstrativní výčet tzv. zakázaných otázek, jednak stěžovatelkou v ústavní stížnosti zcela přehlíženou skutečnost, že odsouzení vedlejšího účastníka již bylo v době konání inkriminovaných pracovních pohovorů zahlazeno, a tedy se na vedlejšího účastníka hledělo jako by nebyl odsouzen. Namítá-li pak stěžovatelka, že v důsledku obecnými soudy zvoleného výkladu §316 odst. 4 zákoníku práce se ze zaměstnavatele ve spojitosti s existující informační asymetrií stává slabší smluvní strana, postačí podle názoru Ústavního soudu připomenout, že tento potenciální problém (zdroj nevýhodného postavení zaměstnavatele) "řeší" institut zkušební doby, přičemž zákonodárce rovněž reflektuje stěžovatelkou uváděné okolnosti u tzv. vedoucích zaměstnanců, když v jejich případě umožňuje sjednání zkušební doby v dvojnásobném rozsahu oproti tzv. řadovým zaměstnancům.
16. Je tak namístě již pouze konstatovat, že stěžovatelka porušení jí dovolávaných ustanovení Listiny neprokázala; Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu