ECLI:CZ:US:2018:2.US.2491.17.1
sp. zn. II. ÚS 2491/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele A. B., zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Vodičkova 17, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 7. 2016 č. j. 2 T 105/2015-218, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2016 č. j. 3 To 333/2016-248 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2017 č. j. 6 Tdo 528/2017-33 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny (základní právo na stíhání jen ze zákonných důvodů a způsobem stanoveným zákonem). Stěžejní námitkou ústavní stížnosti stěžovatele je extrémní nesoulad mezi skutkovými a právními závěry a provedeným dokazováním. Podle stěžovatele se obecné soudy zcela nedůvodně přiklonily k výpovědi svědka jako k výpovědi věrohodnější, a to k tíži stěžovatele. V textu ústavní stížnosti pak stěžovatel uvádí rozhodnutí Ústavního soudu zabývající se problematikou dokazování v trestním řízení či posuzování věrohodnosti výpovědi svědka. Současně namítá, že rozhodnutí dovolacího soudu trpí vadami, pokud jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl proto, že v něm stěžovatel neuplatňoval žádné hmotněprávní argumenty.
2. Okresní soud v Bruntále shora označeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným z přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle ustanovení §346 odst. 2 písm. a) trestného zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v délce trvání deseti měsíců, s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou roků. Současně stěžovatele zprostil obžaloby za jiný skutek dále popsaný v předmětném rozsudku (blíže viz str. 3, 4 rozsudku). Stěžovatel se měl přečinu, za nějž byl soudem odsouzen, dopustit tím, že přes zákonné poučení o jeho právech a povinnostech jako svědka popsal skutkový děj, na něž byl soudem dotázán, v rozporu s tím, jak se stal. Soud po provedení dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel si byl při výpovědi vědom toho, že M. Satke své dluhy neuhradil, přesto jako svědek uváděl, že byl přítomen uhrazení obou částek a znehodnocení směnek. Stěžovatel tak v řízení jako svědek uvedl nepravdu o okolnostech, které měly podstatný vliv pro rozhodnutí. Soud přitom vycházel z výpovědi K. Šustka, z písemnosti ke směnkám, z obsahu soudního spisu a příslušných rozhodnutí.
3. Krajský soud v Ostravě shora označeným usnesením zamítl odvolání stěžovatele. Konstatoval, že odvolání je svým obsahem opakováním obhajoby uplatňované v průběhu celého trestního řízení. S namítanými skutečnostmi se přitom již okresní soud dostatečně vypořádal a samotnou výpověď stěžovatele vyhodnotil jako nepravdivou. Pochybení soud nezaznamenal ani při užití právní kvalifikace soudem prvního stupně.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Konstatoval, že dovolací námitky uplatněné stěžovatelem směřují primárně do oblasti skutkové a procesní. Stěžovatel však nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací, Nejvyšší soud neshledal ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěnými a provedeným dokazováním. K tomu dodal, že obdobnými námitkami, jako jsou ty uplatňované v dovolání, se zabývaly již soudy nižších instancí a dostatečně se s nimi vypořádaly. Své závěry soudy nečinily pouze ze svědecké výpovědi K. Šustka, ale rovněž i z dalších listinných důkazů. Nadto dovolací soud poznamenal, že zatímco výpověď jmenovaného svědka byla po celou dobu trestního řízení konzistentní, výpovědi stěžovatele byly vnitřně rozporné a nekorespondovaly s obhajobou M. Satkeho uplatňovanou ve směnečných řízeních. Z rozhodnutí soudů nižších instancí je dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly.
II.
5. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Stěžovatelé tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jejich právní sféře nastala. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
6. V nyní posuzované věci stěžovatel svou ústavní stížnost opírá primárně o námitky týkající se dokazování, resp. tvrzeného extrémního nesouladu mezi skutkovými a právními závěry a provedeným dokazováním. Pokud jde o samotné dokazování, co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. V tomto směru Ústavní soud opakovaně judikuje, že do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny odpovídá mimo jiné požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
7. Pokud jde o námitky stěžovatele stran extrémního nesouladu mezi skutkovými a právními závěry a provedeným dokazováním, Ústavní soud uzavírá, že z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů plyne, že soudy svá rozhodnutí opřely o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Současně se stěžovateli dostalo řádného odůvodnění, pokud šlo o posouzení "věrohodnosti" svědeckých výpovědí obecnými soudy. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou založena na dostatečném množství důkazů a není možné hovořit o tom, že by soudy vycházely pouze z výpovědi jediného svědka, jak tvrdí stěžovatel; ve věci šlo de facto o poměřování dvou zcela odlišných verzí skutkového děje. Obecné soudy přitom zcela jasně odůvodnily, proč "uvěřily" verzi skutkového děje, kterou předložil svědek K. Šustka, poukázaly na konzistentnost jeho výpovědí naproti zjištěným rozporům ve výpovědi stěžovatele v průběhu řízení. Ústavní soud ve věci nezjistil extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, a to ani při právním hodnocení zjištěných skutkových okolností případu. Námitky stěžovatele vztahující se k projednávané věci nezakládají v řešené věci porušení ústavnosti. Předmětná rozhodnutí obecných soudů jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
8. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení základních práv stěžovatele. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu