ECLI:CZ:US:2018:2.US.2507.18.1
sp. zn. II. ÚS 2507/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2018, č. j. 16 Co 285/2017-202, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2017, č. j. 40 P 67/2014-174, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1 a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv, zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž k porušení čl. 3 a 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byl styk stěžovatele s nezletilým V. Š. a rovněž úprava rodičovské odpovědnosti stěžovatele k tomuto nezletilému, jehož matkou je L. Š. a otcem stěžovatel.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin se podává, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně jako věcně správný ve výroku I (ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.") potvrdil a ve výroku II (ve smyslu ustanovení §220 odst. 1 o. s. ř.) změnil nyní rovněž napadený rozsudek Městského soudu v Brně. Citovaným rozsudkem městský soud ve výroku I neupravil styk stěžovatele s nezletilým a ve výroku II zbavil stěžovatele rodičovské odpovědnosti k nezletilému. Výrok II byl odvolacím soudem změněn tak, že odvolací soud zamítl návrh na zbavení stěžovatele rodičovské odpovědnosti k nezletilému.
4. V řízení u Městského soudu v Brně bylo zjištěno, že stěžovatel s matkou nezletilého přestali vést společnou domácnost v říjnu 2012, nezletilý byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2013, č. j. 40 Nc 80/2012-62, svěřen do péče matky a stěžovateli bylo uloženo hradit výživné na nezletilého. V době rozpadu společné domácnosti se otec na výchově nezletilého nepodílel. Manželství matky nezletilého a stěžovatele bylo rozvedeno 11. 3. 2014. Soud vycházel ze zjištění, že stěžovatel viděl nezletilého naposledy v září 2012, od té doby se na něj neinformoval, neplnil své rodičovské povinnosti a nepokusil se nezletilého kontaktovat, neplatil řádně výživné, které doplatil dne 17. 3. 2015 až po podaném trestním oznámení. Z výpisu z rejstříku trestů České republiky soud dále zjistil, že v době od 13. 12. 2012 byl otec 5x odsouzen za úmyslnou trestnou činnost. Dne 22. 3. 2016 bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění s dobou nemožnosti vstupu na území České republiky v délce dvou let, odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto rozhodnutím Ředitelství služby cizinecké policie z 22. 3. 2016, č. j. CPR-12878-2/ČJ-216-930310-V231. Stěžovatel v řízení před soudem prvního stupně uvedl, že mu matka nezletilého od listopadu 2012 brání ve styku s nezletilým a současně přiznal, že v době od roku 2012 přicházel do styku s omamnými látkami. Dále uvedl, že jeho návrh na dohodu o úpravě styku z listopadu 2016 nereagovala a nedává mu informace o nezletilém. Tvrdil, že se na nezletilého opakovaně dotazoval při telefonických hovorech s matkou nezletilého. Matka nezletilého uvedla, že ji otec od roku 2012 o styk s nezletilým nežádal, neprojevil o nezletilého zájem, nedotazoval se na něj, výživné hradí nepravidelně. Sdělila, že byl stěžovatel závislý na omamných látkách a do domácnosti docházeli vymahači dluhů stěžovatele. Rovněž uvedla, že pokus o dohodu o styk s nezletilým byl motivován snahou zabránit vyhoštění stěžovatele. Nezletilý v řízení uvedl, že styk se stěžovatelem odmítá a reagoval na něj silně negativně. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že osobní styk nezletilého se stěžovatelem není v zájmu nezletilého.
5. Krajský soud v Brně se k odvolání stěžovatele ztotožnil se závěry městského soudu ohledně styku stěžovatele s nezletilým a uvedl, že na základě zjištěného skutkového stavu, doplněného dokazováním před odvolacím soudem, dospěl k závěru, že by jakákoliv úprava styku nezletilého se stěžovatelem nebyla v zájmu nezletilého. Mimo jiné odvolací soud zjistil, že se stěžovatel o nezletilého od května 2017, kdy bylo vyhlášeno rozhodnutí soudu prvního stupně, zajímal prvně až v listopadu 2017. Odvolací soud nicméně neseznal důvod pro zbavení otce rodičovské odpovědnosti, když se tento nedopustil tak závažného jednání, aby byly pro takový zásah splněny podmínky.
6. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho shora označených ústavně zaručených práv. Vytýká obecným soudům, že nebyly shromážděny všechny potřebné důkazy, nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav a napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna. Konkrétně namítá, že obecné soudy založily svá rozhodnutí pouze na přání nezletilého bez posuzování příčiny jeho odmítavého postoje a bez posouzení objektivity takového postoje. Tento postoj považuje za výsledek působení matky na nezletilého a její snahy zamezit jakémukoliv kontaktu. Stěžovatel namítá, že obecné soudy měly nařídit vypracování znaleckého posudku za účelem posouzení vztahu nezletilého a stěžovatele a nařídit mediaci a terapii. Stěžovatel opírá svá tvrzení o rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (http://nalus.usoud.cz) a rozsudek ESLP ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006. Namítá tak, že obecné soudy převzaly bez dalšího názor dítěte a nezjistily komplexním posuzováním zájem nezletilého, ač tak učinit měly. Stěžovatel konečně uvedl, že podstoupil léčbu a je od listopadu 2013 zbaven závislosti na omamných látkách, a dále sdělil, že za trestné činy, kterých se v minulosti dopustil, mu byly uloženy pouze podmíněné tresty a ve zkušebních dobách se nedopustil žádné trestné činnosti. Tvrdí, že se napravil, vede řádný život, není a nikdy nebyl ohrožením zájmu nezletilého.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Podstatou projednávané ústavní stížnosti je stěžovatelem vytýkaný postup obecných soudů, kdy tyto nezjistily dle tvrzení stěžovatele dostatečně skutkový stav v řízení o styk s jeho nezletilým synem, založily svá rozhodnutí na jeho názoru a neupravily styk stěžovatele s nezletilým.
9. Ústavní soud se předně zabýval otázkou zjišťování názorů dítěte, kdy nezletilému bylo v době rozhodování před soudem prvního stupně téměř 11 let. S odkazem na své předcházející rozhodnutí, konkrétně bod 25. odůvodnění nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) kde zdůraznil, že považuje dosažení dvanácti let za nejzazší možnou hranici a uvedl, že dostatečnou rozumovou a emocionální vyspělost, kdy je už dítě schopné uceleně prezentovat bez větší újmy svůj názor před soudem, je nutné posuzovat případ od případu, přičemž většina dětí je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku deseti let. Po dosažení této věkové hranice je nezbytné, nebrání-li tomu zvlášť významné okolnosti, zjistit přání dítěte přímo před soudem [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Havelka a další proti České republice ze dne 21. 6. 2007 č. 23499/06, bod 62. (kde bylo nezletilým 11, 12 a 13 let); nález ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10 (N 219/59 SbNU 167), body 51. až 53. odůvodnění (kde byla nezletilá žákyní 4. třídy základní školy); či nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503), kde bylo nezletilé 15 let].
10. Jak již dříve dovodil Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) "u přání dítěte Ústavní soud konstatuje, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213) či rozsudek ESLP ve věci C. proti Finsku ze dne 9. května 2006 č. 18249/02, body 57-59]."
11. S ohledem na právě citovanou judikaturu je tedy z ústavněprávního hlediska zcela korektní, když se obecné soudy zabývaly názorem nezletilého, braly jej velmi vážně, zhodnotily jej v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a posuzovaly jej v kontextu komplexně zjištěného skutkového stavu. Jak zjistil městský soud zejména z opakovaného odděleného pohovoru s nezletilým, reaguje tento na stěžovatele silně negativně a nechce, aby byl styk se stěžovatelem realizován.
12. Ústavní soud nezjistil žádné protiústavní deficity v postupu obecných soudů při zjišťování skutkového stavu věci, jak namítá stěžovatel. Konstatuje totiž, že obecné soudy nezaložily svá rozhodnutí pouze na názoru nezletilého, ale komplexně se zabývaly dalšími významnými okolnostmi, zejména nejlepším zájmem nezletilého a chováním stěžovatele v době před podáním návrhu na úpravu styku. Vypracování stěžovatelem požadovaného znaleckého posudku by s přihlédnutím k okolnostem daného případu považoval rovněž Ústavní soud za nadbytečné, když z provedeného dokazování bylo možné skutkový stav dostatečně zjistit.
13. Jak totiž vypověděli shodně stěžovatel i matka nezletilého před soudem prvního stupně, stěžovatel se od září 2012 nepodílel na výchově nezletilého, neprojevoval o něj opravdový zájem, například neposlal nezletilému dárky, přání k narozeninám, dotazoval se na nezletilého pouze telefonicky. Od této doby také neplnil vyživovací povinnost vůči nezletilému synovi, a to do doby, než na něj matka podala počátkem roku 2015 trestní oznámení. V době od 13. 12. 2012 byl stěžovatel celkem pětkrát odsouzen za úmyslnou trestnou činnost, byl závislý na omamných látkách. Dne 22. 3. 2016 bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění, kdy odvolání stěžovatele proti vyhoštění bylo zamítnuto dne 22. 8. 2016. Dohodu o styku s nezletilým se stěžovatel, dle jeho vyjádření, pokusil s matkou uzavřít v listopadu 2016, ale tato na jeho návrh nereagovala. Návrh na úpravu styku poté podal v prosinci 2016. Odvolací soud rovněž zjistil z vyjádření obou rodičů, že se stěžovatel od května 2017, kdy bylo vyhlášeno rozhodnutí soudu prvního stupně, o nezletilého V. zajímal prvně až listopadu 2017. Ústavní soud má tak ve shodě s obecnými soudy za dostatečně prokázané, že stěžovatel neprojevoval o syna od září 2012 do podání návrhu na úpravu styku v prosinci 2016, tedy téměř pět let, a ani v době od vyhlášení rozhodnutí prvního stupně po dobu pěti měsíců, opravdový zájem.
14. Ústavní soud se rovněž zabýval nejlepším zájmem nezletilého. Nejlepší zájem dítěte zakotvený v čl. 3 Úmluvy o právech dítěte je princip, který by měl být přítomen při jakékoliv činnosti týkající se dětí. Jedná se flexibilní koncept, který je nutné posuzovat v kontextu komplexního zjištění skutkového stavu v individuálním případě. V tomto případě, především vzhledem k odmítavému názoru nezletilého, zcela nedostatečného zájmu o nezletilého ze strany stěžovatele po dobu nejméně pěti let (viz shora), neplnění vyživovací povinnosti, trestné činnosti stěžovatele a jeho správnímu vyhoštění, neshledává ani Ústavní soud úpravu styku rozhodnutím soudu, jak požadoval stěžovatel, souladnou s nejlepším zájmem nezletilého.
15. Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 2903/14 (bod 32) uvedl, že právo na rodinný život není právem absolutním. Tak, jak je zaručeno čl. 10 odst. 2 Listiny, podléhá tzv. imanentním omezením, plynoucím přímo z ústavního pořádku, tj. lze je omezit pro kolizi s jiným základním právem či ústavně chráněným právním statkem. V nyní projednávaném případě proto sice nesporně došlo k zásahu do práva na rodinný život stěžovatele neupravením jeho styku s nezletilým, nicméně tento závěr obecných soudů sleduje legitimní cíl - tedy zájem nezletilého, kdy intenzita zásahu (nedošlo k zákazu styku, ale pouze jeho nestanovení soudem) odpovídá okolnostem, tedy zájmu dítěte, chování stěžovatele atd., a předmětný zásah je při komplexním zhodnocení všech okolností ústavněprávně přiměřený.
16. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu