ECLI:CZ:US:2018:2.US.2534.18.1
sp. zn. II. ÚS 2534/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Valcháře, zastoupeného JUDr. Janem Dobrovolným, advokátem se sídlem Náměstí 75, Valašské Meziříčí, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2018, č. j. 8 As 176/2017-39, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2017, č. j. 29 A 45/2015-52, rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Brně ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. ZKI BR-O-170/931/2014, a rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrálního pracoviště Vsetín ze dne 6. 11. 2014, č. j. OR-222/2014-810-15, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Brně a Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrálního pracoviště Vsetín, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Brně a Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrálního pracoviště Vsetín, neboť má za to, že jimi byly porušeny ústavní principy a jeho základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, 2, 3 a 4, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 7 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 in fine soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") zamítl kasační stížnost stěžovatele, jíž se domáhal zrušení ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla dle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Brně ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. ZKI BR-O-170/931/2014. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a bylo potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrálního pracoviště Vsetín ze dne 6. 11. 2014, č. j. OR-222/2014-810-15, kterým bylo v řízení o nesouhlasu s opravou chyby v katastrálním operátu rozhodnuto podle ustanovení §36 odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), že se nevyhovuje nesouhlasu stěžovatele s opravou chyby v údajích katastru nemovitostí v katastrálním území Hovězí. Podstata celé věci stojí na posouzení, zda obnovený katastrální operát katastrálního území Hovězí v části "Blažkův mlýn" ve vztahu ke stěžovatelově parcele č. X obsahoval chybu, jež byly katastrální úřady povinny opravit. In concreto stěžovatel v řízení před katastrálními úřady a následně před obecnými soudy namítal, že břehy jeho parcely, jež je vodním tokem (mlýnským náhonem), mají být rovnoběžné. Stěžovatel tak de facto žádal, aby došlo k opravě opravy, maje za to, že oprava byla katastrálním úřadem provedena nesprávně.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
4. Krajský soud nevyhověl žalobním námitkám stěžovatele, neboť se ztotožnil s postupem i právním názorem správních orgánů v tom, že v daném řízení (vedeném podle §36 odst. 1 katastrálního zákona) nebylo možno provést opravu, jelikož zákres hranice dotčené parcely není chybný. Krajský soud, vycházeje z judikatury Nejvyššího správního soudu, uvedl, že k tomu aby nepřesnost zobrazení v katastrální mapě byla chybou ve smyslu katastrálního zákona, musí dojít k překročení odchylek stanovených vyhláškou č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška). S touto otázkou se správní orgány vypořádaly dostatečným způsobem a dospěly k závěru, že k překročení dovolených mezních odchylek podle katastrální vyhlášky nedošlo. Zároveň nedošlo ani ke zřejmému omylu při obnově katastru.
5. S námitkami stěžovatele, týkajícími se právě posledně uvedeného aspektu zřejmého omylu, se neztotožnil ani Nejvyšší správní soud. Kasační soud odkázal na svou předchozí judikaturu (srov. rozsudek ze dne 5. 6. 2008, čj. 1 As 46/2008-134, dostupný rovněž na www.nssoud.cz) a uvedl, že "k opravě chyby v katastru nemovitostí podle §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona spočívající v nesprávně zakreslené vlastnické hranici může katastrální úřad přistoupit jen tehdy, byla-li hranice zakreslena v důsledku zřejmého omylu pracovníka katastru v rozporu s podkladovou listinou a současně vlastníci hraničících pozemků průběh hranice nezpochybňují a v minulosti jej neměnili. Uvedené podmínky přitom musí být splněny kumulativně. Pokud by byl průběh hranice mezi vlastníky sporný, je o něm s konečnou platností oprávněn rozhodnout jen soud v nalézacím řízení k návrhu některého z vlastníků; katastrální úřad však v takovém případě opravu chyby provést nemůže." Nejvyšší správní soud proto při konstatování trvajícího sporu o průběh hranice dotčené parcely uzavřel, že postup podle §36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona je vyloučen. Kasační soud současně uvedl, že nedojde-li k dohodě mezi hraničními sousedy, na řadu přichází jiné prostředky obrany, např. řízení před soudem rozhodujícím občanskoprávní spory.
6. Obdobné námitky stěžovatel předkládá i nyní v ústavní stížnosti, když nadále setrvává na stanovisku, že ze strany správních orgánů i obecných soudů došlo k pochybení, pokud nepostupovaly podle ustanovení §36 katastrálního zákona a nepřistoupily k opravě chyb v katastru nemovitostí, ačkoliv došlo k porušení dovolené mezní odchylky. Tímto svým postupem tak dle názoru stěžovatele v konečném důsledku porušily jeho základní práva, zejména právo vlastnické (čl. 11 odst. 1 Listiny) a také právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), neboť soudy se dostatečně nevypořádaly s jím tvrzenými námitkami.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího správního soudu, krajského soudu, ani správních orgánů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jím podané správní žalobě, anebo dokonce správní orgány při posouzení otázky opravy chyby v katastrálním operátu [ve smyslu §36 odst. 1 a odst. 4 katastrálního zákona]. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů i správních orgánů, přičemž opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatele alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení ze strany katastrálního úřadu. Tímto nicméně stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
10. Navíc, po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížností napadených rozsudků Nejvyššího správního soudu i krajského soudu, Ústavní soud konstatuje, že v nyní projednávaném případě rozhodně nelze hovořit o svévolném rozhodování ze strany obecných soudů, příp. správních orgánů. Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i krajský soud, se totiž s uvedenými námitkami stěžovatele řádně vypořádaly (a to dokonce i opakovaně), při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními soudního řádu správního či katastrálního zákona, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu obsažené v hlavě páté Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá. Jak již bylo výše rekapitulováno, Nejvyšší správní soud i krajský soud se velmi důkladně zabývaly stěžejními námitkami stěžovatele, jenž se dovolával opravy chyb v katastrálním operátu, přičemž dospěly k závěru, že pro opravu chyb nejsou splněny podmínky, a to jednak z důvodu nepřekročení dovolené mezní odchylky a jednak z důvodu trvajícího sporu o průběh hranice dotčené parcely. V závěrech obecných soudů i katastrálních úřadů přitom Ústavní soud neshledal žádná pochybení, která by mohla svědčit o jejich protiústavnosti, spočívající příkladmo v porušení kogentního znění aplikovaných podústavních norem, v extrémním nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a z nich dovozenými právními závěry anebo v zásadním porušení principů spravedlivého řízení, ústícího ve vydání nyní napadených rozhodnutí. Pochybení, jež by odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu, nebyla shledána ani v samotném postupu obecných soudů a správních orgánů.
11. Ve vztahu k tvrzenému zásahu do vlastnického práva, resp. s ním souvisejícího zásahu do práva provozovat hospodářskou činnost podle čl. 26 Listiny a rovněž do ústavně zaručeného principu šetrného využívání přírodních zdrojů a ochrany přírodního bohatství, Ústavní soud uvádí, že tento apriorně nemůže v řízení o opravě chyb v katastrálním operátu nastat. Jak již totiž správně uvedl krajský soud, smyslem řízení o opravě chyby, jsou-li pro provedení opravy splněny zákonné podmínky, je toliko uvedení evidovaných údajů do souladu se skutečným obsahem listin, které má katastrální úřad k dispozici (srov. §29 napadeného rozsudku krajského soudu). Rovněž zeměměřičský a katastrální inspektorát stěžovatele poučil, že do kompetence katastrálních úřadů nespadá řešení vlastnických sporů (srov. §4 napadeného rozsudku krajského soudu). Na závěry odvolacího soudu konečně navázal rovněž Nejvyšší správní soud, který uvedl, že "jestliže nedojde [v případě takového vlastnického sporu] k dohodě mezi hraničními sousedy, na řadu přichází jiné prostředky obrany, např. řízení před soudem rozhodujícím občanskoprávní spory. Vznikne-li totiž spor o to, kudy probíhá hranice sousedících pozemků, není jistý ani rozsah vlastnického práva; k jeho posouzení nemají zeměměřičské a katastrální orgány pravomoc, a tudíž o těchto otázkách nejsou povolány autoritativně rozhodovat ani soudy v řízeních přezkoumávajících postupy těchto orgánů v řízení dle soudního řádu správního." K zásahu do vlastnického práva v nyní projednávaném případě tudíž nedošlo, resp. ani dojít nemohlo.
12. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu