ECLI:CZ:US:2018:2.US.2546.17.1
sp. zn. II. ÚS 2546/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Oldřicha Krále, právně zastoupeného JUDr. Alenou Beranovou, advokátkou, AK se sídlem Andělská 300, Kutná Hora, proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22. 12. 2015 č. j. 7 C 79/2015-89, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2016 č. j. 21 Co 146/2016-116 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017 č. j. 30 Cdo 5556/2016-155, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se jako žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost poslat mu do tří dnů od právní moci rozsudku omluvný dopis s konkrétně formulovaným zněním a ve stejné lhůtě mu zaplatit částku 10 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy. Soud I. stupně napadeným rozsudkem žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Podle odůvodnění rozsudku sice žalovaný skutečně mohl vyřknout, že je žalobce blázen, ale s ohledem na popsané okolnosti, kdy se chováním žalobce, jeho podezřívavostí a tím, že prošetření nenechal na Policii ČR, ale sám do něj zasahoval, mohli návštěvníci restaurace cítit neprávem osočeni z toho, že měli hodit cihlu do jeho okna. Následnou reakci žalovaného, i s ohledem na to, že se jednalo o brzkou ranní hodinu a oslavu Nového roku, nelze proto hodnotit jako silný zásah do osobnostních práv žalobce. I žalovaný se mohl cítit dotčen jednáním žalobce, který v doprovodu Policie ČR vtrhl na silvestrovskou oslavu a žádal o předložení obuvi účastníků, čímž je v podstatě nařkl z přečinu proti jeho majetku.
3. O odvolání stěžovatele rozhodoval Krajský soud v Praze, který potvrdil rozsudek soudu nalézacího. Rozhodnutí odůvodnil tím, že v přezkoumávaném případě je posuzován výrok žalovaného, kterým označil žalobce za "blázna". Odvolací soud shodně se soudem I. stupně dospěl k závěru, že tento výrok, který byl vyvrcholením velmi neobvyklé situace, kdy žalobce, nikým nezván a zcela neočekávaně, vnikl v časných ranních hodinách na probíhající novoroční oslavu uzavřené společnosti a nutil policejní hlídku, kterou tam předtím zavolal, aby oslavujícím osobám kontrolovala podrážky obuvi, není nijak výrazně expresivní, aby jím mohlo za popsané situace dojít k zásahu do osobnostních práv žalobce. Byť není pochyb o tom, že žalovaný žalobce za "blázna" skutečně označil (žalovaný to ostatně ani nepopřel), je zřejmé, že se nejednalo o skutkové tvrzení, ale o hodnotící soud, kterým žalovaný reagoval na nastalou situaci, kterou nebylo možno vnímat jinak, než že byl (spolu s ostatními účastníky oslavy) označen za možného útočníka na dům žalobce. Žalobce sám ke vzniku vypjaté situace přispěl tím, že nerespektoval pokyny policejní hlídky a zasahoval do jejího šetření. V této souvislosti soud připomenul, že při úvaze, zda je určité tvrzení difamující, je nutno zvažovat nejen použité výrazy a formulace, ale i celkový dojem s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k tvrzení došlo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3024/2011 či ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 30 Cdo 701/2011).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo jako nepřípustné usnesením odmítnuto.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že věc dosahuje ústavněprávních rozměrů, že rozhodnutí obecných soudů jsou nesprávná a že ve věci byla porušena jeho shora citovaná základní práva. Rozhodnutí obecných soudů obsahují podle stěžovatele výkladovou vadu, která spočívá na zásadně nesprávném pojetí významu základních práv, obzvláště na rozsahu jejich ochrany. Dovolací soud pochybil, když uzavřel, že v daném případě nebyl naplněn důvod přípustnosti dovolání. Jednotlivé námitky stěžovatele, podrobněji v ústavní stížnosti rozvedené, se týkají zejména nesprávného výkladu čl. 10 odst. 1 Listiny, údajné podjatosti soudkyně soudu I. stupně, nesplnění poučovací povinnosti soudů a pochybení při dokazování a hodnocení důkazů.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR); není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
8. Námitky, které stěžovatel přeložil v ústavní stížnosti, uplatnil již v řízení nalézacím, odvolacím i dovolacím a obecné soudy se jimi zabývaly v dostatečném rozsahu; jak je však patrné, stěžovatel není se závěry soudů spokojen, respektive má za to, že jím vznesené námitky nebyly soudy zohledněny. Ústavní soud však přesvědčení stěžovatele nesdílí a napadená rozhodnutí považuje za úplná a dostatečně odůvodněná, když se soudy vypořádaly se všemi stěžovatelem namítanými skutečnostmi.
9. Ústavní soud konstatuje, že v konkrétní souzené věci není důvodu, aby uvedené závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť je považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Ústavní soud opakuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81 Ústavy) právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze hodnotit ani jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Okolnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. Právo na spravedlivý proces totiž není možno vykládat tak, že by účastníkovi garantoval úspěch v řízení, či že by mu bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, ze shora vyložených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu