ECLI:CZ:US:2018:2.US.2559.17.1
sp. zn. II. ÚS 2559/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky K/S s. r. o. se sídlem Fučíkova stezka 2600, Teplice, zastoupené JUDr. Jiřím Rouskem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Dubská 390/4, Teplice, proti usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 11. 5. 2016 č. j. 20 EXE 722/2015-81, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 9. 2016 č. j. 24 Co 1447/2016-104 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017 č. j. 20 Cdo 792/2017-134 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka spatřuje porušení jejích základních práv v jednání obecných soudů, které měly posuzovat případ po skutkové stránce striktně formálně, bez aplikace právních předpisů na skutkový stav projednávaného případu. Obecné soudy podle stěžovatelky zcela opomenuly skutková specifika dané věci a pouze strojově aplikovaly právo bez přihlédnutí k jeho skutečnému účelu a významu. Ve věci mělo ze strany soudů dojít k preferenci jazykového výkladu před logickým výkladem ve věci stěžejních zákonných ustanovení.
2. Okresní soud v Písku shora označeným usnesením zastavil exekuci, vedenou na návrh stěžovatelky (oprávněné) proti povinnému Jaroslavovi Kyzourovi (dále jen "povinný"). Současně uložil stěžovatelce zaplatit povinnému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 19 493 Kč a k rukám soudního exekutora zaplatit částku 7 865 Kč jako náhradu nákladů exekuce. Soud prvního stupně konstatoval, že podle ustanovení §408 odst. 1 obchodního zákoníku muselo být exekuční řízení zahájeno nejpozději do 24. 9. 2013, tedy do deseti let od okamžiku, kdy se stěžovatelka mohla nebo měla dozvědět o škodě - tj. okamžikem, kdy stěžovatelka od krajského státního zastupitelství převzala poučení poškozené osoby. Exekuční řízení však bylo zahájeno na návrh stěžovatelky až 22. 6. 2015. Povinný proto zcela v souladu se zákonem uplatnil námitku promlčení, která zapříčinila nepřípustnost exekuce, a proto ji soud zastavil.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích shora označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Konstatoval, že povinný způsobil stěžovatelce škodu jako její společník a jednatel zároveň v postavení podnikatele pod firmou Josef Kyzour. Námitku promlčení je proto zapotřebí posuzovat podle tehdy platného obchodního zákoníku (ustanovení §391, §398 a §408 obchodního zákoníku). Proto odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, podle něhož desetiletá promlčecí lhůta začala běžet ke dni 24. 9. 2003, a pokud návrh na nařízení exekuce byl stěžovatelkou podán až 22. 6. 2015, byl podán opožděně.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl. Na základě podaného dovolání dospěl k závěru o jeho přípustnosti, jelikož dovolací soud dosud neřešil otázku, od kterého okamžiku počíná běžet promlčecí doba soudem pravomocně přiznané pohledávky ve smyslu ustanovení §408 obchodního zákoníku, je-li jí právo na náhradu škody. Nejvyšší soud konstatoval, že v případě práva na náhradu škody obchodní zákoník stanovuje čtyřletou promlčecí dobu počínající běžet od okamžiku, kdy se poškozený mohl dozvědět o škodě a osobě škůdce, její běh je však omezen desetiletou promlčecí dobou počínající běžet od okamžiku porušení povinnosti. V případě náhrady škody je takovým okamžikem porušení povinnosti, která vedla ke vzniku škody, nikoliv kdy se poškozený mohl dozvědět o škodě a osobě škůdce. U práva na náhradu škody je totiž speciální desetileté maximální omezení trvání promlčecí doby vyjádřeno již v ustanovení §398 s počátkem stanoveným ode dne porušení povinnosti. V souladu s uvedeným tak Nejvyšší soud dovodil, že promlčecí doba uplynula v předmětné věci nejpozději 21. 5. 2009 (deset let ode dne porušení povinnosti). Nejvyšší soud se vyjádřil též k tvrzení, že povinný uplatnil námitku promlčení v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a dodal, že stěžovatelka měla k dispozici téměř dva roky a devět měsíců od právní moci trestního rozsudku, aby podala exekuční návrh ještě v rámci běhu promlčecí doby. V řízení však ani neuvedla důvody, které jí snad měly bránit v uplatnění práva na náhradu škody.
II.
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu, event. porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
5. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výjimky) věcí Ústavního soudu není. Ústavní soud dále odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k soudním orgánům (a orgánům veřejné moci vůbec) dána pouze subsidiárně; přitom důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor.
6. V nyní posuzované věci je stěžejní otázkou nesouhlas stěžovatelky s tím, jak obecné soudy posoudily otázku promlčení jí uplatňovaného nároku na náhradu škody vůči povinnému. Jak však již výše Ústavní soud uvedl, jedná se o výklad podústavního práva, k němuž jsou povolány obecné soudy v rámci své rozhodovací činnosti. Podle Ústavního soudu postupovaly obecné soudy v projednávané věci v souladu s platnou právní úpravou, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a zejména Nejvyšší soud ve svém zamítavém rozhodnutí uvedl též odkazy na ustálenou judikaturu. Obecné soudy ve věci shodně uzavřely, že právo na náhradu škody stěžovatelka uplatnila opožděně, po uplynutí desetileté promlčecí doby stanovené zákonem. Těmto závěrům nelze upřít zákonný podklad, navíc opřený o příslušná skutková zjištění. Zásadám spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny odpovídá mimo jiné požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Takové vybočení však Ústavní soud v rozhodování obecných soudů v nyní posuzované věci neshledal. Ústavní soud neshledal důvod, aby dostatečně odůvodněné závěry obecných soudů z ústavního hlediska zpochybňoval. Ústavnímu soudu proto nepříslušelo jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
7. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení základních práv stěžovatele. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu