ECLI:CZ:US:2018:2.US.2669.18.1
sp. zn. II. ÚS 2669/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem se sídlem Revoluční 655/1, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, č. j. 30 Cdo 4631/2017-369, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 5. 2017, č. j. 1 Co 97/2016-346, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2016, č. j. 24 C 29/2013-298, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená v čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Krajský soud v Brně (dále též jen "krajský soud") zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal podle §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, vůči žalovaným náhrady nemajetkové újmy, která mu vznikla v souvislosti s úmrtím jeho syna, k němuž dle jeho tvrzení došlo v důsledku nedostatečné a neodborné péče ze strany žalovaných lékařů. Krajský soud, vycházeje ze znaleckého posudku znaleckého ústavu, který shledal přesvědčivým, a dále z výpisu ze zdravotní dokumentace zemřelého, však dospěl k závěru, že léčebný postup nebyl non lege artis a se smrtí stěžovatelova syna nesouvisí.
4. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") neshledal důvodným a rozsudek krajského soudu potvrdil jako věcně správný [ve smyslu ustanovení §218 (sic!) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř.")]. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno protiprávní jednání žalovaných, které by bylo v příčinné souvislosti se smrtí stěžovatelova syna a s následným vznikem osobnostní újmy stěžovatele. Odvolací soud dále uvedl, že krajský soud na základě provedeného dokazování učinil správná skutková zjištění, z nichž dovodil přiléhavé právní závěry. Odvolací soud současně k odvolání žalovaných rozsudek krajského soudu změnil ve výroku o náhradě nákladů prvostupňového řízení.
5. Proti uvedenému rozsudku vrchního soudu stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel v dovolání nijak nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Konstatoval, že stěžovatel v dovolání předkládá zejména vlastní skutkové závěry (když nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že předchozí onemocnění a následná léčba syna žalobce nebyly v příčinné souvislosti s jeho náhlým úmrtím a postup žalovaných tak byl lege artis), na nichž pak buduje své vlastní - od odvolacího soudu odlišné - právní posouzení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako věcně neprojednatelné odmítl.
6. Stěžovatel v nyní předkládané ústavní stížnosti výše rekapitulované závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládá obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše uvedeného dovolání. Proto i v samotné ústavní stížnosti opětovně zpochybňuje jednotlivá skutková zjištění a rozporuje konkrétní dílčí závěry, k nimž v napadených rozhodnutích obecné soudy dospěly. Stěžovatel tak setrvává na stanovisku, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, neboť neprovedly důkazy navržené stěžovatelem. Stěžovatel dále uvádí, že jeho synovi nebyla poskytnuta náležitá lékařská péče, jelikož byl ošetřován neatestovaným lékařem, tedy lékařem bez náležitého vzdělání. Stěžovatel rovněž napadá, obdobně jako v dovolání, že neměl k dispozici originál synovy zdravotní dokumentace, a dále poukazuje na nedostatky ve vedení této dokumentace. Tvrdí, že není-li řádně vedena zdravotní dokumentace a pacient tak nemá reálnou možnost dokonale objasnit příčinný vztah, je třeba přistoupit k obrácení důkazního břemene a uplatnit presumpci kauzálního nexu, resp. presumpci zavinění.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelem podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil krajský soud v řízení o podané žalobě na náhradu nemajetkové újmy, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zcela zřejmé, že stěžovatel svými námitkami brojí především proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřel jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jím namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje.
9. Pokud stěžovatel zpochybňuje postup krajského a vrchního soudu v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však v nyní projednávané věci dle Ústavního soudu nenastal.
10. Jak krajský, tak i vrchní soud totiž dle názoru Ústavního soudu při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. S námitkami stěžovatele, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostatečně vypořádaly a své právní závěry velmi podrobně zdůvodnily. Ústavní soud se nadto s výše rekapitulovaným závěry obecných soudů ztotožňuje a na rozdíl od stěžovatele je považuje za přesvědčivé a nacházející oporu v provedeném dokazování.
11. Na postupu a rozhodnutí obecných soudů tak Ústavní soud neshledává nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah. Co se týká dokazování, Ústavní soud připomíná, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný, o vznesených návrzích však obecné soudy musí rozhodnout. Pokud jim proto nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly. Tak tomu bylo i v posuzované věci. Závěr obecných soudů o zjevné nadbytečnosti dalšího dokazování (srov. s. 3 rozsudku odvolacího soudu, resp. s. 10 rozsudku nalézacího soudu) lze vzhledem k provedenému dokazování a logicky odůvodněným skutkovým závěrům těchto soudů pokládat za přesvědčivý. V projednávané věci totiž obecné soudy vycházely především z odborných znaleckých posudků, z nichž jednoznačně vyplynulo, že mezi postupem jednoho ze žalovaných a smrtí stěžovatelova syna nebyla dána příčinná souvislost. Na takto odůvodněném závěru obecných soudů opírajícím se o odborné znalecké stanovisko Ústavní soud nehodlá cokoliv zpochybňovat. Bezpředmětným se jeví rovněž námitka stěžovatele, že neměl k dispozici originál zdravotní dokumentace. Jak totiž vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, nalézací soud mj. vycházel z výpisu ze zdravotní dokumentace zemřelého (srov. s. 7 rozsudku krajského soudu), přičemž v projednávané věci nic nenasvědčuje tomu, že by důkazní hodnota kopie zdravotní dokumentace měla být nižší než v případě originálu. Nepřesvědčivým se konečně jeví rovněž argument stěžovatele, že vzhledem k vadám zdravotní dokumentace mělo dojít k obrácení důkazního břemene a uplatnění presumpce příčinné souvislosti. V tomto ohledu postačí zopakovat výše předestřený závěr, že obecné soudy vycházely především z odborných znaleckých posudků, z nichž jednoznačně vyplývá, že mezi smrtí stěžovatelova syna a postupem lékařů není dána příčinná souvislost.
12. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání. Stěžovatel totiž v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovatel spíše jen předkládal vlastní skutkové závěry a neuvedl žádnou spornou otázku hmotného nebo procesního práva. S postupem a závěrem Nejvyššího soudu v nyní projednávané věci se Ústavní soud ztotožňuje.
13. S ohledem na výše uvedené nelze dle názoru Ústavního soudu právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
14. Nad tento rámec Ústavní soud uvádí, že jakkoliv se stěžovatelem, který přišel o syna, v jeho těžké životní situaci naprosto soucítí; jeho subjektivní přesvědčení, že smrt syna nastala výhradně v důsledku nedostatečné a neodborné lékařské péče, však není možné akceptovat poté, co bylo nezávislými obecnými soudy provedeno dokazování, z něhož vyplývá, že mezi postupem lékařů a smrtí syna neexistuje příčinná souvislost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu