ECLI:CZ:US:2018:2.US.2692.15.1
sp. zn. II. ÚS 2692/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti V. B., zastoupeného opatrovníkem obcí Kounov, sídlem Kounov 7, zastoupenou JUDr. Michalem Špirkem, advokátem, sídlem Vysoká 92, Rakovník, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. července 2015 č. j. 29 Co 314/2015-214, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti EOS KSI Česká republika, s. r. o., sídlem Novodvorská 994/138, Praha 4 - Braník, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž měla být porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Rakovníku (dále jen "okresní soud"), poté co mu věc po zrušení původního rozsudku byla odvolacím soudem vrácena k dalšímu řízení, usnesením ze dne 3. 6. 2015 č. j. 6 C 80/2014-196 zastavil řízení o žalobě vedlejší účastnice, jíž se na stěžovateli domáhala zaplacení částky 12 491,65 Kč s příslušenstvím; současně okresní soud výrokem II. uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 24 232 Kč a výrokem III. jí uložil povinnost uhradit České republice na účet okresního soudu náhradu nákladů řízení ve výši 4 550 Kč.
3. Okresní soud zastavil řízení na základě zpětvzetí žaloby vedlejší účastnicí, k němuž přikročila záhy poté, co se seznámila se závěry znaleckého posudku, podle kterého stěžovatel v době uzavření úvěrové smlouvy (tj. ke dni 12. 10. 2007), na jejímž základě měl plnit žalovanou částku, neměl z důvodu duševní poruchy - v potřebném rozsahu - způsobilost k právním úkonům.
4. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením změnil II. výrok usnesení okresního soudu tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení; současně krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo ani na náhradu nákladů odvolacího řízení.
5. Krajský soud přikročil k měnícímu nákladovému výroku, když ve věci shledal důvody zvláštního zřetele hodné podle §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") pro nepřiznání náhrady nákladů řízení, jež by jinak podle §146 odst. 2 o. s. ř. svědčily stěžovateli. V klíčové pasáži odůvodnění krajský soud uvedl: "Žalobce nemohl předejít ani zabránit vzniku nákladů soudního řízení, neboť žalovaný mohl a měl být způsobilosti k právním úkonům zbaven již dříve. Ze znaleckého posudku je zřejmé, že žalovaný trpěl duševní poruchou již od dětství (lékařem diagnostikováno již v roce 1969), avšak k omezení způsobilosti žalovaného došlo až v roce 2013, tedy několik desítek let poté, co byla žalovanému diagnostikována duševní porucha. Odvolací soud připomíná, že právní předchůdce žalobce se při uzavření smlouvy snažil předejít situacím, kdy by smlouva byla uzavřena s jinou osobou či osobou, která by byla zbavena nebo omezena ve způsobilosti k právním úkonům. Právní předchůdce žalobce žalovaného při podpisu smlouvy identifikoval na základě dokladu totožnosti, ze kterého by případně byl schopen zjistit, že byl žalovaný zbaven nebo omezen ve způsobilosti k právním úkonům. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný v této době omezen či zbaven ve způsobilosti k právním úkonům nebyl, měl žalobce legitimní očekávání, že smlouva byla uzavřena platně. Žalobce nemohl dříve než při doručení znaleckého posudku zjistit, že žalovaný v době podpisu smlouvy nebyl způsobilý k jejímu uzavření."
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel považuje napadené rozhodnutí krajského soudu za projev "nepředvídatelné absolutní libovůle", jenž "zcela vybočuje z aplikačního standardu rozhodovací praxe soudů"; odůvodnění krajským soudem použitého moderačního práva totiž stěžovatel pokládá za nepřesvědčivé, nedostatečné, a tedy ve svém důsledku i nepřezkoumatelné. V ústavní stížnosti je přitom v prvé řadě namítáno, že se krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nevypořádal se závěrem okresního soudu, že právnímu předchůdci vedlejší účastnice při uzavírání smlouvy muselo být zřejmé, že stěžovatel není dostatečně orientován a že má výrazný intelektový defekt, resp. že je mentálně retardovaný. Nadto krajský soud podle stěžovatele vůbec nepřihlížel k jeho osobním a sociálním poměrům, ani k jeho zdravotnímu stavu. Ke shora citované argumentaci krajského soudu potom stěžovatel uvádí, že neplatnost právního úkonu zakládá již samotná duševní porucha osoby, která ji činí k takovému úkonu neschopnou, nikoliv až úřední rozhodnutí o této neschopnosti. Právní předchůdce vedlejší účastnice si proto podle mínění stěžovatele musel být vědom toho, že nelze spoléhat pouze na údaje zapsané, resp. nezapsané v dokladu totožnosti, neboť neplatné je podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu každé jednání osoby nezpůsobilé k právnímu jednání v důsledku duševní poruchy, bez ohledu na skutečnost, zda je tato skutečnost v dokladu totožnosti uvedena, či nikoliv. Právní předchůdce vedlejší účastnice proto podle stěžovatele nemohl legitimně očekávat, že předmětná smlouva byla uzavřena platně, zvláště pak za situace, kdy bylo zjevné, že si ji stěžovatel není schopen ani přečíst. Stěžovatel se navíc domnívá, že mu nelze přičítat k tíži, že nebyl soudem omezen ve své způsobilosti k právním úkonům již dříve, neboť to byla patrně odpovědnost jeho dnes již nežijících rodičů. Mimo to stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že se měl stát "ekonomickou obětí" vedlejší účastnice, neboť - nebyl-li by zastoupen opatrovníkem - nebyl by schopen se u soudu účinně bránit. V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatel namítá, že krajský soud nevzal do úvahy ani skutečnost, že vedlejší účastnice zavinila navyšování počtu úkonů právní služby v dané věci (když v řízení pokračovala i za situace, kdy jí již muselo být zřejmé, že nemůže být ve věci úspěšná), ani to, že v případě nezastavení řízení by žaloba musela být zamítnuta z důvodu promlčení uplatněného práva. Vadnost napadeného rozhodnutí konečně dokládá podle stěžovatele i to, že podle jeho druhého výroku nemá nikdo z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť tento výrok je ve zjevném rozporu s výsledkem odvolacího řízení, ovšem krajský soud tento svůj postup řádně neodůvodnil. Z uvedených důvodů lze podle stěžovatele považovat napadené rozhodnutí "za rozhodnutí obecně nespravedlivé, podporující poskytovatele spotřebitelských úvěrů a jejich nekalé jednání, kteří zneužívají při podpisu úvěrových smluv svého postavení a vyhledávají v zájmu vidiny zisku obecně méně právně a finančně gramotné osoby", a proto je třeba jej jako ústavně nesouladné zrušit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
9. K náhradě nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o ni, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující zjištění porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) nebo usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Jinými slovy, otázka náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze pouze ve výjimečných případech, a to především v případech, kdy úvaha soudu je důsledkem naprosté libovůle nebo kdy je nákladový výrok soudu zcela nedostatečně odůvodněn. Ještě větší zdrženlivost pak vyjadřuje judikatura Ústavního soudu v případech, kdy civilní soudy použily při svém rozhodování §150 o. s. ř. (z poslední doby srov. mutatis mutandis kupř. usnesení ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2270/18).
11. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu přitom jasně vyplývá, že kasační zásah do pravomoci obecných soudů aplikovat §150 o. s. ř. připadá do úvahy v zásadě pouze tehdy, když soud dospěje ke zjištění, že v konkrétním případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné k nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení, avšak před tímto svým rozhodnutím nevytvořil účastníkům řízení procesní prostor k tomu, aby mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty k možné aplikaci §150 o. s. ř. (viz např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 46/13, II. ÚS 828/06, IV. ÚS 215/09, IV. ÚS 2738/10, I. ÚS 2456/13, I. ÚS 1593/15, IV. ÚS 215/09, IV. ÚS 1610/16, I. ÚS 2456/13, III. ÚS 3125/16, IV. ÚS 899/15, IV. ÚS 1610/16, III. ÚS 1378/07, I. ÚS 2862/07, II. ÚS 814/08, IV. ÚS 215/09, III. ÚS 1526/12, IV. ÚS 2738/10, III. ÚS 2397/17, I. ÚS 3237/17).
12. Současně je třeba zdůraznit, že nemá-li Ústavní soud v posuzované věci plnit funkci (řádné) opravné instance proti rozhodnutí krajského soudu, navíc za situace, kdy je v daném kontextu ex lege vyloučen mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., v rozhodném znění], a nemá-li se tak stavět do postavení, jež mu v žádném případě Ústavou nebylo svěřeno, nemůže bez dalšího přistoupit k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí, i kdyby mu prizmatem podústavního práva mohlo být co vytknout, jelikož kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
13. Jelikož v posuzované věci nikterak nerezonuje možný kasační důvod v podobě procesního pochybení krajského soudu (tak jak ve výše odkazovaných nálezových věcech), neboť stěžovateli byla prokazatelně dána možnost vyjádřit se k případnému použití §150 o. s. ř. v jeho neprospěch, zbývá toliko posoudit, zda krajský soud - tak jak tvrdí stěžovatel - nezatížil své rozhodnutí zjevnými prvky svévole či libovůle. Tak tomu však podle názoru Ústavního soudu není.
14. Krajský soud, jakkoli s tím stěžovatel nesouhlasí, ve svém rozhodnutí měl zjevně v úmyslu reflektovat nejen hmotněprávní důvody zakládající neplatnost předmětné úvěrové smlouvy (tedy duševní poruchu stěžovatele), ale taktéž skutečnost, že právní předchůdce vedlejší účastnice - podle závěru krajského soudu - neměl reálnou možnost tuto neplatnost způsobující skutečnost v rámci kontraktačního procesu zjistit. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší tento úsudek krajského soudu věcně přezkoumávat, a proto se omezuje na konstatování, že krajský soud důvod jinak výjimečného použití §150 o. s. ř. řádně zdůvodnil.
15. Pouze nad rozhodný rámec nosných důvodů rozhodnutí Ústavního soudu je namístě dodat následující. Se stěžovatelem je sice možno souhlasit, že ve striktně hmotněprávním slova smyslu skutečně nezavinil, že o omezení jeho svéprávnosti rozhodl soud až několik let po uzavření inkriminované smlouvy (a to právě proto, že není plně svéprávný), přesto však nelze zcela ztrácet ze zřetele, že stěžovateli měla a mohla být způsobilost k právním úkonům (resp. jednání) omezena rozhodnutím soudu již řadu let před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy. Pakliže by se tomu tak stalo, k uzavření této smlouvy by patrně nedošlo, neboť právní předchůdce vedlejší účastnice by po ověření způsobilosti stěžovatele zjistil, že smlouvu nelze platně uzavřít, v důsledku čehož by nebylo zahájeno ani posuzované soudní řízení, ani by nevznikly s ním spojené náklady účastníků řízení. V této souvislosti je navíc třeba připomenout, že se z příloh ústavní stížnosti podává, že stěžovatel uzavíral úvěrové smlouvy (resp. smlouvy o půjčce) opakovaně, pročež nelze bez dalšího uzavřít, že předmětná úvěrová smlouva byla uzavřena toliko v důsledku excesivního jednání právního předchůdce vedlejší účastnice. Za ústavněprávně relevantní nelze považovat ani stěžovatelem opakovaně zdůrazňovanou námitku, že právnímu předchůdci vedlejší účastnice musela být jeho mentální kapacita zjevná již z toho, že si nebyl s to úvěrovou smlouvu ani přečíst. Taktéž bez dalšího neobstojí ani poukaz na tzv. finanční gramotnost, neboť její nízkou úroveň není možno zaznamenat pouze u osob s duševní poruchou.
16. Se zřetelem k výše zaznamenanému je proto nutno uzavřít, že okolnosti, pro které krajský soud použil §150 o. s. ř. (v neprospěch stěžovatele), nelze mít - přinejmenším z ústavněprávních pozic - za nehájitelné.
17. Je tak namístě již pouze konstatovat, že Ústavní soud z výše uvedených důvodů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
18. Odmítl rovněž stěžovatelův návrh, aby jeho náklady řízení před Ústavním soudem hradil stát, neboť takovému návrhu by mohlo být podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhověno pouze za předpokladu, že by ústavní stížnost nebyla odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu