ECLI:CZ:US:2018:2.US.27.18.1
sp. zn. II. ÚS 27/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., t. č. ve Věznici Oráčov, právně zastoupeného Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou se sídlem Na Březině 310, Rozdrojovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 958/2017-42 ze dne 20. 9. 2017, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 273/2014-446 ze dne 29. 7. 2014, rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 12 T 53/2014-385 ze dne 23. 5. 2014 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 538/2014-115 ze dne 27. 1. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 3. 1. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na výzvu Ústavního soudu později doplněný, prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2014 č. j. 12 T 157/2014-55 byl stěžovatel spolu s obviněným M. V. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Za to a dále za sbíhající se přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2014 sp. zn. 12 T 53/2014 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. 8 To 273/2014, byl stěžovatel podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a tří měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině a trestu obviněného M. V. Dále byli oba obvinění zproštěni obžaloby pro skutek popsaný v bodě 1) obžaloby.
3. O odvoláních obviněných a odvolání státního zástupce rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 1. 2015 č. j. 8 To 538/2014-115, tak, že z podnětu odvolání obou obviněných napadený rozsudek zrušil v odsuzující části ve výroku o vině a ve výrocích o trestu a náhradě škody. Oba obviněné na témže skutkovém základě jako soud prvního stupně nově uznal vinnými přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Stěžovatele za to a dále za sbíhající se přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku podle §178 odst. 2 trestního zákoníku, za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku, odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků ve věznici s ostrahou. Odvolání státního zástupce soud zamítl.
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání stěžovatel a v neprospěch obou obviněných také nejvyšší státní zástupce. Nejvyšší soud vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce a rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil, a to v odsuzující části a v části, v níž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti výroku o trestu. Krajskému soudu v Brně pak přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
5. Krajský soud v Brně následně znovu projednal všechna podaná odvolání ve veřejném zasedání a podle §256 trestního řádu tato zamítl usnesením ze dne 14. 3. 2017 č. j. 8 To 538/2014-243.
6. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel opět dovoláním, v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.
7. Základní právní otázkou, jež se v trestním řízení řešila, byla ta, zda oba obvinění použili proti poškozenému bezprostřední pohrůžky násilím. Oba dva se totiž po předchozí dohodě vykrást dům poškozeného do něj vloupali v noci v době, kdy poškozený spal ve své ložnici, přičemž se hlukem v jejich přítomnosti probudil a oba obvinění namísto útěku z místa činu dále dům prohledávali, přičemž se měli chovat tak, že v poškozeném mohli vzbudit obavu o své zdraví nebo život.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že soudy prvního i druhého stupně a stejně tak i dovolací soud shodně dospěly k závěru, že jednání stěžovatele představuje tzv. konkludentní pohrůžku násilím. Stěžovatel se ztotožňuje s tím, že pohrůžka bezprostředního násilí může být vyjádřena i konkludentním jednáním a je si vědom judikatury Nejvyššího soudu v tomto směru. Soudy všech instancí však dosavadní judikaturu a termín konkludentnosti využívají nepřijatelným extenzivním způsobem, překračujícím principy trestního soudnictví a ústavního pořádku. Stěžovatel má za to, že konkludentně nelze dovozovat subjektivní stránku trestného činu, tedy úmysl, když tento musí být vždy prokázán. K prokazování subjektivní stránky trestného činu však v případě stěžovatele nedošlo, když tento byl dovozován z pouhé jeho přítomnosti na místě činu a z účinku, jaký mělo jeho jednání na poškozeného.
9. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
10. Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace "jednoduchého práva" ze strany obecných soudů. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní pořádek.
11. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
12. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
13. Stěžovatel se snaží zpochybnit provedené dokazování spolu se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů. Opomíjí přitom, že pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat.
14. Z odůvodnění rozhodnutí, jež byla v trestním řízení vydána, vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a se vznesenými námitkami se vypořádaly. Z obsahu napadených rozhodnutí nelze učinit závěr, že by snad obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy.
15. Především soud prvního stupně předestřel detailní popisy a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Odvolací soud neshledal potřebu doplňovat dokazování, což náležitě odůvodnil, ani nezjistil žádné vady, které by měly za následek porušení práva na obhajobu stěžovatele nebo porušení ustanovení, jímž se má zabezpečit řádné objasnění věci. Nejvyšší soud jako soud dovolací neshledal argumenty stěžovatele, znovu opakované i v ústavní stížnosti, jako opodstatněné. V napadeném usnesení se vypořádal i se zásadní námitkou stěžovatele, opakující se i v ústavní stížnosti a týkající se subjektivní stránky trestného činu, resp. s otázkou pohrůžky bezprostředním násilím.
16. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry jak v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, tak v předchozích rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu, jsou logické, úplné, dostatečným způsobem odůvodněné a nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu. V podrobnostech pak postačí na závěry obecných soudů, zejména soudu dovolacího, odkázat.
17. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu