ECLI:CZ:US:2018:2.US.2762.18.1
sp. zn. II. ÚS 2762/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Yvety Radušičové a 2) Simony Altmanové, obou zastoupených JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem, se sídlem Ostrovského 253/3, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018 č. j. 22 Cdo 1517/2018-246 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017 č. j. 91 Co 227/2016-171, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jimiž měla být porušena jejich ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu a spravedlivý proces a právo vlastnit majetek dle čl. 36 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina").
2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelky domáhaly určení existence společného jmění manželů - žalované a svého zemřelého otce ke dni jeho úmrtí, a to k vymezeným nemovitým věcem (bytu a souvisejícím nemovitostem). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 6. 2016 č. j. 23 C 117/2014-106 bylo určeno, že k danému datu byly nemovitosti ve společném jmění manželů, jak žalovaly stěžovatelky. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 6. 2017 č. j. 91 Co 227/2016-171 změnil rozsudek obvodního soudu a žalobu zamítl. Po zopakování a doplnění dokazování městský soud, na rozdíl od obvodního soudu, shledal, že žalovaná a otec stěžovatelek spolu trvale nežili v době, kdy žalované vzniklo právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, a proto nedošlo ke vzniku společného nájmu bytu manžely a společného členství manželů v družstvu (§703 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku). Na základě následných smluv o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva a převodu vlastnictví k dalším žalovaným nemovitostem se pak žalovaná po právu stala výlučnou vlastnicí dotčených nemovitostí (tyto se nestaly součástí společného jmění manželů).
3. Proti rozsudku městského soudu se stěžovatelky bránily u Nejvyššího soudu, který jejich dovolání odmítl usnesením ze dne 30. 5. 2018 č. j. 22 Cdo 1517/2018-246. Nejvyšší soud shledal, že dovolání v části, v níž napadá procesní postup odvolacího soudu (doplnění dokazování), trpí vadami, neboť stěžovatelky zde řádně nevymezily předpoklady přípustnosti dovolání; a v části napadající hmotněprávní posouzení odvolacího soudu (otázky trvalého soužití manželů a vlastnictví sporných nemovitostí) je nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto ohledu souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
4. Stěžovatelky nesouhlasí s rozhodnutími městského soudu a Nejvyššího soudu. V prvé řadě napadají procesní postup městského soudu, který byl podle nich v rozporu se zásadou koncentrace řízení a porušil zásadu rovnosti účastníků řízení. V odvolacím řízení totiž byly žalovanou navrženy nové důkazy (ke sporné otázce existence trvalého soužití a společné domácnosti mezi manžely), nenavržené předtím v nalézacím řízení (i přes poučení nalézacího soudu), a to pouze z podnětu (na výzvu) městského soudu. Tyto důkazy pak městský soud i provedl a jen na jejich základě se odklonil od závěru nalézacího soudu a shledal, že žalovaná a otec stěžovatelek spolu v relevantní době trvale nežili; přitom městský soud zcela opomenul důkazy svědčící o opaku, z nichž vycházel nalézací soud. Mimoto stěžovatelky považují závěr městského soudu o tom, že nedošlo ke vzniku společného nájmu bytu a společného členství manželů v družstvu za neodpovídající judikatuře Nejvyššího soudu, a vůbec zpochybňují závěry městského soudu a jeho posouzení v tomto ohledu.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance.
8. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelky především zpochybňují samotný výsledek soudního řízení a meritorní posouzení městského soudu, podle nějž nedošlo ke vzniku společného nájmu bytu a společenství v družstvu mezi žalovanou a otcem stěžovatelek a následně k nabytí sporných nemovitostí do společného jmění manželů. Tato polemika stěžovatelek však nepřesahuje rámec podústavního práva. Ústavní soud není další odvolací instancí v systému soudů a jeho přezkum probíhá primárně v rovině ústavního práva, nikoli podústavního práva. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud tak sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému. K takovému pochybení ovšem v projednávaném případě nedošlo.
9. Sám nesouhlas stěžovatelek s věcným posouzením městského soudu tedy nezakládá protiústavnost napadeného rozhodnutí městského soudu. O té nesvědčí ani námitky rozporu daného rozhodnutí s judikaturou Nejvyššího soudu, jimiž se ostatně již zabýval sám Nejvyšší soud v dovolacím řízení a ve svém napadeném rozhodnutí je přesvědčivě vyvrátil. Napadené rozhodnutí městského soudu pak obsahuje z ústavněprávního pohledu zcela dostatečné odůvodnění, v němž městský soud přesvědčivě a srozumitelně vysvětlil, jak hodnotil jednotlivé důkazy a jaké skutkové i právní závěry nakonec učinil. Řádně přitom reagoval na argumentaci obou stran řízení, včetně tvrzení a důkazů předložených stěžovatelkami, a též uvedl konkrétní důvody, proč se odchýlil od zjištění nalézacího soudu a proč neshledal jednoznačným a věrohodným důkaz, o nějž se ve svém skutkovém posouzení primárně opřel nalézací soud, a to i ve světle dalších důkazů, které mu odporovaly (část těchto důkazů byla provedena již v nalézacím řízení a v odvolacím zopakována, část byla v odvolacím řízení provedena nově). Městský soud se zároveň náležitým způsobem vypořádal se všemi provedenými důkazy a neopomněl se zabývat těmi, které provedl též nalézací soud a na nichž založil své rozhodnutí, jak uvádí stěžovatelky. Pokud pak stěžovatelky brojily proti samotnému procesnímu postupu městského soudu spočívajícímu v doplnění dokazování (připuštění nových důkazů žalované), Ústavní soud konstatuje, že tuto námitku lze hodnotit jako nepřípustnou, neboť přestože ji stěžovatelky uplatnily již v dovolacím řízení, Nejvyšší soud se jí pro vady dovolání v této části nemohl zabývat. Nicméně pro úplnost Ústavní soud doplňuje, že městský soud v napadeném rozhodnutí ústavně akceptovatelným způsobem vysvětlil svůj postup, kritizovaný stěžovatelkami, a to s odkazem na §205a odst. c) občanského soudního řádu (provedení nových důkazů ohledně rozhodné skutkové otázky bylo připuštěno ke zpochybnění věrohodnosti důkazu, na němž spočívalo rozhodnutí nalézacího soudu).
10. Ústavní soud shrnuje, že v řízení před obecnými soudy, respektive v odvolacím řízení, nedošlo k porušení ústavního principu rovnosti účastníků řízení. Obě strany měly možnost hájit svou věc, překládat tvrzení a důkazní návrhy a přesvědčovat soud ve prospěch své věci a též reagovat na argumentaci a návrhy protistrany; odvolací soud se pak s argumentací obou stran náležitě vypořádal. Stěžovatelky nebyly poškozeny na svých základních procesních právech a ani samy netvrdí, že by například neměly možnost zpochybnit nově provedené důkazy v odvolacím řízení či jinak na ně reagovat. Ústavní soud též znovu připomíná, že jeho referenčním rámcem není sama zákonnost, nýbrž ústavnost; v projednávaném případě ovšem postupem a rozhodnutím městského soudu, a stejně tak ani Nejvyššího soudu, nedošlo k porušení ústavních principů spravedlivého procesu, respektive ústavně zaručených práv stěžovatelek podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Rovněž nebylo vůbec zasaženo do práva stěžovatelek vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny.
11. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu