ECLI:CZ:US:2018:2.US.2817.18.1
sp. zn. II. ÚS 2817/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CAREANDROS s. r. o., se sídlem Sokolská 576/21, Olomouc, zastoupené Mgr. Michalem Novákem, advokátem se sídlem Fibichova 1141/2, Olomouc, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2018, č. j. 7 Afs 100/2018-29, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2018, č. j. 30 Af 41/2016-70, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 28. 7. 2016, č. j. 33197/16/5100-41453-711335, a rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 2. 2. 2016, č. j. 180376/16/2302-00540-402168, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro Plzeňský kraj, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, rozsudku Krajského soudu v Plzni, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství a rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jejího práva zaručeného čl. 11 Listiny základní práv a svobody (dále jen "Listina") a ústavních zásad zakotvených v čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy, a proto postačí uvést toliko následující. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh, stěžovatelka se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Plzni domáhala zrušení výše uvedeného rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj. Tímto rozhodnutím finanční úřad stanovil stěžovatelce, coby tzv. obmeškalému vydražiteli, podle §227 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), výši náhrady škody, která vznikla neuhrazením nejvyššího dražebního podání. Základem sporu byla otázka, zda má správce daně právo v rámci náhrady škody požadovat úhradu rozdílu mezi nejvyšším podáním ve zmařené dražbě a cenou dosaženou přímým prodejem, resp. zda je možné vztáhnout povinnost nahradit škodu podle §227 daňového řádu, která vznikla neuhrazením nejvyššího dražebního podání, nikoliv pouze na případy opakované dražby, jak výslovně plyne ze zákonné úpravy, ale rovněž na případy, kdy správce daně prodá věc z volné ruky.
3. Krajský soud námitce stěžovatelky, že výše uvedeným způsobem správce daně postupovat nemůže, nevyhověl, přičemž své rozhodnutí odůvodnil argumentem interního systematického výkladu, resp. teleologického výkladu. Krajský soud uvedl, že podle §194 odst. 1 daňového řádu může správce daně k provedení daňové exekuce prodejem movitých věcí a nemovitých věcí nařídit a provést dražbu. Podle §214 daňového řádu platí, že věci, které se rychle kazí, tj. v projednávaném případě motorová nafta, správce daně prodá mimo dražbu, a to i před právní mocí exekučního příkazu, libovolnému zájemci, nejméně za polovinu zjištěné ceny. Krajský soud uvedl, že nemůže být pochyb o tom, že podstatou obojího, tzn. dražby i přímého prodeje, je zpeněžení věci. Krajský soud byl přesvědčen, že vzhledem k systematickému zařazení přímého prodeje do Oddílu 3 daňového řádu lze dovodit, že na dražbu věci i její přímý prodej je nutno, co do povinnosti hradit náklady a případnou škodu ve smyslu §227 odst. 1 věty druhé daňového řádu, hledět stejně. Nebylo by totiž spravedlivé přenášet na správce daně vzniklé náklady a rozdíl v ceně získané přímým prodejem, pokud původní vydražitel neuhradil nejvyšší dražební podání a věc bylo nutné, vzhledem k hrozbě jejího zkažení, prodat v přímém prodeji. Správce daně proto dle krajského soudu postupoval správně.
4. Rozsudek krajského soudu stěžovatelka napadla kasační stížností, v níž zopakovala svůj předchozí právní názor o nemožnosti použití §227 daňového řádu v případech zpeněžení věci mimo dražbu prodejem z volné ruky, prezentovaný již v řízení před správními orgány a krajským soudem. Nejvyšší správní soud však rozsudek prvoinstančního soudu potvrdil a kasační stížnost zamítl za použití teleologického odůvodnění. Kasační soud uvedl, že účelem institutu tzv. obmeškalého vydražitele je řešení následků, které vzniknou jeho protiprávním jednáním v podobě neuhrazení nejvyššího dražebního podání. Neuhrazením nejvyššího dražebního podání totiž dochází ke zmaření dražby a v důsledku toho také k potenciálnímu vzniku škody věřitelům jak neuhrazením pohledávky v původně očekávané době, tak tím, že v případné další dražbě je nejnižší dražební podání stanoveno nižší částkou (§225 odst. 2 daňového řádu). Tyto následky by přitom nenastaly, pokud by vydražitel, který v dražbě za předem stanovených podmínek výslovně projevil vůli získat vlastnické právo k dražené věci, nejvyšší dražební podání uhradil. Tyto následky zmařené dražby se přitom projeví také v případě, kdy správce daně prodá věc z volné ruky místo v opakované dražbě. I v tomto případě totiž dochází k prodeji za nižší cenu (§214 odst. 1 daňového řádu), v důsledku čehož jsou případně poškozeni také věřitelé. Povinnost nahradit škodu podle §227 daňového řádu, která vznikla neuhrazením nejvyššího dražebního podání, je proto podle Nejvyššího správního soudu nutné vztáhnout také na tyto případy.
5. V podstatě shodné námitky stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti. Uvádí, že správní orgány a obecné soudy vyložily §227 daňového řádu nepřípustně extenzivním způsobem, čímž, jak bylo uvedeno výše, zasáhly do jejího práva na vlastnictví podle čl. 11 Listiny, resp. uplatnily státní moc nad rámec mezí stanovených zákonem. V doplnění podání stěžovatelka dále namítá, že správce daně svým postupem porušil rovněž zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o spotřebních daních"), neboť předmětnou movitou věc (motorovou naftu), která podléhá spotřební dani, prodal za cenu nižší, než je samotná spotřební daň z dané věci. Tvrzeným nezákonným postupem správce daně došlo dle názoru stěžovatelky opětovně k zásahu do výše uvedených ustanovení ústavního pořádku, tj. čl. 11 Listiny, čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy. Stěžovatelka nicméně svou argumentací, obsaženou v ústavní stížnosti, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, neboť její námitky jsou ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů i správních orgánů a představují tak námitky, které byly stěžovatelkou předestřeny v řízeních před správními orgány i obecnými soudy, a to od jejich samotného počátku. Stěžovatelka již dříve uplatněné argumenty pouze obecně propojuje s porušením čl. 11 Listiny, resp. s porušením čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
9. Po důkladném seznámení se s ústavní stížností a obsahem spisu přitom Ústavní soud konstatuje, že se obecné (resp. správní) soudy s uvedenými námitkami stěžovatelky řádně a dostatečně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, a věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními dotčených právních předpisů.
10. Ústavní stížnost přitom v podstatě jen opakuje námitky předkládané stěžovatelkou v předcházejícím řízení a zůstává argumentačně v rovině podústavního práva. Ústavní soud k výše uvedeným obecným východiskům přezkumu ústavní stížnosti připomíná, že jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní jen tehdy, pokud nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 85/06, N 148/46 SbNU 471, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Taková pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal.
11. Krajský soud i Nejvyšší správní soud se totiž s argumentem stěžovatelky, že §227 daňového řádu lze použít toliko na případy opakované dražby, ale nikoliv na případy, kdy správce daně prodá věc z volné ruky, náležitě vypořádaly. Jak plyne z výše uvedené rekapitulace řízení před obecnými soudy, krajský soud extenzivní použití §227 daňového řádu dovodil interně systematickým a teleologickým výkladem (srov. s. 8 rozsudku krajského soudu), soud kasační argumentaci předmětem a účelem ještě dále rozvinul (srov. s. 5 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Rozhodnutí soudů tak nejsou zatížena nepředvídatelnou interpretační libovůlí a dostojí ústavněprávnímu požadavku stran řádnosti, srozumitelnosti, přesvědčivosti a logičnosti odůvodnění. Zvolené výkladové techniky jsou věcně zcela přiléhavé a je jimi dosahováno rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu. Rozpor s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, jenž by mohl mít i ústavněprávní rozměr, by dle Ústavního soudu naopak mohl nastat tehdy, pokud by obecné soudy aprobovaly výklad předkládaný stěžovatelkou, neboť v jeho důsledku by na správce daně byla přenášena ztráta vzniklá přímým prodejem věci z volné ruky za cenu nižší než cenu dosaženou nejvyšším -nicméně neuhrazeným - podáním. Nelze totiž přehlédnout skutečnost, již správně vystihl kasační soud (srov. odst. 15 rozsudku Nejvyššího správního soudu), že zmaření dražby dané neuhrazením nejvyššího podání představuje protiprávní chování. Nepříznivé právní následky takového chování tak nutně musí stihnout právě a jen jeho původce, tj. v daném případě stěžovatelku, a nikoliv správce daně. Lze tedy shrnout, že výklad provedený obecnými soudy je ústavně konformní a neodůvodňuje proto kasační zásah Ústavního soudu.
12. K doplnění stěžovatelčiny ústavní stížnosti Ústavní soud kriticky poznamenává, že neobsahuje v podstatě vůbec žádnou (hlubší) ústavněprávní argumentaci a zůstává v rovině práva podústavního. Jak již však bylo řečeno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace a výkladu podústavního práva. Ústavní soud za této situace proto toliko stručně uzavírá, že správní orgány v případě daňové exekuce postupovaly výlučně podle daňového řádu, přičemž, jak plyne z předchozího odůvodnění, na jejich postupu obecné soudy, a následně i Ústavní soud, neshledaly nic nezákonného, resp. protiústavního. Odkaz na ustanovení zákona o spotřebních daních je tak v tomto ohledu zcela bezpředmětný.
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu