ECLI:CZ:US:2018:2.US.2831.18.1
sp. zn. II. ÚS 2831/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) P. V., a 2) N. V., zastoupených JUDr. Tomášem Noskem, advokátem se sídlem Dvořáčkova 1177, Červený Kostelec, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2018, č. j. 26 Co 38/2018-2812, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelé proti v záhlaví citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové (dále též jen "krajský soud"), neboť mají za to, že jím byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným rozhodnutím potvrdil jako věcně správný rozsudek Okresního soudu v Náchodě (dále též jen "okresní soud") ze dne 20. 9. 2017, č. j. 0 P 138/2014-2663, jímž byl stěžovatelům, coby prarodičům, zakázán bez časového omezení přímý i nepřímý styk s nezletilými dětmi M. a M. V. Okresní soud dospěl k závěru, že "nejsou splněny předpoklady ustanovení §927 o. z. Nezletilí mají aktuálně negativní vztah k prarodičům, odmítají se s nimi stýkat, nechtějí s nimi být v žádném kontaktu. Absentuje tedy podmínka kladného citového vztahu nezletilých k prarodičům a zároveň není ani splněna další podmínka, že by nedostatek styku s prarodiči pro nezletilé znamenal újmu." Okresní soud vycházel zejména z přání nezletilých (odmítajících jakýkoliv styk s prarodiči), a dále z několika znaleckých posudků z oblasti dětské klinické psychologie a zpráv psychoterapeutů, v jejichž péči byli oba nezletilí. Okresní soud dále odmítl stěžovateli navrhovanou revizi jednoho znaleckého posudku, který stěžovatelé považovali za vnitřně rozporný, když po jeho přezkoumání namítanou rozpornost neshledal.
4. Proti rozsudku okresního soudu stěžovatelé podali odvolání, v němž namítli neúplné zjištění skutkového stavu, k němuž došlo právě v důsledku neprovedení revizního znaleckého posudku. Stěžovatelé opět poukázali na rozpory ve znaleckém dokazování. Odvolání stěžovatelů však krajský soud ústavní stížností napadaným rozhodnutím neshledal důvodným a rozsudek okresního soudu potvrdil jako věcně správný (ve smyslu ustanovení §219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry okresního soudu, přičemž odkázal na pečlivé odůvodnění prvoinstančního rozsudku. Krajský soud dále v odkazu na judikaturu Ústavního soudu zdůraznil, že v případě úpravy styku nezletilých s rodiči, resp. prarodiči, je nutno při hledání nejlepšího zájmu nezletilých v prvé řadě zohledňovat jejich přání. Krajský soud zopakoval, že nezletilí ve svých vyjádřeních před znalci, okresním soudem a před opatrovníkem jakýkoliv styk s prarodiči soustavně odmítali. Krajský soud též zohlednil závěry znaleckých posudků a psychoterapeutických zpráv, které shledal vzájemně souladnými, a z nichž zejména vyplývá, že realizace styku nezletilých s prarodiči by byla velmi riziková, s pravděpodobnými dopady na psychické zdraví nezletilých.
5. Stěžovatelé v nyní předkládané ústavní stížnosti výše rekapitulované závěry obecných soudů i nadále zpochybňují a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládají obdobnou argumentaci, kterou již předestřeli v řízení před obecnými soudy. Proto i v samotné ústavní stížnosti opětovně zpochybňují jednotlivá skutková zjištění a rozporují závěry, k nimž obecné soudy dospěly. Stěžovatelé tak setrvávají na stanovisku, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, neboť se nevypořádaly se zásadními rozpory v dokazování. Opakovaně je namítán vnitřní rozpor znaleckého dokazování. Stěžovatelé mají dále za to, že postup a rozhodnutí okresního soudu, které krajský soud ponechal bez povšimnutí a potvrdil je, jsou zásadně nesprávné. Stěžovatelé konkrétně namítají, že pokud nebyly naplněny podmínky §927 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, obecné soudy měly jejich návrh na úpravu styku s nezletilými pouze zamítnout, aniž by však přistoupily ke stanovení úplného zákazu tohoto styku.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovateli podaném odvolání, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelé svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zcela zřejmé, že stěžovatelé svými námitkami brojí především proti samotnému - pro ně nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřeli jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jimi namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračují.
8. Pokud stěžovatelé zpochybňují postup krajského soudu, a potažmo též soudu nalézacího, v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal.
9. Krajský soud (a před ním též soud nalézací) totiž dle názoru Ústavního soudu při rozhodování dostatečně přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotil a právní normy aplikoval s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. S námitkami stěžovatelů, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostatečně vypořádaly a své právní závěry velmi podrobně zdůvodnily. Ústavní soud se nadto s výše rekapitulovaným závěry obecných soudů ztotožňuje a na rozdíl od stěžovatelů je považuje za přesvědčivé a nacházející oporu v provedeném dokazování.
10. Na postupu a rozhodnutí obecných soudů tak Ústavní soud neshledává nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, obdobně jako již učinil krajský soud (viz zejm. bod 20 napadeného rozsudku), že ve věcech úpravy styku nezletilých s rodiči, resp. prarodiči, zůstává rozhodujícím hlediskem vždy nejlepší zájem dítěte, přičemž přání dítěte je obecně vzato nutné považovat za základní vodítko nalézání tohoto nejlepšího zájmu. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které musí obecné soudy při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž tyto se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503; či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že krajský soud, a před ním též soud okresní, při svém rozhodování pečlivě a důsledně (byť v určitém ohledu implicitně) vzal do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu.
11. Krajský soud - a před ním též soud okresní - v nyní napadeném rozhodnutí vycházel zejména z opakovaně vysloveného přání nezletilých, a dále též ze znaleckých posudků z oblasti dětské klinické psychologie a psychoterapeutických zpráv. Přání nezletilých jednoznačně směřovalo k tomu, aby k jakémukoliv styku s prarodiči nedocházelo (srov. odst. 24 rozhodnutí krajského soudu). Podstatná je přitom rovněž skutečnost, že z provedených znaleckých posudků vyplývá, že oba nezletilí jsou schopni jasně formulovat své názory (srov. odst. 22 rozhodnutí krajského soudu). Společným jmenovatelem znaleckých posudků je rovněž stanovisko, že realizace styku nezletilých s prarodiči by byla velmi riziková, s pravděpodobnými dopady na psychické zdraví nezletilých. Závěr okresního soudu, a následně též krajského soudu, odmítající námitku tvrzeného rozporu ve znaleckém dokazování, je tak odůvodněný a Ústavní soud nevidí důvod - s ohledem na své ústavněprávní vymezení - ho jakkoliv zpochybňovat.
12. Ústavní soud nepovažuje za přiléhavý ani argument, že obecné soudy měly, při konstatování nesplnění podmínek pro úpravu styku prarodičů s nezletilými, návrh stěžovatelů toliko zamítnout, a to bez toho, aby přistoupily ke stanovení úplného zákazu tohoto styku. Jak vyplývá z obsahu napadeného rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí nalézacího soudu, ke styku prarodičů s dětmi má v budoucnu docházet výlučně na popud nezletilých. Jestliže ovšem nezletilí opakovaně a nadále styk s prarodiči odmítají, přičemž bylo prokázáno, že jsou schopni své názory formulovat jasně, rozhodnutí obecných soudů, jímž byl vysloven zákaz styku s nezletilými, tomuto přání vychází jednoznačně vstříc a Ústavní soud na něm proto neshledává cokoliv protiústavního, neboť reflektuje shora akcentovaný nejlepší zájem dítěte.
13. S ohledem na výše uvedené nelze dle názoru Ústavního soudu právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu