ECLI:CZ:US:2018:2.US.2858.18.1
sp. zn. II. ÚS 2858/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Vrábelové, zastoupené Mgr. Evou Schrammovou, advokátkou se sídlem Ruská 75, Praha 10, proti rozhodnutí Celního úřadu pro Zlínský kraj ze dne 19. 7. 2018, č. j. 38180-36/2018-640000-4, rozhodnutí Celního úřadu pro Zlínský kraj ze dne 19. 7. 2018, č. j. 38180-33/2018-640000-4, exekučnímu příkazu Celního úřadu pro Zlínský kraj ze dne 27. 6. 2018, č. j. 38180-5/2018-640000-42, spojené s návrhem na zrušení §708 až §710 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a §185 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Celního úřadu pro Zlínský kraj, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Celního úřadu pro Zlínský kraj z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 10 odst. 2 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 7 a 17 Listiny základních práv Evropské unie. Současně navrhla, aby Ústavní soud zrušil zejm. ustanovení §708 až 710 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kde je upraveno tzv. manželské majetkové právo, a §185 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, a aby odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka konečně navrhuje, aby Ústavní soud položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie týkající se stěžovatelkou tvrzeného rozporu citovaných ustanovení manželského majetkového práva (která stěžovatelka označuje také jako společné jmění manželů) s ochranou vlastnického práva.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se zejména podává, že exekučním příkazem Celního úřadu pro Zlínský kraj (dále jen "celní úřad") ze dne 27. 6. 2018 č. 1864001105/5, č. j. 38180-5/2018-640000-42, byla podle §178 odst. 1 a odst. 5 písm. b) a §190 daňového řádu nařízena daňová exekuce přikázáním pohledávky z účtu stěžovatelky jako manželky dlužníka u poskytovatele platebních služeb. Námitka stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta rozhodnutím celního úřadu ze dne 19. 7. 2018, č. j. 38180-33/2018-640000-4. Dalším jeho rozhodnutím z téhož dne
č. j. 38180-36/2018-640000-4 byl zamítnut návrh na zastavení uvedené daňové exekuce.
3. V dané věci jde o poskytnutí pomoci ze strany České republiky při vymáhání cla, jež bylo manželovi stěžovatelky vyměřeno ve Spolkové republice Německo. Stěžovatelka zastává názor, že její manžel se dopustil jen lidsky omluvitelného omylu. Nadto stěžovatelka mj. zpochybňuje zákonnou úpravu společného jmění manželů jako protiústavní "přežitek" nerovnosti mezi mužem a ženou, o nějž se nemohou opírat rozhodnutí celního úřadu.
4. Ústavní soud se předně zabýval otázkou, zda jsou splněny zákonem stanovené procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti.
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení. Ústavní stížnost tedy může zásadně směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva.
6. V dané věci stěžovatelka brojí ústavní stížností proti rozhodnutím celního úřadu, aniž by předtím vyčerpala procesní prostředky, které jí za účelem realizace jejího práva na soudní ochranu proti rozhodnutím orgánů veřejné správy ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny stanoví zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Pakliže má stěžovatelka za to, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, měla podat žalobu podle §65 odst. 1 soudního řádu správního, čímž by dosáhla soudního přezkumu napadených rozhodnutí ve správním soudnictví. I kdyby tak přitom učinila, ústavní stížnost by byla přípustná teprve tehdy, směřovala-li by proti rozhodnutí soudu o posledním procesním prostředku, který měla stěžovatelka k dispozici. Žádné takovéto rozhodnutí ale ústavní stížností napadeno není. Navíc stěžovatelka přesah vlastních zájmů podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dostatečně netvrdí, když tento nelze automaticky vyvozovat z toho, že k ústavní stížnosti je připojen návrh na zrušení právního předpisu podle §74 zákona o Ústavním soudu.
7. Z těchto důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatelky nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, pročež ji - společně s akcesorickým návrhem na zrušení některých zákonných ustanovení - podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl. Proto nebyl vytvořen ani procesní prostor, aby Ústavní soud vedl úvahy o eventuálním položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu již Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť takovýto odklad by z povahy věci mohl být omezen jen do rozhodnutí o ústavní stížnosti. Tímto rozhodnutím se tak tento návrh stal bezpředmětným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu