ECLI:CZ:US:2018:2.US.2876.16.1
sp. zn. II. ÚS 2876/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní korporace CASH ENGINEERING s. r. o., se sídlem Brtnická 2853/11, Jihlava, zastoupené JUDr. Janem Havlíčkem, advokátem, AK se sídlem Masarykovo náměstí 110/64, Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 31. května 2016 č. j. 54 Co 181/2016-111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, podal v roce 2013 právní předchůdce stěžovatelky rozhodci Romanu Plavci návrh na vydání rozhodčího nálezu v částce 11 840 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou proti vedlejšímu účastníku řízení. Následně se vedlejší účastník řízení žalobou, v níž stěžovatelka vystupovala jako žalovaná, domáhal zrušení rozhodčího nálezu rozhodce Romana Plavce ze dne 5. 3. 2015 (dále také "rozhodčí nález") a rovněž odkladu jeho vykonatelnosti. Okresní soudu v Jihlavě (dále také "okresní soud") usnesením č. j. 3 C 73/2015-47 ze dne 7. 1. 2016 zamítl návrh na odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu. Napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě (dále také "krajský soud"), však bylo toto usnesení změněno tak, že se vykonatelnost rozhodčího nálezu odložila do dne právní moci rozhodnutí o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu.
3. Dne 25. 8. 2016 okresní soud rozhodčí nález rozsudkem zrušil. Přihlédl k tomu, že v rozhodčí doložce byl sjednán konkrétní rozhodce Roman Plavec, který měl věc rozhodovat, nicméně doložka obsahovala další variantu způsobu určení rozhodce pro případ, že by Roman Plavec věc nerozhodoval. Protože doložka neobsahovala konkrétní seznam osob, z něhož by měli být rozhodci jmenováni, nepovažoval okresní soud tento způsob za transparentní. Došlo proto k obcházení zákona a alternativně sjednaná varianta způsobu určení rozhodce byla neplatná.
4. Dne 14. 9. 2017, v době po podání ústavní stížnosti stěžovatelkou, krajský soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu na zrušení rozhodčího nálezu zamítl. Poukázal na judikatorní vývoj v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1330/2016 ze dne 31. 5. 2016) a zdůraznil, že alternativy ve vztahu k rozhodci se nenacházely v rovnocenném postavení vůči němu a nebyly dány na výběr některému z účastníků sporu, nýbrž přicházely v úvahu pouze jako eventuální. Rozhodčí doložku proto nebylo možno z hlediska způsobu určení rozhodce Romana Plavce, který též rozhodčí nález vydal, považovat za neplatnou pro netransparentnost.
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti především upozornila, že obdobné problematice se věnoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2061/15 ze dne 1. 2. 2016 (N 21/80 SbNU 251), s nímž je dříve napadené rozhodnutí v rozporu. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka rovněž odkázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1330/2016 ze dne 31. 5. 2016. Na jeho základě dovodila, že byl-li v režimu §7 odst. 1 věty druhé zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném od 1. 4. 2012, rozhodčí smlouvou povolán jmenovitě určený rozhodce (fyzická osoba) nejen k rozhodnutí sporu, nýbrž i k případnému určení jiného rozhodce za sebe, pak tímto původně určeným rozhodcem vydaný rozhodčí nález nelze posuzovat jako vydaný někým, kdo k tomu neměl pravomoc.
6. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení. Krajský soud odkázal podle něj na relevantní judikaturu. Stěžovatelka repliku nezaslala.
II. Posouzení ústavní stížnosti
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že proti napadenému soudnímu rozhodnutí byla ústavní stížnost podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno toto soudní rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Při posouzení ústavní stížnosti vyšel Ústavní soud ze skutečnosti, že meritorní řízení o žalobě proti rozhodčímu nálezu bylo po podání ústavní stížnosti, směřované výhradně proti rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti rozhodčího nálezu, pravomocně ukončeno. Jakýkoli přezkum napadeného rozhodnutí - konstatujícího, že se vykonatelnost rozhodčího nálezu odkládá do právní moci rozhodnutí o žalobě - je tedy bezpředmětný. Teorie a praxe ústavního soudnictví vyžaduje, aby ústavní stížnost byla projednávána ve stavu bezprostředního a přítomného zásahu, tzv. mootness (např. v praxi Spolkového ústavního soudu SRN "unmittelbare und gegenwärtige Betroffenheit), tj. ve stavu, kdy spor ještě neodezněl nebo nebyl vyřešen jinou cestou, a to s ohledem na princip minimalizace zásahů do pravomocných rozhodnutí a ekonomie soudního řízení. Jinými slovy řečeno, z povahy institutu ústavní stížnosti vyplývá, že Ústavní soud je zásadně povolán zasáhnout jen tehdy, byla-li rozhodnutím, popř. jiným zásahem orgánu veřejné moci, porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelky, jestliže je takové porušení v době rozhodování o ústavní stížnosti stále aktuální a bezprostřední [např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 227/17 ze dne 31. 10. 2017 nebo nález sp. zn. III. ÚS 1301/13 ze dne 15. 12. 2015 (N 212/79 SbNU 419)]. Poté, kdy došlo k odpadnutí tvrzeného zásahu do základních práv a svobod, by mohl Ústavní soud přistoupit nejvýše ke konstatování tzv. akademického výroku, což však činí zřídka a ve velmi výjimečných případech. V projednávaném případě Ústavní soud tuto potřebu neshledal, neboť stěžovatelka takový akademický výrok nepotřebuje, protože jejím tvrzením obecné soudy nakonec věcně vyhověly.
9. Za daného stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu