ECLI:CZ:US:2018:2.US.2929.17.1
sp. zn. II. ÚS 2929/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Richtera, zastoupeného Mgr. Petrem Svobodou, advokátem, AK se sídlem Branická 107, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017 č. j. 28 Cdo 4148/2015-169, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2014 č. j. 53 Co 358/2014-119 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 11. 2013 č. j. 11 C 147/2012-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se v ní domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, zejména právo na spravedlivý proces a právo vlastnické podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") domáhal určení, že jeho zesnulá babička byla ke dni své smrti vlastníkem, resp. spoluvlastníkem ve výroku I. rozsudku obvodního soudu blíže specifikovaných nemovitostí. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") poté odmítl odvolání stěžovatele a rozsudek obvodního soudu potvrdil. Stěžovatel podal proti usnesení městského soudu dovolání. Nejvyšší soud ho však odmítl. Stěžovatel totiž v dovolání nevymezil žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ani žádný způsobilý důvod dovolání.
3. Proti těmto rozhodnutím obecných soudů stěžovatel nyní brojí ústavní stížností, v níž jim především vytýká, že jsou věcně nesprávná, a že neodráží stav provedeného dokazování. Dále též rozporuje rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, že jeho dovolání nemělo být odmítnuto, neboť splňovalo všechny obsahové náležitosti stanovené ustanovením §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř"). Na základě těchto námitek pak dovozuje porušení svých práv na spravedlivý proces a vlastnictví.
4. Ústavní stížnost je částečně zjevně neopodstatněná a částečně nepřípustná.
5. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není dalším "odvolacím soudem" v systému obecné justice, který by mohl svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat pouze v případě, že rozhodování obecných soudů trpí vadami, které mají za následek porušení ústavně zaručených práv.
6. V nyní rozhodovaném případě Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel v dovolání totiž vůbec nevymezil žádný z předpokladů přípustnosti dovolání taxativně uvedených v ustanovení §237 o. s. ř., a ani neuvedl, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Stejně tak neuvedl žádný způsobilý dovolací důvod, neboť se omezil pouze na kritiku skutkových zjištění odvolacího soudu a jeho postupu v řízení (srov. §241a odst. 1 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
7. V tomto kontextu je třeba podotknout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, pro který zákonodárce stanoví odpovídající kvalitativní požadavky. S tím též souvisí povinnost dovolatele být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (nejčastěji advokátem), není-li sám dostatečně právnicky vzdělán. V dovolání je přitom podle o. s. ř. nutné uvést, v čem konkrétně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky hmotného nebo procesního práva, na které jeho rozhodnutí závisí, nebo proč jde o otázku v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nevyřešenou, tímto soudem rozdílně rozhodovanou, resp. proč jde o otázku, která má být Nejvyšším soudem posouzena jinak (§237 o. s. ř.). V nyní rozhodovaném případě však dovolání stěžovatele tyto požadavky nesplňovalo. V dané situaci tak Ústavní soud nemá z ústavního hlediska důvod jakkoliv zpochybňovat závěry Nejvyššího soudu, kterému přísluší posouzení, zda dovolání obsahuje předepsané náležitosti (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14, II. ÚS 3625/13 či IV. ÚS 3211/16). Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání je proto ústavní stížnost stěžovatele zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud dodává, že podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně jeho práv. Mezi tyto procesní prostředky se řadí i mimořádný opravný prostředek, který orgán, v jehož kompetenci je o něm rozhodovat, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (viz §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je totiž její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva. To znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě je ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
9. V nyní projednávané věci dovolání nepochybně bylo posledním procesním prostředkem, který stěžovatel musel vyčerpat. Ústavní soud již ve své dřívější judikatuře vyjádřil názor (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 941/15 ze dne 8. 9. 2015), že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je z výše uvedeného důvodu uplatnitelná rovněž jako dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva, jako je tomu např. v případě žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 1 až 3 o. s. ř. Nejde-li proto o tento případ, může se účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání.
10. Ve světle výše naznačených úvah Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzované věci nejsou podmínky přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k napadeným rozhodnutím obvodního a městského soudu naplněny. Stěžovatel před podáním ústavní stížnosti řádně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu nabízí právní řád k ochraně jeho práv. Proti citovaným rozhodnutím obecných soudů sice formálně brojil dovoláním podaným podle příslušných ustanovení o. s. ř., nicméně učinil tak způsobem, který Nejvyššímu soudu prakticky znemožnil se jím zabývat meritorně. Z toho důvodu je jeho ústavní stížnost proti usnesením městského a obvodního soudu nepřípustná.
11. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu