ECLI:CZ:US:2018:2.US.3033.18.1
sp. zn. II. ÚS 3033/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Dany Hůrkové, zastoupené Mgr. Ivou Jermanovou, advokátkou se sídlem Lumiérů 579/36, Praha 5, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2018, č. j. 1 As 27/2018-28, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2017, č. j. 31 A 3/2016-87, rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 20. 11. 2015, č. j. KUZL 71528/2015, a rozhodnutí Městského úřadu Brumov-Bylnice, stavebního úřadu, ze dne 24. 8. 2015, č. j. SÚ/5017/2015, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Krajského úřadu Zlínského kraje a Městského úřadu Brumov-Bylnice, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Krajského úřadu Zlínského kraje a Městského úřadu Brumov-Bylnice, stavebního úřadu, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavním pořádkem zaručená práva.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") zamítl kasační stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), kterým byla dle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 20. 11. 2015, č. j. KUZL 71528/2015. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Brumov-Bylnice, stavebního úřadu, ze dne 24. 8. 2015, č. j. SÚ/5017/2015, kterým byla stěžovatelce uložena dle §173 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon") pořádková pokuta ve výši 4.000 Kč za neomluvené nedostavení se na kontrolní prohlídku stavby rodinného domu, jež byla nařízena v rámci řízení o odstranění stavby podle §129 stavebního zákona.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
4. Krajský soud nevyhověl žalobním námitkám stěžovatelky, neboť se ztotožnil s postupem i právním názorem správních orgánů. Nepřisvědčil proto námitce stěžovatelky, že by pracovnice stavebního úřadu paní Filkornová zneužívala stavební úřad k soukromé činnosti tím, že vedla smyšlené řízení dle přání vlastníka sousední nemovitosti pana Tichého. Krajský soud se dále vypořádal s námitkou stěžovatelky, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný orgán. Krajský soud rovněž nesouhlasil s tvrzením stěžovatelky, že úmyslem zákonodárce bylo umožnit kontrolní prohlídku toliko ve vztahu ke vznikajícím stavebním dílům a nikoliv k dokončeným stavbám. Naopak dospěl k závěru, že byly splněny zákonné důvody ke kontrolní prohlídce ve smyslu §133 odst. 1 stavebního zákona.
5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou však Nejvyšší správní soud zamítl, když potvrdil závěry krajského soudu o existenci zákonného důvodu kontrolní prohlídky. Nejvyšší správní soud se rovněž ztotožnil se závěry krajského soudu ohledně místní příslušnosti Stavebního úřadu Městského úřadu Brumov-Bylnice, který byl pro podjatost tajemníka Městského úřadu Valašské Klobouky usnesením Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 11. 4. 2014 pověřen k provedení předmětného řízení o odstranění stavby.
6. Obdobné námitky stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti, když i nadále setrvává na stanovisku ohledně místní nepříslušnosti Stavebního úřadu Městského úřadu Brumov-Bylnice. Tvrdí, že tajemník Městského úřadu ve Valašských Kloboukách podjatý nebyl a opětovně upozorňuje na údajné provázání stavebního úřadu Brumov-Bylnice se zájmy vlastníka sousedního pozemku. Stavební úřad se údajně nemohl domáhat vstupu do rodinného domu a jeho postup stěžovatelka "shledává jako šikanózní a v rozporu s jejími ústavním pořádkem zaručenými právy na ochranu majetku a obydlí, nedotknutelnost obydlí i jejího vlastnického práva."
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího správního soudu, krajského soudu, ani správních orgánů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelkou podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jí podané správní žalobě, anebo dokonce správní orgány při posouzení otázky uložení pořádkové pokuty podle §173 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů i správních orgánů, přičemž jejich opětovné přednesení v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatelky alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení ze strany stavebního úřadu. Tímto nicméně stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
10. V nyní projednávaném případě Ústavní soud nezjistil, že by došlo k ústavněprávnímu pochybení v závěrech napadených rozhodnutí. S ohledem na výši žalované částky se navíc jedná o bagatelní záležitost. U tzv. bagatelních věcí přitom Ústavní soud postupuje s mimořádnou zdrženlivostí a zdůrazňuje, že opodstatněnost ústavní stížnosti zde přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů esenciálních pro postup v řízení a pro řešení věci. K samotnému vymezení bagatelního charakteru určité věci pak Ústavní soud opakovaně uvádí, že tento nelze mechanicky stanovit jednou hraniční částkou pro všechny případy, ale onu hranici elementární opodstatněnosti ústavní stížnosti je nutné vždy posuzovat individuálně v kontextu intenzity zásahu do základních práv stěžovatele, respektive druhu a intenzity pochybení soudu, jehož rozhodnutí je zpochybňováno (viz například usnesení sp. zn. I. ÚS 1760/11 ze dne 23. 5. 2012, odkazující dále na usnesení sp. zn. I. ÚS 21/12 ze dne 12. 4. 2012 a judikaturu tam uvedenou; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V ústavní stížnosti Ústavní soud však neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadené rozhodnutí je pečlivě a přiléhavě odůvodněno a Ústavní soud neshledává, že by bylo projevem svévole či bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů a správních orgánů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.
11. Výjimkou, pro kterou by celá věc mohla dosahovat ústavněprávní roviny, mohou být také případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti (jako je např. majetková situace dotčeného subjektu nebo kumulativní působení dalších obdobných případů) bude možno usoudit jinak, event. dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, zpravidla pak práva na spravedlivý proces (tj. s procesními principy, jež jsou pro vedení řízení stěžejními), ledaže by věc vykazovala "přesah" individuálního zájmu (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421) ze dne 25. srpna 2004, III. ÚS 1975/11 ze dne 13. 10. 2011 a III. ÚS 1367/13 ze dne 13. 8. 2013). Z ústavní stížnosti však neplyne, že by uložená povinnost mohla mít zásadní vliv na stěžovatelčinu sociální situaci, a nelze ani dospět k závěru o "přesahu věci" ve výše uvedeném smyslu.
12. Ze shora předestřeného průběhu řízení před obecnými soudy vyplývá, že stěžejní námitky, jež jsou stěžovatelkou předkládány i nyní v projednávané ústavní stížnosti, již byly těmito soudy řádně a dostatečně pečlivě vypořádány. Jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud, přitom dospěly k závěru, že námitka nepříslušnosti Městského úřadu Brumov-Bylnice je neodůvodněná. Obecné soudy rovněž přesvědčivě odůvodnily, že postup stavebního úřadu byl v souladu se stavebním zákonem, resp. shledaly, že byl dán zákonný důvod kontrolní prohlídky. Na těchto závěrech a postupu obecných soudů Ústavní soud neshledává cokoliv, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu