ECLI:CZ:US:2018:2.US.3044.17.1
sp. zn. II. ÚS 3044/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. P., právně zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem, AK se sídlem Žižkovo nám. 2, Čáslav, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2017 č. j. 18 Co 169/2017-352, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 27. 9. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že jím mělo dojít k porušení jeho práv zaručených čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti vyplynulo, že vzhledem k podstatné změně poměrů se stěžovatel domáhal snížení výživného ke své nezletilé dceři, jež bylo stanoveno rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 25. 4. 2014 čj. 22 Ne 176/2013-103 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2014 čj. 29 Co 558/2014-151 ve výši 13 000 Kč měsíčně. V řízení o novém návrhu na snížení výživného rozhodl Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 12. 12. 2016 sp. zn. 22 P 80/2015 tak, že změnil výši výživného na částku 4 000 Kč měsíčně. Proti tomuto rozhodnutí podala matka nezletilé odvolání ke Krajskému soudu v Praze, který odvolání vyhověl a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že byl návrh otce na snížení výživného zamítnut.
3. Stěžovatel s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí a tvrdí, že se dopustil nesprávného posouzení některých zásadních skutkových zjištění a tím i porušení práva účastníků na rovnost před soudem. Extrémní nesoulad právních závěrů soudu, opakovaně zmíněný v judikatuře Ústavního soudu, lze spatřovat v tom, že soud nezohlednil výrazný pokles jeho příjmů, způsobený zhoršením zdravotního stavu a nezabýval se blíže příjmy matky. Při hodnocení schopností a možností matky soud porušil svou vyhledávací povinnost, když dostatečně neobjasnil, z jakého důvodu se matka vzdala samostatné výdělečné činnosti a evidovala se v evidenci uchazečů o zaměstnání. Odvolací soud se nezabýval skutečnou výší měsíčních finančních potřeb dvanáctiletého dítěte a dopustil, že z výživného pro nezletilou dceru profituje hlavně její matka, která, jak sama uvedla, nemá žádný jiný příjem. Výše přiznaného výživného pro nezletilou dceru umožňuje matce dokonce plýtvání finančními prostředky na časté výlety a nadměrné nákupy ošacení a spotřebního zboží. Navíc touto hrubou nešetrností a nehospodárností matka negativně ovlivňuje výchovu nezletilé dcery. Svým rozhodnutí tak odvolací soud zapříčinil raketový pokles životní úrovně stěžovatele na úkor blahobytu nezletilé a v konečném důsledku především ve prospěch matky, jež z dlouhodobého hlediska ani nemá snahu (natož pak potřebu) si zajišťovat příjem prací.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s konkrétní úpravou vyživovací povinnosti otce ve vztahu k nezletilé dceři a s postupem krajského soudu ústícího do vydání ústavní stížností napadeného rozsudku. Ústavní soud v této souvislosti předně zdůrazňuje, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy vyživovací povinnosti k (ne)zletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, v jaké konkrétní výši má být stanoveno výživné. Stěžovatel nicméně Ústavní soud staví právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou zcela uplatnitelné v řízení před obecnými soudy, přičemž však ústavní stížnost nelze považovat za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím je možné se domáhat změny konkrétní úpravy (výše) vyživovací povinnosti, která byla vymezena krajským soudem, s jehož právními závěry, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem. Za ústavněprávní argumentaci přitom nelze považovat pouhé konstatování, že rozhodnutím krajského soudu došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, byť doplněné o odkazy na nálezy Ústavního soudu, avšak bez věcné souvislosti s nyní projednávaným případem.
7. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutí odvolacího soudu neshledal. Ústavní soud zdůrazňuje, že obecně ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení §913 či §915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593)].
8. Po posouzení ústavní stížností napadeného rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že obsahuje srozumitelné, dostatečné a logické odůvodnění, v němž se odvolací soud zabýval všemi relevantními informacemi a tvrzeními a učinil ústavně přijatelné skutkové i právní závěry. Zabýval se majetkovými a výdělkovými poměry otce i matky nezletilé a své závěry i v tomto směru rovněž dostatečně srozumitelně vyložil. Ústavní soud opakuje, že tyto závěry za situace, kdy nejsou výsledkem nějakého protiústavního excesu, není oprávněn přezkoumávat, a to ani pokud by sám mohl mít za to, že přiléhavější by bylo odlišné hodnocení a rozhodnutí ve věci.
9. Námitky stěžovatele znovu opakované v ústavní stížnosti lze pak hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecného soudu, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu a napraví tak dle stěžovatele chybné úvahy odvolacího soudu ohledně relevance změny poměrů a následného výpočtu sníženého výživného. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.
10. Ústavní soud tak neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, zejména jejího práva na spravedlivý proces, či ústavních principů. Podanou ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu