ECLI:CZ:US:2018:2.US.3065.18.1
sp. zn. II. ÚS 3065/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., toho času ve Věznici Rýnovice, zastoupeného Mgr. Ivanem Nezvalem, advokátem se sídlem Zelný trh 332/12, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. 70 Nt 488/2018, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 To 283/2018-30, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vlastnoruční ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 9. 2018, doplněnou k výzvě Ústavního soudu podáním zpracovaným právním zástupcem stěžovatele doručeného dne 30. 11. 2018 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla v rozporu s principem zakotveným v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 40 odst. 3 Listiny a dle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným usnesením Městského soudu v Brně byla zamítnuta žádost stěžovatele, aby jeho synovi byla přiznána bezplatná obhajoba v trestním řízení vedeném proti němu, v němž měl stěžovatel rovněž postavení spoluobviněného. To odůvodnil tím, že syn stěžovatele sám uvedl v rámci své trestní věci své majetkové poměry, které přiznání bezplatné obhajoby neodůvodňovaly, a že mu pro jeho vzetí do vazby byl ustanoven obhájce, a tedy jeho právo na obhajobu tímto rozhodnutím nemohlo utrpět.
3. Stěžovatel i jeho syn podali proti tomuto rozhodnutí každý vlastní stížnost, kterou zamítl Krajský soud v Brně svým napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se v zásadě ztotožnil se závěry Městského soudu v Brně.
4. Argumentace stěžovatele spočívá, stručně řečeno, v tom, že oba soudy rozhodly o žádosti o bezplatnou obhajobu stěžovatelova syna nezákonně, což mělo přímý dopad do ústavně zaručených základních lidských práv stěžovatele, neboť úspěch jeho obhajoby byl závislý i na úspěšné obhajobě jeho syna. Stěžovatel se tak pokusil přesvědčit Ústavní soud, že je v dané věci oprávněn ústavní stížnost podat, neboť napadená rozhodnutí měla bezprostřední důsledky i v jeho právem chráněné sféře.
5. Než se Ústavní soud může zabývat věcnou argumentací stěžovatele, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Dle §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
7. Dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podán někým zjevně neoprávněným.
8. Jak Ústavní soud již v minulosti uvedl a jak ostatně připomněl i stěžovatel, osoba blízká obviněnému není zásadně oprávněna podat za obviněného ústavní stížnost, a to ani proti meritornímu rozhodnutí a rozhodnutí o opravných prostředcích proti němu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 85/17 ze dne 21. 2. 2017, bod 7.; či usnesení sp. zn. III. ÚS 2715/15 ze dne 26. 11. 2015), ani proti rozhodnutím ryze procesního charakteru (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2512/15 ze dne 24. 9. 2015). Jedinou výjimkou jsou situace, v nichž jsou napadenými rozhodnutími přímo dotčena základní práva či svobody takové osoby.
9. Ačkoliv stěžovatel argumentuje pro závěr, že právě k této výjimce v jeho případě došlo, Ústavní soud se s takovou dedukcí ztotožnit nemůže. Jakkoliv se rozhodnutí citovaná v předchozím odstavci týkala osob blízkých dle §247 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, případně procesního postavení poškozené a dvou svědkyň, nemá Ústavní soud důvodu odchýlit se od své dřívější judikatury ani ohledně osob uvedených v §33 odst. 3 trestního řádu ve spojení s §37 odst. 1 trestního řádu.
10. Ústavní soud nemůže souhlasit ani s argumentací stěžovatele, že by na této konkluzi něčeho mohla změnit skutečnost, že stěžovatel byl rovněž trestně stíhán ve stejném řízení jako spoluobviněný, tedy že by k bezprostřednímu dotčení jeho práv mohlo dojít již jen tím, že jeho syn neměl kvalitní obhajobu. Vztah mezi obhájcem a obviněným je toliko dvoustranný, tudíž nemá přímý právně relevantní dopad na právo na obhajobu ostatních spoluobviněných. Obhájce je tak povinen vykonávat svá práva a povinnosti jen a pouze ve vztahu ke svému klientovi, jehož pokyny je zásadně vázán, jsou-li v souladu se zákonem a stavovskými předpisy.
11. Byť tak fakticky může výkon obhajoby jednoho z obhájců prospět i jiným spoluobviněným, jedná se jen o nutný důsledek plnění povinností obhájce ke svému klientovi. Stejně tak by si jeden spoluobviněný nemohl stěžovat na to, že obhájce jiného spoluobviněného vykonává obhajobu způsobem pro něj nepříznivým, např. že jej označuje za organizátora dané trestné činnosti či že na něj vinu zcela svaluje. Dopad výkonu obhajoby obhájcem jednoho spoluobviněného do sféry dalších obviněných je tedy zásadně vždy nepřímý. Stěžovatel v nynější věci neuvedl nic, co by odůvodňovalo odlišný přístup.
12. Ústavní soud rovněž podotýká, že synovi stěžovatele byl ustanoven obhájce z důvodu nutné obhajoby dle §36 odst. 1 písm. a) trestního řádu, tedy i v případě, že by stěžovatelova argumentace byla připuštěna, v nynějším případě syn stěžovatele obhájce měl, proto by ani hypoteticky nemohla být jeho práva přímo dotčena tím, že jeho syn by svou obhajobu vykonával nekvalifikovaně. Bezprostřednost dotčení základních ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele napadenými rozhodnutími proto nelze dovodit.
13. Stěžovatel ani netvrdil či neprokazoval nic, co by mohlo odůvodnit podání jeho ústavní stížnosti ku prospěchu jeho syna, např. že by tento nebyl schopen účelně hájit svá práva a ústavní stížnost podat (např. že by byl omezen na svéprávnosti a jeho opatrovník by byl liknavý atd.). Naopak, syn stěžovatele sám podal proti usnesení o nepřiznání bezplatné obhajoby stížnost a ani z kontextu tedy nevyplývá nic, co by takovou obavu vyvolávalo. Ústavní soud proto ústavní stížnost nemohl projednat ani ve vztahu k možným porušením ústavně zaručených základních lidských práv či svobod syna stěžovatele.
14. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2018
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu