ECLI:CZ:US:2018:2.US.3097.17.1
sp. zn. II. ÚS 3097/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky R. S., zastoupené JUDr. Jiřím Machem, advokátem, sídlem Legionářská 1319/10, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. června 2017, č. j. 36 Co 87/2017-279, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníka řízení, a T. S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 10. 2017 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím měla být porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 32 odst. 4 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a z dalších podkladů předložených stěžovatelkou vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") ze dne 25. 1. 2017, č. j. 30 Nc 1001/2014-235 byli nezletilí K. a nezletilý S. na dobu do i po rozvodu manželství rodičů svěřeni do péče stěžovatelky, a vedlejší účastník (dále jen "otec") je povinen za období od 1. 10. 2014 do 31. 8. 2016 přispívat na výživu nezletilé K. částkou 2 000 Kč měsíčně, a na výživu nezletilého S. částkou 1 000 Kč měsíčně, počínaje 1. 9. 2016 a stejně tak na dobu po rozvodu přispívat na výživu nezletilé K. částkou 2 600 Kč měsíčně, a na výživu nezletilého S. částkou 1 600 Kč měsíčně, splatnými vždy do 20. dne v měsíci předem k rukám matky. Proti rozsudku okresního soudu podal otec odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 6. 2017, č. j. 36 Co 87/2017-279 byl rozsudek okresního soudu ve věci péče o nezletilého S. na dobu do i po rozvodu manželství rodičů změněn tak, že nezletilý S. se svěřuje do výlučné péče otce, ve věci péče o nezletilou K. se rozsudek okresního soudu potvrzuje.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v řízení před krajským soudem provedené důkazy jsou v extrémním nesouladu se skutkovým a právním hodnocením provedeným odvolacím soudem, neboť krajský soud bagatelizoval závěry znaleckého posudku, výpovědi soudního znalce, stanoviska kolizního opatrovníka i obou nezletilých, a relativizoval vztah nezletilého S. k sestře, se kterou celý život vyrůstal, i k jeho vrstevníkům v bydlišti matky. Stěžovatelka namítá, že ačkoli v řízení u okresního soudu ani v řízení odvolacím nebylo prováděno dokazování ohledně důvodů, pro které byla spolu s dětmi nucena společnou domácnost opustit, dospěl krajský soud bez dalšího k závěru, že stěžovatelka protiprávně a jednostranně změnila bydliště své i nezletilých dětí proti vůli otce. Takový závěr však nemá podklad v provedeném dokazování. Stěžovatelka uvádí, že byla nucena opustit domácnost jak z důvodu dluhů otce nezletilých, tak i jeho agresivity. V té době pobírala pouze rodičovský příspěvek, a nebyla tudíž schopna opatřit si nájemní bydlení ani zabezpečit oba nezletilé jiným způsobem, než se uchýlit ke své matce do H. Stěžovatelka upozorňuje, že odvolací soud reflektoval obecná tvrzení otce ohledně jeho schopnosti se o nezletilého syna postarat, aniž by hodnotil fatální majetkovou situaci obou rodičů, a uložil koliznímu opatrovníkovi zjistit bytové a sociální poměry v místě bydliště otce. Stěžovatelka je přesvědčena, že krajský soud nesledoval nejlepší zájem dítěte, neboť v rozporu s opakovaně projevenou vůlí obou nezletilých rozhodl o jejich rozdělení a nenávratným způsobem tak narušil jejich vztahy za situace, kdy se nezabýval zdravotním stavem K., který se v důsledku odloučení od bratra dramaticky zhoršil. Stěžovatelka poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se hledisek při rozhodování v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů, a tvrdí, že krajský soud těmto hlediskům nedostál, naopak rozhodnutí krajského soudu je zcela v protikladu k vymezeným kritériím.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
6. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadený rozsudek krajského soudu z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Rozhodnutí vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry krajského soudu jsou v napadeném rozsudku vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Stěžovatelka polemizuje se závěry krajského soudu, avšak Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinněprávních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují výrazně s účastníky a dalšími pro řízení relevantními osobami, z čehož si vytváří racionální úsudek, a vynáší tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní normy podústavního práva i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
7. Tak tomu je i v dané věci, kdy soudům nelze vytknout, že by aplikovaly "nesprávně" podústavní právo nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování; to platí pro rozhodnutí okresního soudu i soudu krajského, byť každý ze soudů ve snaze dostát nejlepšímu zájmu nezletilého akcentoval jiné skutečnosti a soudy proto dospěly k odlišným závěrům.
8. Soud prvního stupně konstatoval, že rozhodování ve věci péče o nezletilého S. je značně složité, protože nezletilý s ohledem na svůj věk nebyl jednoznačně schopen vyjádřit své stanovisko, soud nicméně vycházel z jeho vyjádření při pohovoru se zástupci orgánu sociálně-právní ochrany dětí Městského úřadu H., kdy sdělil, že by mu chyběla sestra K., a těžko by si uměl představit, že by žili rozděleni. V průběhu řízení otec nezletilých dospěl k závěru, že bude respektovat přání nezletilé K. zůstat u matky, a proto navrhl, aby K. byla svěřena do její výlučné péče. Soud upřednostnil zájem obou dětí na společném soužití a udržování vzájemných citových vazeb v jedné rodině, a to v rodině matky, která je schopna zabezpečit potřeby obou dětí. Soud přihlížel taktéž k věku nezletilého, který je v období, kdy se rozvíjí jeho osobnost a výraznější zásah do navyklého běhu života by podle názoru soudu mohl mít neblahý vliv na jeho psychiku. Okresní soud svěřil z výše uvedených důvodů nezletilého do péče stěžovatelky, a tento svůj závěr dostatečným způsobem odůvodnil.
9. Jak však plyne z obsahu vyžádaného spisu okresního soudu sp. zn. 30 Nc 1001/2014 i napadeného rozsudku krajského soudu, ve fázi odvolacího řízení byly zjištěny nové okolnosti, které vedly krajský soud ke změně těchto závěrů. Závěry krajského soudu zdůrazňující především zájem nezletilého na zachování kontaktů s oběma rodiči v rozsahu stanoveném okresním soudem lze přitom rozumně zastávat a jsou obhajitelné. Krajský soud vycházel především ze zjištěného faktického stavu, kdy stěžovatelka nebyla ochotna zajistit styk nezletilého s otcem, jak jí bylo uloženo rozsudkem okresního soudu. Krajský soud konstatoval, že důvody, jež stěžovatelce dle jejího tvrzení brání přivážet nezletilého ke styku, nejsou ospravedlnitelné. Chování stěžovatelky, která dle svých slov nemá finanční prostředky, řidičské schopnosti, ani jiné možnosti, aby zajistila převoz nezletilého do sjednaného místa styku, měl krajský soud za odporující zájmu dětí, a označil ho za jeden z hlavních důvodů pro změnu rozhodnutí okresního soudu. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na §889 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle kterého brání-li rodič, který má dítě v péči, bezdůvodně trvale či opakovaně druhému rodiči ve styku s dítětem, je takové chování důvodem pro nové rozhodnutí soudu o tom, který z rodičů má mít dítě ve své péči.
10. Ústavní soud z obsahu vyžádaného spisu zjistil, že stěžovatelka od září roku 2014 žije s dětmi u své matky v H., kam se rozhodla odjet s dětmi poté, co se v domácnosti otce nezletilých v J. cítila utiskovaná a prostředí pro ni a pro děti bylo již nesnesitelné. Soudy obou stupňů konstatovaly, že matka bez souhlasu otce s oběma dětmi odjela do H. ke svým rodičům, a tímto způsobem, vzhledem ke vzdálenosti 300 km mezi bydlištěm stěžovatelky a otce, zkomplikovala možnost, aby se otec podílel na výchově nezletilých dětí. Krajský soud zdůraznil, že stěžovatelka s otcem ohledně jeho styku s dětmi nespolupracovala, děti ke styku do jejich dosavadního bydliště řádně nepřivážela a ani v místě jejich nového bydliště v H. styk otci pravidelně neumožňovala. Dle krajského soudu stěžovatelka děti ze společné domácnosti odvezla nejen proti vůli otce, ale i proti vůli nezletilých dětí, které se na počátku řízení vyjadřovaly tak, že si přejí zůstat v J. Nezletilá K. vyjadřovala sice přání bydlet s matkou, ale v místě jejich dosavadního bydliště nebo jinde v J., nezletilý S. projevil přání bydlet u otce. Za situace, kdy se stěžovatelka v průběhu odvolacího řízení vyjádřila v tom smyslu, že není schopna zajistit děti na polovinu cesty mezi bydlišti rodičů, jak určil soud prvního stupně, Ústavní soud nemá za ústavně rozporný závěr krajského soudu, který svěřil nezletilého do péče otce s odůvodněním, že v opačném případě by hrozilo odloučení syna od otce, ztráta citových vazeb a otec by byl zcela vyřazen z výchovného působení na syna.
11. Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelce ani v tom, že krajský soud nerespektoval kritéria nejlepšího zájmu dítěte, jak byla vymezena např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629). Podle citovaného nálezu musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz zejména (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte.
12. Krajský soud se v odůvodnění svého napadeného rozsudku všemi naznačenými kritérii zabýval a dovodil, že ve prospěch výchovných prostředí u obou rodičů hovoří vedle pokrevního pouta, kterým je nezletilý S. vázán ke stěžovatelce i k otci, také stejná míra dalších rodinných vazeb, kdy není rozdílu mezi domovem stěžovatelky a otce. V stávajícím bydlišti stěžovatelky jde o vztahy syna k matce, sestře, příbuzným matky a novým kamarádům a spolužákům ze školky. V bydlišti otce má nezletilý silné vazby na otce a jeho rodinu, bratra otce, bratrance a své dosavadní kamarády. Vzhledem ke skutečnosti, že nezletilý nastupuje od září 2017 do 1. třídy základní školy, vztahy ze školky budou podle krajského soudu nahrazeny novými vztahy se spolužáky ze školy. Krajský soud bral v úvahu i význam sourozeneckých vztahů a přání obou sourozenců vyrůstat společně, avšak činil tak v kontextu i delšího časového horizontu, budoucích zájmů nezletilého a stability výchovného prostředí. Krajský soud vycházel z předpokladu, že sourozenci by společně chodili do společné školy s ohledem na věk nezletilé K. pouze jeden rok, poté se jejich zájmy s ohledem na značný věkový rozdíl rozdělí, a jejich vztah bude postupně rozvolňován. Ve prospěch svěření nezletilého do péče otce svědčí podle krajského soudu také lepší předpoklady otce zajistit fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby nezletilého S. Zde krajský soud odkazuje na závěry znaleckého posudku, podle kterých nezletilý vyjadřuje výrazně pozitivní vztahy k otci a rozporuplné vztahy ke stěžovatelce, vůči níž převažují vztahy negativní. Krajský soud vzal v úvahu také schopnost nezletilého vypořádat se s opětovnou změnou výchovného prostředí, a konstatoval, že s ohledem na zázemí, které má S. u otce, jejich vzájemné silné citové vazby i zachované vazby na rodinu otce a kamarády v místě původního bydliště, se dokáže nezletilý S. adaptovat. Krajský soud v této souvislosti vyzdvihl skutečnost, že ke změně výchovného prostředí dojde v průběhu letních prázdnin před nástupem nezletilého S. do 1. třídy základní školy.
13. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že by krajský soud nebral v úvahu důvody (dluhy otce a jeho agresivita), pro které opustila s dětmi společnou domácnost v J. a odstěhovala se do H. O takových skutečnostech stěžovatelka v řízení před soudy nehovořila. Ve znaleckém posudku se uvádí, že stěžovatelka měla po narození nezletilého pocit, že se k ní otec nezletilého nechoval jako k ženě, jak si představovala, byla rozčarovaná a uvědomovala si postupně i další rozdíly v jejich životní filosofii, které jí vadily stále více. Vztah tedy po patnácti letech ukončila a odstěhovala se s dětmi na Moravu. Při jednání před okresním soudem dne 3. 4. 2015 stěžovatelka uvedla, že byla donucena ze společné domácnosti odejít z důvodu okolností vyplývajících ze soužití s otcem nezletilého. Z uvedeného nevyplývají žádné důvody, které by mohly vyvrátit shodný závěr okresního i krajského soudu, že stěžovatelka bez souhlasu a proti vůli otce opustila společnou domácnost a odstěhovala se do bydliště 300 km vzdáleného, čímž zkomplikovala možnost, aby se otec podílel na výchově nezletilých dětí. Z rozsudku okresního soudu se podává, že ke zpřetrhání citových vazeb mezi oběma dětmi a otcem nedošlo jen kvůli velké snaze otce o to, aby se mohl podílet na výchově nezletilých dětí. Otec žádal zpočátku o svěření dětí do své péče, poté navrhl střídavou péči a posléze se rozhodl respektovat v případě nezletilé K. její přání a souhlasil s tím, aby byla svěřena do výlučné péče matky.
14. Okresní soud, který v tomto směru prováděl rozsáhlé dokazování, taktéž konstatoval, že ze znaleckého posudku vyplývá, že oba rodiče jsou schopni zajistit základní potřeby dětí a jejich bezproblémovou výchovu. Při jednání před krajským soudem dne 22. 6. 2017 pak byl opětovně otec slyšen ohledně svých majetkových a bytových poměrů. Za takové situace nelze mít za vybočující z mezí ústavnosti rozsudek krajského soudu, který na rozdíl od okresního soudu akcentoval nikoli zachování vazeb sourozenců navzájem, nýbrž vazeb nezletilého k oběma rodičům, které, jak se v průběhu řízení před krajským soudem ukázalo, je v rozsahu soudem stanoveného styku ochoten a schopen zaručit jako osoba pečující pouze otec nezletilého.
15. Ústavní soud vnímá složitou situaci obou rodičů a zejména nezletilého, kdy jen stěží lze očekávat, že by soudy nahradily plně dohodu rodičů a harmonicky upravily rodinný život nezletilého a uspokojující vzájemné kontakty pro všechny členy rodiny. Krajský soud usiloval úpravou o určitou stabilizaci situace a své závěry odůvodnil; Ústavnímu soudu se přitom nejeví, že by tyto závěry byly extrémní a postrádající zcela svůj podklad v obsahu spisu. Jak již bylo shora uvedeno, Ústavní soud není povolán provádět své vlastní hodnocení skutkových zjištění, nahrazovat činnost krajského soudu a prezentovat své vlastní názory na meritum věci, jež se netýkají ústavněprávního přezkumu a jeho Ústavou vymezeného postavení v rámci soudní moci. Dle aktuálních okolností přitom opatrovnické soudy mohou vždy přistoupit ke změně svého rozhodnutí v nejlepším zájmu nezletilých.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
17. S ohledem na brzké rozhodnutí o ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně a v předstihu nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu