ECLI:CZ:US:2018:2.US.3113.18.1
sp. zn. II. ÚS 3113/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů Spolku Obchvat, z.s., identifikační číslo: 266 06 119, se sídlem Stojanova 766/7, Znojmo a Jindřicha Kotta, zastoupených JUDr. Petrem Svobodou, Ph.D., advokátem, se sídlem Aranžérská 166, Praha 9 - Klánovice, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2018 č. j. 4 As 93/2018-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svých ústavně zaručených práv na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, 2 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatelé u Krajského soudu v Brně domáhali zrušení opatření obecné povahy - územního plánu obce D. (ÚP D.), a to v částech vymezujících plochy a koridor pro přeložku silnice I/38. Krajský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 39. 1. 2018 č. j. 64 A 4/2017 jejich návrh zamítl.
3. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší správní soud (jeho čtvrtý senát), projednávající jejich kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu, v rozporu s §17 soudního řádu správního nepostoupil věc k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, ačkoli v dané věci dospěl k právnímu názoru, který je odlišný od podstaty právních názorů již vyjádřených v předchozích rozhodnutích Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelé rovněž polemizují se závěry uvedenými v bodech 21 a 22 usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2983/17. Podle názoru stěžovatelů čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu i třetí senát Ústavního soudu zavrhly dřívější judikaturu Nejvyššího správního soudu na základě povrchní, formální úvahy, že byla prostě překonána novelizaci (změnou) relevantního ustanovení §43 odst. 1 stavebního zákona. Klíčové právní otázky, k níž se váže rozporná "starší" a "novější" judikatura Nejvyššího správního soudu, jsou podle stěžovatele tyto: Jsou plochy, záležitosti či záměry republikového významu jen podmnožinou kategorie ploch, záležitostí čí záměrů nadmístního významu, anebo jsou samostatnou a odlišnou kategorií? Může obec v územním plánu zpřesnit plochy republikového významu, vymezené v politice územního rozvoje, aniž byly předtím zpřesněny v zásadách územního rozvoje? Stěžovatel je na rozdíl od Nejvyššího správního soudu přesvědčen, že smyslem výjimky stanovené pro územní plán v §43 odst. 1 věta druhá stavebního zákona může být pouze doplňovat (existující) zásady územního rozvoje, ale nikoli neexistující zásady územního rozvoje nahrazovat či suplovat. Výklad, který zaujal čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu, ovšem znamená opak, tedy to, že se jedna nezákonnost (tj. neexistence zásad územního rozvoje) "napravuje" další nezákonnosti (tj. záplatováním cestou územního plánu).
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
7. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
8. Problematika interpretace pojmu plochy, záležitosti či záměry republikového významu a nadmístního významu je otázkou interpretace podústavního práva. Rovněž argumentace stěžovatele, že měl příslušný senát předložit věc rozšířenému senátu, v posuzovaném případě nemá ústavní rozměr - subtilní uvážení, za jakých okolností změna zákona může vést k překonání judikatury vykládající dřívější právní předpis obsahující částečně odlišnou terminologii přímo či zda je třeba aktivovat rozšířený senát, zpravidla bez dalšího nedosahuje ústavního rozměru.
9. S ohledem na to, že neshledal, že by ústavní stížnost stěžovatelů měla ústavní rozměr, Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud rovněž neshledal důvod, pro nějž by vyhověl stěžovatelově návrhu, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu totiž náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení nebyly v posuzované věci dány.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu