ECLI:CZ:US:2018:2.US.3145.18.1
sp. zn. II. ÚS 3145/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti AGRICO, s. r. o., se sídlem Čapkova 802, Týniště nad Orlicí, právně zastoupené JUDr. Pavlem Švandrlíkem, advokátem se sídlem Na Lávkách 778, Kostelec nad Orlicí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2018 č. j. 23 Cdo 1161/2018-340 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2017 č. j. 8 Cmo 9/2017-311 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 19. 9. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jejich ústavně zaručených práv čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka domáhala po žalovaném zaplacení částky 208 780 Kč s příslušenstvím. Uvedená částka měla představovat zbývající část kupní ceny traktoru, jíž byl dle názoru stěžovatelky žalovaný povinen zaplatit. O žalobě stěžovatelky rozhodovaly Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice (dále jen "krajský soud"), a Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") opakovaně, neboť vrchní soud rozsudek krajského soudu několikrát zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v pořadí třetím rozsudkem vyhověl žalobě stěžovatelky a stanovil, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce částku 208 780 Kč s příslušenstvím a částku 5 290 Kč (výrok I) a nahradit jí náklady řízení ve výši 169 072 Kč (výrok II).
3. Žalovaný podal proti tomuto rozhodnutí odvolání k vrchnímu soudu. Vrchní soud při jednání dne 20. 10. 2017 zopakoval dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci. Na základě zjištěného skutkového stavu věci a obsahu spisového materiálu rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že žaloba stěžovatelky se zamítá (výrok I) a stěžovatelka je povinna nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 159 559 Kč (výrok II) a náklady odvolacího řízení ve výši 25 503 Kč (výrok III). Vrchní soud v odůvodnění vylíčil, které důkazy provedl, jaká skutková zjištění z nich dovodil, kterými ustanoveními zákona se řídil a jak posuzoval argumenty uplatněné stěžovatelkou (žalobkyní) a žalovaným. Stěžovatelka podala proti rozsudku vrchního soudu dovolání k Nejvyššímu soudu, jenž o něm rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že dovolání odmítl (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Dle Nejvyššího soudu stěžovatelka v dovolání nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."); konkrétně "neuvedla žádné z rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jehož závěrů se měl odvolací soud při řešení právní otázky odchýlit," a pouze namítala nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
4. Proti v záhlaví citovaným rozhodnutí vrchního a Nejvyššího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, v níž z velké části opakuje skutkové námitky uplatněné v průběhu řízení před obecnými soudy. Jejich podstata spočívá v tom, že dle názoru stěžovatelky obecné soudy chybně interpretovaly příslušná ustanovení kupní smlouvy uzavřené mezi ní a žalovaným, aprobovaly (údajně) podvodné jednání žalovaného a nesprávně aplikovaly ustanovení zákona na posuzovaný případ. Stěžovatelka z toho dovozuje, že soudy porušily její ústavně garantovaná práva na spravedlivý proces a ochranu majetku a zasáhly do jejího "ústavně zaručeného základního práva na řádné plnění závazků ze smlouvy, resp. výkladu smlouvy" (sic!).
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
1. Nyní posuzovaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla vydána v oblasti občanskoprávního řízení a jejichž předmětem byl (údajný) nárok stěžovatelky na doplacení zbývající části kupní ceny traktoru žalovaným. V řízení byly sporné především otázky týkající se interpretace kupní smlouvy (zejm. kdy a za jakých podmínek byl žalovaný povinen doplatit zbývající část kupní ceny traktoru, zda stěžovatelce vznikl nárok na zaplacení doplatky kupní ceny traktoru a zda jsou příslušná ustanovení kupní smlouvy platná nebo nikoliv) a otázka platnosti odstoupení žalovaného od této smlouvy. Tyto námitky směřují prakticky výlučně proti hodnocení důkazů obecnými soudy a proti závěrům, k nimž na základě provedeného dokazování dospěl vrchní soud a potažmo také Nejvyšší soud.
2. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů ve smyslu čl. 82 Ústavy vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, jež je na zákonné úrovni vyjádřena §132 o. s. ř. Z ní vyplývá, že jenom soud rozhoduje, které skutečnosti jsou relevantní a které důkazy provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má soud za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3709/16 ze dne 20. 6. 2017, §23; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Výjimku tohoto pravidla učiní Ústavní soud až v situaci, kdy hodnocení důkazů a z nich dovozené skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny naopak odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně), srozumitelně a logicky odůvodněny.
3. Ústavní soud má za to, že v nyní posuzované věci je napadený rozsudek vrchního soudů odůvodněn dostatečným (řádným), srozumitelným, vnitřně koherentním a logickým způsobem. Vrchní soud v odůvodnění přesvědčivě reaguje na námitky a tvrzení stěžovatelky. Konkrétně se dostatečně pečlivě zabýval tím, zda stěžovatelce vůbec vznikl nárok na doplacení zbývající části kupní ceny traktoru, srozumitelně vylíčil, proč považuje některá ustanovení kupní smlouvy za absolutně neplatná pro nesrozumitelnost a rozpor se zákonem, a objasnil, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že žalovaný platně odstoupil od kupní smlouvy. V každém kroku vrchní soud uvedl, z jakých důkazů vycházel a kterými ustanoveními zákona se řídil. Ústavní soud proto nemůže akceptovat názor stěžovatelky, že napadené rozhodnutí vrchního soudu porušuje její právo na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny. Rovněž ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že nevykazuje takové vady, které by odůvodňovaly kasační zásah Ústavního soudu. Lze však souhlasit se stěžovatelkou, že odůvodnění tohoto rozhodnutí je stručnější, než by bylo žádoucí.
4. Stručně řečeno, posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena jenom v rovině práva podústavního. Stěžovatelka tudíž nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
5. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že za zjevně neopodstatněnou považuje i námitku stěžovatelky stran porušení jejího práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny. Stěžovatelka totiž dovozuje porušení svého práva podle čl. 11 Listiny pouze z toho, že obecné soudy rozhodly v její neprospěch; žádnou další ústavněprávně relevantní argumentaci v ústavní stížnosti neuvádí.
6. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu