ECLI:CZ:US:2018:2.US.3152.17.1
sp. zn. II. ÚS 3152/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Burdy, právně zastoupeného JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou, AK se sídlem Husitská 344/63, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017 č. j. 33 Cdo 2517/2017-515, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2016 č. j. 68 Co 352/2016-487 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 6. 2016 č. j. 18 C 97/2011-453, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, když tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 5 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci (stěžovateli) do tří dnů od právní moci rozsudku 82 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 82 000 Kč od 5. 10. 2011 do zaplacení (výrok I.); zamítl žalobu v části, jíž se stěžovatel domáhal po žalované zaplacení 304 241 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.); a rozhodl o nákladech řízení (III.). Učinil tak poté, co jeho předchozí (žalobu zamítající) rozsudek ze dne 6. 11. 2012 č. j. 18 C 97/2011-46 zrušil Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 2. 2014 č. j. 68 Co 236/2013-220 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dlužná částka měla původ v tom, že oba účastníci uzavřeli smlouvu o dílo, kterou žalovaná akceptovala stěžovatelovu nabídku ze dne 5. 5. 2008. Předmětem smlouvy byla přestavba stávající bytové jednotky v P., spočívající v její rekonstrukci a rozšíření do prostoru přiléhající půdy s tím, že cena byla sjednána dohodou účastníků a dle stěžovatele mu nebyla řádně v ujednané výši zaplacena.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením odmítnuto, neboť dovolací soud shledal, že není podle §237 o. s. ř. přípustné.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje skutkový stav věci, který nepovažuje za správně zjištěný, zejména pak namítá nesprávnost zpracovaného znaleckého posudku. Stěžovatel rovněž namítá obecnými soudy nesprávný výpočet nákladů řízení.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 o. s. ř. V tomto směru Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly a poskytly mu právo na řádný proces za jeho účasti. Jejich rozhodnutí obsahují srozumitelné, logické a celkově ústavně uspokojivé odůvodnění, z něhož je v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. patrné, jaké skutkové závěry a na základě jakých důkazů soudy učinily a jak věc právně posoudily. Uvedené se týká rovněž rozhodnutí dovolacího soudu, který dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné a tento svůj právní názor na přípustnost dovolání náležitě a podrobně odůvodnil.
9. K problematice nákladů řízení, jejichž nesprávný výpočet stěžovatel namítá, se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít i citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecné soudy ve svých napadených rozhodnutích nedopustily.
10. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní (včetně některých jejich důsledků, jež se projeví insolvencí či vynuceným výkonem rozhodnutí). V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy, neboť se akcentuje ochrana zejména v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce. Skrze námitky stěžovatelů o porušení práva na spravedlivý proces proto nelze vést bez dalšího hmotněprávní polemiku s obecnými soudy.
11. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu