ECLI:CZ:US:2018:2.US.3165.17.1
sp. zn. II. ÚS 3165/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Š. Š., zastoupené Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem, sídlem Bělohorská 163/185, Praha 6 - Břevnov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. července 2017 č. j. 36 Co 48/2017-137, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a J. P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 10. 2017 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 10 odst. 2, v článku 32 odst. 4, a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") sp. zn. 0 P 407/2017, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem okresního soudu ze dne 12. 9. 2016 č. j. 31 Nc 50005/2015-80 byli nezletilí J1. a J2. svěřeni do péče stěžovatelky a vedlejšímu účastníkovi (dále jen "otec") bylo uloženo počínaje dnem 1. 9. 2016 přispívat na výživu nezletilého J1. částkou 6 000 Kč měsíčně, a na nezletilého J2. částkou 4 000 měsíčně. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 7. 2017 č. j. 36 Co 48/2017-137 byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že se nezletilý J1. svěřuje do péče otce a stěžovatelka je povinna přispívat na výživu nezletilého měsíčně částkou 1 000 Kč měsíčně.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud porušil její základní práva a svobody, když nevzal v potaz závěry znaleckého posudku, a vycházel z výpovědi nezletilého, která byla ovlivněna stresem z jeho přítomnosti v soudní síni. Stěžovatelka se domnívá, že rozdělení sourozence poškozuje na vývoji a nepřiměřeně je zatěžuje, neboť jim působí zmatek, a má negativní vliv na jejich osobnostní rozvoj, školní výsledky i vnímání okolního světa. Stěžovatelka je přesvědčena, že otec o péči o nezletilého nejeví upřímný zájem, jak ho měl na mysli nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), když jeho snahou je zejména ublížit stěžovatelce. Stěžovatelka poukazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž má za podstatné, že prioritní není přání rodiče, ale zájem dítěte, který je nutno posoudit individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého případu. Rozhodnutí krajského soudu stěžovatelka vnímá spíše jako kompromisní řešení pro rodiče, aby žádný z nich nepřišel zkrátka. Rozdělení dětí v dané věci znalecký posudek nepodpořil, a řízení tak dle stěžovatelky trpí vadami, které zasahují zejména do jejího práva na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
6. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadený rozsudek krajského soudu z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Rozhodnutí vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry krajského soudu jsou v napadeném rozsudku vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Stěžovatelka polemizuje se závěry krajského soudu, avšak Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují výrazně s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytváří racionální úsudek, a vynáší tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
7. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování neaplikovaly platnou právní právu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování; to platí pro rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu, byť každý ze soudů ve snaze dostát nejlepšímu zájmu nezletilého akcentoval jiné skutečnosti a soudy proto dospěly k odlišným závěrům.
8. Okresní soud měl za prokázáno, že oba rodiče mají vytvořeny vhodné materiální podmínky pro péči o děti, o které do rozchodu rodičů pečovala převážně stěžovatelka. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že nezletilý J1. má silný citový vztah ke svému mladšímu bratrovi, stejně tak i nezletilý J2. silně vnímá nepřítomnost J1. v každodenním kontaktu. Nezletilý J1., který je v péči otce a babičky, je dle závěrů znalce schopen adaptovat se na nové prostředí u stěžovatelky, která se odstěhovala ze společné domácnosti, a je tak dána vysoká pravděpodobnost, že změnu bydliště i školy zvládne bez větších problémů. Na základě těchto skutečností okresní soud dospěl k závěru, že je v zájmu obou nezletilých, aby byli vychováváni společně v péči jednoho z rodičů, a to stěžovatelky, která je dle soudu natolik vyzrálou osobností, aby byla schopna respektovat rodičovské kompetence i otce a umožnit oběma synům kontakt s otcem dle stanovených pravidel a časových možností obou rodičů.
9. Ústavní soud dále přihlédl k tomu, že na rozdíl od okresního soudu krajský soud akcentoval faktický stav, kdy se nezletilý J1. po odstěhování s matkou a bratrem ze společné domácnosti vrátil na svou žádost do svého domova u otce, který jej od té doby po dobu více než dvou let vychovává. Mezi rodiči došlo k dohodě o realizaci styku s dětmi, který probíhá každý víkend tak, že sourozenci jsou spolu v nejvyšší možné míře, mezi rodiči panuje shoda i ohledně doby školních prázdnin a svátků. Nezletilý J1. si na tuto situaci zvykl, a nechce měnit dosavadní výchovné prostředí, u otce prospívá po všech stránkách, má dobrý prospěch a otec péči o něho zvládá.
10. Namítá-li stěžovatelka, že krajský soud vycházel při svých závěrech "z výpovědi 10letého kluka", Ústavní soud uvádí, že konstantně považuje za zásadní, zda byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť ústavní pořádek ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 30. 9. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 19. 4. 2011, nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503)]. Ústavní soud setrvale judikuje, že "za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu". Současně však zdůraznil, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly, a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů" [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213)]. Proto Ústavní soud ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které obecné soudy musí při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění jeho věku, rozumové a emocionální vyspělosti, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503 či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již z hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého. V nálezu sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247) Ústavní soud výslovně uvedl, že "nelze tak a priori například vyloučit, že i devítileté dítě bude natolik rozumově a emocionálně vyspělé na to, aby bylo vyslechnuto přímo před soudem, přičemž většina dětí je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku 10 let (obdobně srov. citovaný nález sp. zn. sp. zn. I. ÚS 2482/13) ... obecný soud je povinen takto zjištěný postoj (přání) nezletilého dítěte hodnotit komplexně, s ohledem na výše uvedená kritéria a okolnosti, a pro daný případ jej učinit "zásadním vodítkem" až po pečlivém posuzování jeho zájmů a při zohlednění ostatních oprávněných zájmů (např. výchovných potřeb nezletilého dítěte či zájmu rodičů, sourozenců atp.)".
11. S nezletilým J1. byl učiněn v dubnu 2017 pohovor prostřednictvím kolizního opatrovníka, ve kterém uvedl, že na stávajícím uspořádání by nechtěl nic měnit. Krajský soud provedl osobní pohovor s nezletilým, ve kterém taktéž vyjádřil spokojenost s dosavadním stavem, kdy bydlí u otce, a za stěžovatelkou jezdí na víkendy. Rád by trávil více času s bratrem, nejlépe pokud by byl bratr vždy týden u něho a u otce, ale i kdyby nemohl trávit s bratrem více času, přesto chce raději zůstat u otce.
12. Ústavní soud má za to, že v posuzované věci krajský soud v bodě 10 nastíněným kritériím dostál, neboť odůvodnění svého napadeného rozhodnutí založil na upřednostnění zájmu nezletilého, podloženého dalšími důkazy, z nichž vyplynulo, že oba rodiče mají stejné výchovné předpoklady pro péči o nezletilého, ve prospěch pobytu u otce pak navíc hovoří stabilita výchovného prostředí daná vazbami na otce, babičku a zejména spolužáky a kamarády.
13. Považuje-li stěžovatelka za nevhodné oddělení sourozenců, k němuž došlo v důsledku napadeného rozhodnutí, poukazuje Ústavní soud na výpověď nezletilého J1. před krajským soudem, v níž uvedl, že vztahy s bratrem se za posledního roku a půl zintenzivnily, pravidelně se vídají každý víkend a během všech prázdnin. K obávanému odcizení sourozenců tedy nedošlo, naopak se jejich vztahy upevnily. Krajský soud v této souvislosti zdůraznil, že danou situaci nastavila stěžovatelka sama svým rozhodnutím odstěhovat se do vzdáleného místa bydliště. Krajský soud si je vědom skutečnosti, že rozdělení sourozenců a omezení osobní péče ze strany matky je vždy proti zájmům dětí, současně však vyloučení otce z osobní péče o syna a vytržení nezletilého z prostředí, na které je zvyklý, a kde si přeje vyrůstat, je rovněž proti jeho oprávněným zájmům. Tento závěr krajského soudu považuje Ústavní soud nejen za ústavně souladný, ale též přiléhavě vysvětlující podstatu posuzované věci a odpovídající na stížnostní námitky stěžovatelky.
14. Ústavní soud vnímá složitou situaci obou rodičů a zejména nezletilého, kdy jen stěží lze očekávat, že by soudy nahradily plně dohodu rodičů a harmonicky upravily rodinný život nezletilého způsobem uspokojujícím vzájemné kontakty pro všechny členy rodiny. Krajský soud usiloval svojí úpravou o stabilizaci situace a své závěry odůvodnil; Ústavnímu soudu se přitom nejeví, že by tyto závěry byly extrémní a postrádající zcela svůj podklad v obsahu spisu. Jak již bylo shora uvedeno, Ústavní soud není povolán provádět své vlastní hodnocení skutkových zjištění, nahrazovat činnost krajského soudu a prezentovat své vlastní názory na meritum věci, jež se netýkají ústavněprávního přezkumu a jeho Ústavou vymezeného postavení v soudní moci. Dle aktuálních okolností přitom opatrovnické soudy mohou vždy přistoupit ke změně svého rozhodnutí v nejlepším zájmu nezletilých.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu