ECLI:CZ:US:2018:2.US.3223.18.1
sp. zn. II. ÚS 3223/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti R. Š., t. č. Věznice Bělušice P. O. BOX 1, Bečov, zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem Nerudova 1419/22, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 643/2018-45 ze dne 19. 6. 2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 To 28/2017 ze dne 24. 10. 2017 a rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 1 T 6/2016 ze dne 27. 9. 2016, spojené s návrhem na zrušení §43 odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve slovech "nebo jestliže byl dřívější odsuzující rozsudek vydán soudem jiného členského státu Evropské unie", takto:
Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení §43 odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve slovech "nebo jestliže byl dřívější odsuzující rozsudek vydán soudem jiného členského státu Evropské unie", se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel zároveň navrhl, aby Ústavní soud zrušil §43 odst. 4 trestního zákoníku ve slovech "nebo jestliže byl dřívější odsuzující rozsudek vydán soudem jiného členského státu Evropské unie".
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. a), c), odst. 3 písm. a), c) trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 7 let a 6 měsíců. Dále byla stěžovateli uložena povinnost nahradit obětem trestného činu škodu.
Předmětného zločinu se stěžovatel dopustil ve zkratce tím, že poškozené vylákal na smyšlené obchodní jednání do blíže specifikovaného penzionu v J., kde je spolu s dalšími spolupachateli fyzicky napadl, vyhrožoval jim smrtí a donutil je proti jejich vůli podepsat nejméně 10 bianco směnek a další listiny, s jejichž obsahem se poškození nesměli seznámit, a dále i notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, jímž poškození v přítomnosti notáře uznali vůči stěžovateli dluh ve výši 70 milionů Kč, přičemž uvedený závazek byl zajištěn prodejem zástavy, kterou představovaly nemovitosti v hodnotě přesahující 100 milionů Kč. K notářskému zápisu byl připojen i "návrh na vklad práva do katastru nemovitostí" a poškození byli stěžovatelem drženi na místě až do druhého dne, kdy byl tento návrh podán na Katastrálním úřadu ve Zlíně. Proti poškozeným bylo zahájeno exekuční řízení a byla u nich zjištěna přítomnost posttraumatické stresové poruchy, která podstatným způsobem ovlivňuje způsob jejich života.
Stěžovatelovo odvolání Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, dovolání stěžovatele pak bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatel uplatňuje dvě základní námitky. Předně namítá, že krajský soud nepředvolal jako svědka notáře V. V., který předmětný notářský zápis sepisoval. Stěžovatel zajistil před odvolacím řízením notářovo písemné vyjádření, v němž uvedl, že nebyl svědkem žádných událostí ani mu nebyly sděleny žádné informace, které by bránily v sepisu zápisu. Tím, že soudy odmítly notáře vyslechnout, porušily údajně stěžovatelovo právo na obhajobu a zásadu rovnosti stran. Podle stěžovatele se navíc podobně vyjádřil i další svědek přítomný sepisování zápisu, a při absenci jiných přímých svědků tak měly soudy rozhodnout ve prospěch stěžovatele.
Další námitkou stěžovatel brojí proti uloženému trestu, neboť mu dle jeho názoru měl být uložen souhrnný trest, a to s ohledem na skutečnost, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 49 T 3/2017 byl na území České republiky uznán rozsudek Zemského soudu v Regensburgu (Spolková republika Německo) sp. zn. 7 KLs 104Js 8714/13 ze dne 9. 7. 2014. Vzhledem k uznání tohoto rozsudku údajně již není aplikovatelný §43 odst. 4 trestního zákoníku, podle něhož se souhrnný trest neuloží, jestliže byl dřívější odsuzující rozsudek vydán soudem jiného členského státu Evropské unie.
Bude-li mít Ústavní soud za to, že i přes uznání rozsudku je §43 odst. 4 trestního zákoníku aplikovatelný, navrhuje stěžovatel jeho částečné zrušení. Podle stěžovatele se totiž osoby odsouzené za trestný čin v jiném členském státě Evropské unie nacházejí vůči osobám odsouzeným v České republice z hlediska ukládání souhrnného trestu v nerovném postavení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí.
Jde-li o stěžovatelovu námitku, že soudy neprovedly důkaz výslechem notáře, je potřeba uvést, že krajský soud původně tento výslech provést chtěl, čemuž v podstatě "zamezil" stěžovatel, který odmítl notáře zbavit mlčenlivosti.
Dotyčný notář se nicméně přesto již před nalézacím soudem a později (skrze písemné vyjádření) i v odvolacím řízení vyjádřil v tom směru, že si žádných okolností, které by neumožňovaly sepis notářského zápisu, nevšimnul. Soudy tuto skutečnost, stejně jako podobnou výpověď přítomného advokáta, patřičně zohlednily a na jejich základě vycházely z té verze skutkového stavu, podle níž při sepisování notářského zápisu si zúčastněné osoby (pochopitelně krom pachatelů a poškozených) skutečně nevšimli ničeho, co by svědčilo o páchání trestného činu. Jinými slovy, výslech notáře (který navíc sám v písemném vyjádření uvedl, že nic jiného už nemůže dodat) nemohl na zjištěném skutkovém stavu, a tedy na rozhodnutí soudů nic změnit. Nadbytečnost provedení tohoto důkazu je tedy zřejmá.
Argumentuje-li stěžovatel v této souvislosti, že pokud přímí svědci uvedli, že neshledali nic podezřelého, měly jej soudy zprostit obžaloby, Ústavní soud opakuje, že zpochybňování skutkového stavu zásadně není relevantní ústavněprávní námitka. Soudy si pro svůj závěr o stěžovatelově vině obstaraly dostatek důkazů a jejich závěry nelze v žádném případě považovat za extrémní, což by jako jediné (v souvislosti se zjišťováním skutkového stavu) mohlo vést k ingerenci Ústavního soudu.
Konečně, zjevně neopodstatněná je i námitka stran uloženého trestu. V prvé řadě, možnost uložení souhrnného trestu je pro případ stěžovatele, který byl dříve odsouzen v jiném členském státě Evropské unie, zákonem výslovně vyloučena. Ustanovení §43 odst. 4 trestního zákoníku pak nelze obcházet konstrukcí, podle níž byl stěžovatel ve skutečnosti odsouzen rozsudkem, kterým byl zahraniční rozsudek pouze uznán. Uznávací rozsudek nelze s odsuzujícím rozsudkem, jenž jím je uznáván, zaměňovat, stále jde o dvě různá rozhodnutí (srov. i §11 odst. 2 trestního zákoníku). Nadto tato konstrukce pomíjí, že v případě souhrnného trestu se ruší výrok o trestu uloženém dřívějším rozsudkem. Případné zrušení části výroku uznávacího rozsudku přitom ke zrušení výroku o trestu uloženém Zemským soudem v Regensburgu nepovede.
Namítá-li stěžovatel protiústavní deficity napadeného ustanovení, Ústavní soud zdůrazňuje, že se jimi v napadeném rozhodnutí zabýval již Vrchní soud v Praze, který ověřil, že ani při zohlednění trestu, který byl stěžovateli uložen v Německu, není trest uložený krajským soudem v nyní posuzované věci nepřiměřeně přísný (čímž došlo i k naplnění čl. 3 odst. 4 a 5 Rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie č. 2008/675/SVV ze dne 24. 7. 2008). Tuto argumentaci, která možné protiústavní dopady napadeného ustanovení na stěžovatelovu věc vyvrací, stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení v záhlaví citovaného zákonného ustanovení sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu