ECLI:CZ:US:2018:2.US.3247.17.1
sp. zn. II. ÚS 3247/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. ve Věznici Valdice, právně zastoupeného JUDr. Miroslavem Dubranem, advokátem, AK se sídlem Benešovo náměstí 471/12, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 8. 2017 č. j. 4 To 331/2017-612, a usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 15. 6. 2017 č. j. 3 T 16/2016-603, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl výše specifikovaná usnesení obecných soudů. Tvrdil, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
2. Okresní soud v Teplicích (dále jen "okresní soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku odvolání. Bránil se, že daný skutek spáchala jiná osoba. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") však odvolání proti tomuto rozsudku zamítl.
3. Stěžovatel následně podal návrh na povolení obnovy řízení. Označil v něm řadu svědků, kterým měla klíčová svědkyně proti stěžovateli sdělit, že před soudem neříkala pravdu a stěžovatel se daného skutku nedopustil. Jednalo se o svědky v předchozím řízení nenavržené a nevyslechnuté. Okresní soud však napadeným usnesením návrh na povolení obnovy řízení zamítl. Krajský soud poté napadeným usnesením zamítl i stížnost proti tomuto usnesení okresního soudu. Oba soudy shodně uvedly, že stěžovatel nesplnil základní podmínky stanovené §278 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stěžovatel totiž svůj návrh na povolení obnovy řízení opřel o již dříve uplatněnou obhajobu. Své námitky uváděl v obecné rovině, která jediná zůstala v průběhu řízení neměnná. O jeho vině navíc svědčily i jiné provedené důkazy.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy shledaly jeho návrh na povolení obnovy řízení za nedůvodný, aniž by vyslechly navržené svědky. Odůvodnily to závěrem, že na stěžovatelovu vinu poukazovala řada jiných důkazů. Pokud by se však po provedeném dokazování ukázalo, že klíčová svědkyně proti stěžovateli lhala, učinilo by to nevěrohodnou i výpověď dalšího svědka, který byl v době činu jejím partnerem. Vůči stěžovateli by pak svědčily pouze nepřímé svědecké výpovědi a nezřetelný kamerový záznam. Tyto důkazy však podle názoru stěžovatele nevylučují možnost, že se daného činu mohl dopustit právě i partner klíčové svědkyně proti stěžovateli. Důvody pro povolení obnovy řízení proto podle stěžovatele byly objektivně dány. Tyto důvody stěžovatel ve svých podáních uvedl a označil nové důkazy, které povolení obnovy řízení odůvodňovaly.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není "odvolací soud". Nemůže jako další instance v pořadí posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen
a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat zjevně neopodstatněnou.
7. Stěžovatel brojí proti postupu obecných soudů v rámci řízení o jeho návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci. V takovém případě je třeba vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou pravomocně odsouzenou a že se základní záruky spravedlivého trestního procesu musely uplatnit již v řízení vedoucím k jeho odsouzení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti či důkazy, které by mohly vést k obnově řízení, však přísluší výlučně obecným soudům, nikoliv Ústavnímu soudu. V posuzované věci se obecné soudy námitkami stěžovatele zabývaly, relevantním způsobem se s nimi vypořádaly a současně vysvětlily, z jakých důvodů nelze jeho návrhu na povolení obnovy řízení vyhovět.
8. Ústavní soud ve svém nedávném usnesení sp. zn. III. ÚS 2796/16 ze dne 11. 4. 2017 zopakoval, že novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu
v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 178/03 ze dne 15. 4. 2004 (U 20/33 SbNU 417)]. Ústavní soud však současně upozornil, že nelze v jakékoli nové skutečnosti, nebo důkazu soudu dříve neznámému spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. 4. 2004 (U 19/33 SbNU 409)].
9. Vztaženo na nyní posuzovanou věc, obecné soudy v rozhodnutí uvedly důvody, které je vedly k závěru o absenci důvodů schopných vyvolat kladné rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení. Tvrzení obecných soudů o snaze stěžovatele opakovaně uplatňovat námitky, které již uplatnil v rámci své obhajoby před odsouzením, rovněž nelze opomíjet. Ústavní soud nemůže závěry obecných soudů jakkoliv věcně přehodnocovat. Jak již Ústavní soud uvedl výše, nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry trestních soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
10. V posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Jeho stížnost je zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu