ECLI:CZ:US:2018:2.US.3297.17.1
sp. zn. II. ÚS 3297/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Alberta Panceho, 2) Ing. Juliety Panceové a 3) Ing. Jiřího Potočka, všichni zastoupeni Janem Kalvodou, advokátem, se sídlem Bělohorská 238/85, Praha 6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 5. 2015, č. j. 41 C 8/2012-179, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016, č. j. 12 Co 164/2016-248, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, č. j. 26 Cdo 1033/2017-290, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení a Komerční banky, a. s., se sídlem Na Příkopě 969/33, Praha 1, zastoupení JUDr. Vítem Horáčkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Václavská 316/12, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzené porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále i jen Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále i jen "Úmluva"), jakož i práva vlastnit majetek a práva na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Podstatu porušení těchto práv spatřují stěžovatelé v tom, že soudy dospěly k závěru o neplatnosti nájemní smlouvy mezi stěžovateli (pronajímatelé) a vedlejší účastnicí (nájemkyně) z důvodu údajné neexistence úředního souhlasu s uzavřením smlouvy.
3. Stěžovatelé uvádějí, že obě smluvní strany smlouvu uzavřely dne 25. 9. 1991 v dobré víře a v přesvědčení, že úřední souhlas (resp. jeho fikce) byl dán. Smluvní vztah byl posléze sedmnáct let - z celkového počtu dvaceti let, na něž byla smlouva uzavřena - realizován. Stěžovatelé řádně plnili své povinnosti ze smlouvy vyplývající a přizpůsobovali nebytové prostory potřebám vedlejší účastnice. Teprve po sedmnácti letech se za změněné ekonomické situace vedlejší účastnice dovolala neplatnosti smlouvy.
4. Obecné soudy dle stěžovatelů postupovaly při rozhodování o platnosti smlouvy formalisticky a pochybily též při zjišťování skutkového stavu - zejména pak při řešení skutkové otázky, zda byla příslušenému obecnímu úřadu doručena žádost o souhlas se smlouvou o nájmu nebytových prostor. Nerespektovaly tak klíčové ústavní principy autonomie vůle a ochrany dobré víry a nereflektovaly dostatečně, že dovolání se neplatnosti smlouvy ze strany vedlejší účastnice bylo rozporné s dobrými mravy.
5. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla podána včas (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje i ostatní podmínky řízení vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
6. Z obsahu vyžádaného spisu se podává, že se stěžovatelé žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 domáhali zaplacení částky 44.903.980,- Kč s příslušenstvím jako nájemného sjednaného ve smlouvě ze dne 25. 9. 1991. Obvodní soud pro Prahu 1 podanou žalobu zamítl, neboť žalobce neprokázal, že by příslušný obecní úřad udělil souhlas s uzavřením této smlouvy ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. ve znění účinném mezi 1. 5. 1990 a 2. 12. 1999. Nebylo prokázáno ani to, že by žádost o tento souhlas se všemi náležitostmi byla obecnímu úřadu řádně doručena. Za důkaz doručení žádosti nebylo dle soudu možno pokládat ani to, že se kopie listiny ze dne 30. 8. 1991 nezjištěným způsobem ocitla ve spisu odboru výstavby. Prokázáno bylo toliko doručení pozdější žádosti o souhlas ze dne 16. 9. 1992, která však byla pouze dodatkem týkajícím se 4. nadzemního podlaží nemovitosti. Z tohoto důvodu dospěl soud prvního stupně k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor.
7. Městský soud v Praze pak napadeným rozhodnutím rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 potvrdil a uložil žalobcům společně a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů soudního řízení ve výši 757.460 Kč; současně uložil žalobcům zaplatit společně a nerozdílně žalované náklady odvolacího řízení ve výši 151.492 Kč. Městský soud v Praze se ztotožnil s podstatnými skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.
8. Posléze podané dovolání bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K tomuto závěru ho vede zejména okolnost, že v související věci stejných účastníků řízení již dříve nálezem sp. zn. II. ÚS 3012/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 175/74 SbNU 519) rozhodl, a to tak, že ústavní stížnost zamítl. Právním názorem obsaženým v tomto nálezu je přitom Ústavní soud ve svém dalším rozhodování vázán.
10. Ústavní soud nicméně považuje za vhodné připomenout, že podle jeho ustálené judikatury [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 658/18 ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 2447/13 ze dne 11. 11. 2013 (N 184/71 SbNU 213) či sp. zn. IV. ÚS 1783/11 ze dne 23. 4. 2013 (N 64/69 SbNU 197)] obecné soudy by měly při interpretaci smluv volit takový výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li samozřejmě oba výklady možné. Je tak podporován princip autonomie vůle smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená hospodářsko-společenská funkce smlouvy. V soukromoprávní sféře proto ne každý rozpor se zákonem má za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Smyslem ochrany legality v soukromoprávní sféře totiž podle Ústavního soudu není jen ochrana veřejného zájmu, ale především ochrana soukromoprávního vztahu. Proto je nutné vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem restriktivně a nikoliv extenzivně. Opačná interpretace by byla v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod (v tomto případě smluvní volnosti stran) musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a případná omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena [srov. i nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2005 sp. zn. II. ÚS 87/04 (N 75/37 SbNU 63)].
11. Rovněž v nálezu sp. zn. I. ÚS 436/05 ze dne 10. 7. 2008 (N 129/50 SbNU 131), na který stěžovatelka ostatně také poukazuje, je uvedeno, že pokud jde o interpretaci smlouvy, je nutno vycházet z toho, že vůle účastníků smlouvy hraje při jejím vytváření a jejím výkladu zásadní roli. Jak ostatně Ústavní soud dovodil ve své judikatuře, právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci jednotlivých částí smlouvy nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat, neboť evidentně zasahují do smluvní svobody občana, vyplývající z principu priority občana nad státem, jak je upraven v čl. 1 Ústavy, a z principu smluvní volnosti ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy a v korespondujícím ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 331/98 ze dne 12. 6. 2000 (N 86/18 SbNU 233, 241)].
12. Obecné soudy musí přihlížet ke vzájemným vztahům jednotlivých v úvahu připadajících argumentů a jejich roli v konkrétním případě vyvážit s ohledem na specifika dané kauzy, a nikoliv tato kritéria aplikovat mechanicky. Takovýto přístup je zároveň přístupem moderní judikatury, která postupně nahrazuje formálně legalistický pohled na právo pohledem, kterým soudce usiluje poskytnout nejlépe vyargumentovanou odpověď na právní a skutkové otázky, které před něj strany sporu staví. Dalším základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být tedy výjimkou, nikoliv zásadou. Není proto ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu, vyvěrajícími z čl. 1 Ústavy, taková praxe, kdy obecné soudy preferují zcela opačnou tezi, upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím.
13. Uvedené ovšem neznamená, že výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy je vždy a priori nežádoucí. Z hlediska ústavněprávních principů a zejména pak z hlediska principu respektu k autonomii vůle účastníků soukromoprávních vztahů však plyne, že účelem ustanovení občanského práva týkajících se vymezení jednotlivých smluvních typů či důvodů neplatnosti smlouvy má (musí) být proporcionální ochrana veřejného zájmu či práv třetích osob [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1783/11 ze dne 23. 4. 2013 (N 64/69 SbNU 197), odst. 26].
14. Právě projednávaná věc je ovšem z hlediska uplatnění klasických soukromoprávních (a ústavně chráněných) principů, jako je autonomie vůle, značně specifická. Úprava uzavírání smluv o nájmu nebytových prostor za účelem podnikání účinná v době uzavření smlouvy mezi stěžovateli a vedlejší účastnicí totiž k platnosti smlouvy vyžadovala předchozí souhlas obecního úřadu (resp. národního výboru, srov. ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném mezi 1. 5. 1990 a 2. 12. 1999; dále jen "§3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. v rozhodném znění"). Zákonodárce tudíž vědomě zvolil řešení, v jehož rámci do vzniku soukromoprávního vztahu vstupoval - z důvodu ochrany veřejného zájmu - veřejnoprávní prvek. Byť bylo ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. v rozhodném znění formulováno jasně a souhlas obecního úřadu vyžadovalo, nelze pouštět ze zřetele specifické okolnosti každého jednotlivého případu. Stěžovatelům lze přitakat v tom, že za takovou okolnost je možno považovat zejména dobu nerušené a dobrověrné realizace smluvního vztahu (po dobu cca. 17 let).
15. Na druhé straně však nelze přehlédnout, že věcí s nyní projednávaným případem úzce související a týkající se stejných účastníků řízení se Ústavní soud věnoval již v nálezu sp. zn. II. ÚS 3012/13 [nález ze dne 25. 9. 2014 (N 175/74 SbNU 519), zejm. odst. 20 a 21], v němž shledal závěr o neplatnosti předmětné smlouvy ústavně konformním a odmítl rovněž argument, že by postup vedlejší účastnice (která na neplatnost smlouvy upozornila) byl v rozporu s dobrými mravy. Při řešení otázky rozporu s dobrými mravy přihlédl Ústavní soud zejména k tomu, že v projednávané věci se jednalo o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Tímto závěrem je Ústavní soud ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán i v nyní projednávané věci, jak ostatně naznačil již shora.
16. Ústavní soud proto činí závěr, vázán právním názorem obsaženým v citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 3012/13, že napadenými rozhodnutí obecných soudů nebyla porušena tvrzená základní práva. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu