ECLI:CZ:US:2018:2.US.3367.17.1
sp. zn. II. ÚS 3367/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Františka Šenkeříka a Libuše Šenkeříkové, zastoupených JUDr. Filipem Pundou, advokátem, sídlem Pražská 100, Jindřichův Hradec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. srpna 2017 č. j. 1 As 102/2017-27 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. ledna 2017 č. j. 10 A 217/2015-40, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, a Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Českých Budějovicích, sídlem Lidická 11, České Budějovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky dále jen "Ústava") doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 10. 2017 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11 odst. 1 a v článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a z dalších stěžovateli předložených podkladů vyplývají následující skutečnosti. Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") se stěžovatelé domáhali zrušení rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Českých Budějovicích (dále jen "inspektorát") č. j. ZKI CB-0-33/400/2015, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Jindřichův Hradec (dále též "katastrální úřad") ze dne 3. 7. 2015 č. j. OR-97/2015-303/5, kterým bylo vyhověno nesouhlasu stěžovatelů s opravou v údajích katastru nemovitostí, a kterým byla obnovena hranice mezi pozemky p. č. X1 a X2, a bylo rozhodnuto, že po nabytí právní moci rozhodnutí budou v katastru nemovitostí evidovány pozemky č. X2 s výměrou 261 m2 a č. X1 s výměrou 303 m2.
3. Krajský soud rozsudkem ze dne 11. 1. 2017 č. j. 10 A 217/2015-40 žalobu stěžovatelů zamítl. Uvedl, že rozhodnutím o opravě chyby v katastrálním operátu lze opravit hranice mezi parcelami, nemá-li jejich evidence před provedením opravy oporu v založených listinách. Pro posouzení věci není rozhodné, kdy k chybě došlo, ale to, zda katastrální úřad zjistil, že geometrické určení předmětných nemovitostí je chybné, a je třeba je opravit tak, aby zachycený stav odpovídal zjištěným podkladům. Mají-li stěžovatelé za to, že v katastru nemovitostí má být u parcely v jejich vlastnictví evidována výměra před provedenou opravou, musí pro takové výměry pozemků předložit listinu, která takovou změnu bude odůvodňovat. Krajský soud následně popsal vznik a vývoj parcel v dané oblasti, a poukázal na skutečnost, že výměra není závazným údajem evidence nemovitostí vedených v katastru nemovitostí. Úsudek o tom, že evidování parcely č. X2 je chybou, odůvodnil katastrální úřad nalezením protichyby u parcely č. X3 (chyba u obou parcel představovala stejnou výměru). Soud proto uzavřel, že na základě neměřického záznamu č. 183 je po opravě stav katastru nemovitostí v souladu s výsledky neměřických činností a zápisy na listu vlastnictví.
4. Rozsudek krajského soudu napadli stěžovatelé kasační stížností. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele odmítl jako opožděnou, a kasační stížnost stěžovatelky zamítl jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že argumentace stěžovatelky, že "došlo k posunu stavby na pozemku X4 do pozemku X5" následně v restituci vydanému původním vlastníkům, kteří jej prodali stěžovatelům, nemá oporu v obsahu listin založených ve spisu. To platí i pro tvrzení stěžovatelky, že před koupí pozemku parc. č. X5 byla stanovena pomyslná hranice ve vzdálenosti od parcely st. č. X6, která však není identická s terénem. Nejvyšší správní soud posoudil jako nedůvodnou i námitku, že se krajský soud nedostatečně věnoval argumentaci o existenci parcely č. X2, kterou prokazuje záznam podrobného měření (polní náčrt z 10. 6. 1980, č. polního náčrtu). Nejvyšší správní soud si ze soudního spisu ověřil, že stěžovatelé v žalobě k tomuto záznamu podrobného měření obecně namítali, že nebyl dostatečně zohledněn v digitalizované katastrální mapě. Na takto obecně formulovanou námitku dle Nejvyššího správního soudu krajský soud dostatečně reagoval na straně 10 rozsudku, kde uvedl, že z postupu inspektorátu i katastrálního úřadu vyplývá, že na základě předložené dokumentace došlo k přepočtu do systému jednotné trigonometrické sítě katastrální a tento výsledek byl prověřen. Stejně tak Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že se inspektorát nezabýval rozdílem mezi měřením z let 1980 a 1985 a nesprávným zákresem sálu, který byl posunut do parcely restitučního nároku st. X5. Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud dovodil, že hlavní příčinou chyb v zákresu byly deformace, které vznikly již při tvorbě mapy v 19. století a byly převzaty do mapy pozemkového katastru. Ačkoli v daném místě probíhaly zeměměřické práce od roku 1980, na deformovaný zákres se nepřišlo. Chyba vyšla najevo až při obnově katastrálního operátu. Příčinou uvedeného stavu tedy nebyly rozdíly mezi měřeními z let 1980 a 1985, ale deformace z doby dřívější. Nejvyšší správní soud v souladu s krajským soudem v této souvislosti poznamenal, že pro posouzení věci není rozhodné, kdy k chybě došlo, ale to, zda katastrální úřad zjistil, že geometrické určení předmětných nemovitostí je chybné a je třeba je opravit tak, aby zachycený stav odpovídal zjištěným podkladům. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že role katastrálního úřadu při opravě chyby v katastru je toliko evidenční a opravou chyb v katastrálním operátu se tak nemění právní vztahy k nemovitostem. Namítá-li stěžovatelka, že parcela č. X7 a část parcely č. X8 je ve vlastnictví stěžovatelů, a opravou chyby o tyto pozemky přišla, tato stěžovatelkou tvrzená skutečnost nevyplývá dle Nejvyššího správního soudu z žádných listin, které katastrální úřad eviduje, a ani stěžovatelka své vlastnické právo k těmto pozemkům ničím nedoložila. Je-li přesto přesvědčena o spornosti vlastnického práva k dotčeným pozemkům, může se rozhodnutí o této otázce domáhat pouze prostřednictvím civilních soudů, nikoli opravou chyby v katastru nemovitostí.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti konstatují, že v důsledku postupu inspektorátu a katastrálního úřadu přišli o část pozemku, na jehož části stojí sál (dnes v katastru nemovitostí evidovaný pod p. č. X7), který řádně nabyli na základě kupní smlouvy jako původní pozemek č. X5, kdy před uzavřením smlouvy byla hranice původními vlastníky jasně stanovena, a tento pozemek sloužil k provozování jejich podnikání. Soudy se pak nezabývaly argumentací stěžovatelů, že po roce 1980 docházelo k neustálým změnám zakreslení pozemků v k. ú. Políkno, a že při stavbě objektu občanské vybavenosti došlo k posunu sálu o 10 m západně (a následně ostatních parcel), aby tak byl získán větší prostor před prodejnou, v čemž stěžovatelé spatřují počátek všech rozporů v zákresech katastrálního území a současně důvod machinací katastrálního úřadu s pozemky stěžovatelů. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že výše popsaným jednáním příslušný katastrální úřad překročil svou evidenční roli, neboť několikrát libovolně měnil polohu i tvar parcely č. X2, a jednou dokonce tvrdil její neexistenci, aby tím upravil a zdůvodnil vlastnické vztahy města Jindřichův Hradec k pozemku před sálem, přičemž nereflektoval nákres z roku 1980. Stěžovatelé namítají, že se soudy odmítly žalobou a kasační stížností zabývat s odůvodněním, že katastr má pouze evidenční roli a současně výměra pozemku není závazným údajem v katastru. Stěžovatelé jsou si vědomi, že výměra není závazným údajem v katastru, ale geometrické určení pozemku ano, a katastrální úřad svým rozhodnutím změnil zcela tvar pozemku, když ho "vrátil do území" jako jakýsi obrácený útvar. Současně se podle stěžovatelů soudy nezabývaly tvrzenou podjatostí Ing. Rohlíčkové, když této otázce věnovaly ve svých rozhodnutích sotva jeden odstavec a s argumenty stěžovatelů se nevypořádaly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Výše uvedené však neplatí o stěžovateli, jehož kasační stížnost byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu odmítnuta pro opožděnost. Stěžovatel v ústavní stížnosti proti tomuto závěru Nejvyššího správního soudu ničeho nenamítá, a ani z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývají žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno usoudit na nesprávnost uvedeného závěru Nejvyššího správního soudu.
8. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. V dané věci je zřejmé, že takovým posledním procesním prostředkem, kterým stěžovatel mohl napadnout rozsudek krajského soudu, je kasační stížnost. Protože však stěžovatel podal kasační stížnost po zákonem stanovené lhůtě, nemohl o ní Nejvyšší správní soud věcně rozhodnout. Takový postup stěžovatele představuje ve svém důsledku nevyčerpání veškerých procesních prostředků k ochraně práva, a jeho ústavní stížnost je proto podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice tzv. podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad tzv. podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je samozřejmě i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení tzv. podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu tzv. podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
10. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu ani krajského soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Dospěje-li na základě výše uvedeného postupu Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
11. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů, resp. aby se věcí zabýval ve stejném rozsahu, jako činí tyto soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelkou podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o správní žalobě, anebo dokonce správní orgány v řízení o návrhu na opravu chyby v katastrálním operátu podle §36 odst. 1 písm. a) odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů i správních orgánů. Opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti tak svědčí spíše o snaze stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení ze strany katastrálního úřadu. Tímto nicméně stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
12. Ústavní soud po seznámení se s obsahem napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a krajského soudu konstatuje, že v nyní posuzovaném případě stěžovatelky rozhodně nelze hovořit o svévolném rozhodování obecných soudů, příp. správních orgánů. Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i krajský soud, se totiž s uvedenými námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními soudního řádu správního či katastrálního zákona, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu, jejichž porušení stěžovatelka namítala.
13. Ústavní soud se již v minulosti otázkou řízení o opravě chyby v katastrálním operátu zabýval, a ve svém usnesení ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 3601/16 uvedl, že účelem řízení o opravy chyby v katastru nemovitostí, jsou-li pro provedení opravy splněny zákonné podmínky, je uvedení evidovaných údajů do souladu se skutečným obsahem listin, které má katastrální úřad k dispozici. V této souvislosti odkazuje v citovaném usnesení Ústavní soud na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které je pojem "zřejmý omyl" potřeba vykládat vždy v souvislosti s konkrétním případem. Obecně sem lze zařadit jak omyl týkající se skutkových okolností, zejména případy chyb v psaní a počítání, jako zápis jiných údajů, zápis údajů neobsažených v podkladové listině či např. i opomenutí zapsat údaj v podkladové listině obsažený, tak omyl právní, např. zápis právního vztahu, který právní řád nezná, či zápis skutečnosti na základě listiny, která nesplňuje požadavky stanovené katastrálním zákonem. Omyl je vždy charakteristický tím, že je v něm obsažen lidský činitel, jako omyl proto nelze posuzovat objektivní skutečnosti způsobující nesoulad katastru se skutečným stavem.
14. V posuzované věci katastrální úřad při vedení katastru v souvislosti s přípravou obnovy katastrálního operátu zjistil, že na listu vlastnictví č. X je vedena neexistující parcela č. X2. Dle katastrálního úřadu byla tato parcela zřejmým omylem vytvořena při měřických pracích v roce 1980. Podle §36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona proto katastrální úřad opravil zápis v katastru nemovitostí tak, že neexistující parcela č. X2 nebude nadále evidována (neměřickým záznamem č. 176 byla tato parcela zrušena a sloučena s parcelou č. X1). Oznámením ze dne 16. 3. 2015, č. j. OR - 97/2015-303/1, katastrální úřad tuto skutečnost oznámil vlastníkům uvedené parcely (tj. stěžovatelům). Současně jim oznámil, že provedením opravy nebyla žádným způsobem dotčena vlastnická práva k uvedenému pozemku a rozsah vlastnictví zůstal nezměněn.
15. Závěry katastrálního úřadu i inspektorátu přezkoumal krajský soud a poté i Nejvyšší správní soud. Oba soudy podrobně popsaly historické souvislosti měření pozemků v dané lokalitě, vznik pozemkových parcel a zaměřování staveb na nich, důkladně se zabývaly důvody, které vedly k chybě v zákresu původních parcel st. X10 a st. X2, dospěly ke shodnému závěru, že na základě neměřického záznamu č. 183 je stav katastru nemovitostí v souladu s výsledky neměřických činností a jejími zápisy na listu vlastnictví.
16. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu a krajského bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, která se všemi námitkami stěžovatelky vypořádala způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť Nejvyšší správní soud i krajský soud při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci právních norem šetřily jejich podstatu a smysl.
17. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že soudy dostatečně nezohlednily geometrický plán z roku 1980. K této námitce krajský soud uvedl, že z postupu katastrálního úřadu i inspektorátu vyplývá, že na základě předložené dokumentace došlo k přepočtu do systému jednotné trigonometrické sítě katastrální a tento výsledek byl prověřen.
18. Ohledně tvrzení stěžovatelky, že přišla o pozemek, který je existenčně důležitý pro provoz autodílny, Nejvyšší správní soud konstatoval, že institut opravy chyb v katastrálním operátu slouží k uvedení údajů katastru nemovitostí do souladu s listinami založenými ve sbírce listin; není prostředkem k rozhodování o správnosti zápisu věcného práva k nemovitostem, a opravou chyb v katastrálním operátu se tak nemění právní vztahy k nemovitostem. Nejvyšší správní soud nadto upozornil, že není zřejmé, z čeho stěžovatelka dovozuje, že přišla o pozemek, jehož součástí je stavba autodílny, neboť pozemky parc. č. X5 a X11, nebyly opravou chyby v katastru nijak dotčeny.
19. Stěžovatelka taktéž v ústavní stížnosti namítala, že se soudy řádně nezabývaly její námitkou podjatosti ředitelky katastrálního úřadu Ing. Rohlíčkové. Nejvyšší správní soud k této námitce ve shodě s krajským soudem uvedl, že Ing. Rohlíčková neschvalovala geometrické plány; u geometrického plánu č. 70-64/94 pouze potvrdila soulad očíslování parcel s údaji evidence nemovitostí. Tato skutečnost nemůže dle soudu vést k jakýmkoli pochybnostem o její nepodjatosti v případě vydání rozhodnutí o opravě chyby v katastrálním operátu. Stěžovatelka navíc nijak nekonkretizovala, z čeho dovozuje zájem Ing. Rohlíčkové na výsledku řízení či poměr k věci. K námitce, že Ing. Rohlíčková rozhodovala o odvolání v dané věci, Nejvyšší správní soud dovodil, že o odvolání rozhodoval inspektorát, nikoli ředitelka katastrálního úřadu, tedy prvostupňového správního orgánu. Nejvyšší správní soud nadto upozornil, že podle §14 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, může účastník řízení namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. Stěžovatelka, která se o skutečnosti, že prvostupňové rozhodnutí bylo podepsáno Ing. Rohlíčkovou, dozvěděla nejpozději při doručení tohoto rozhodnutí, tj. nejpozději dne 14. 7. 2015, uvedenou námitku uplatnila až v řízení o žalobě před krajským soudem, a proto i z toho důvodu nemůže být námitka podjatosti úspěšná.
20. Jak je zřejmé, ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatelka vznesla v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostačujícím způsobem v napadených rozhodnutích vyjádřily a srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Zásah do práv, jichž se stěžovatelka domáhá, proto Ústavní soud neshledal, a její ústavní stížnost posoudil jako zjevně neopodstatněnou. Je-li stěžovatelka i nadále přesvědčena o spornosti vlastnického práva k dotčeným pozemkům, může se rozhodnutí o této otázce domáhat pouze prostřednictvím civilních soudů, nikoli opravou chyby v katastru nemovitostí
21. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh částečně nepřípustný podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a částečně zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu