ECLI:CZ:US:2018:2.US.351.18.1
sp. zn. II. ÚS 351/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Šťastného, právně zastoupeného JUDr. Zdeňkou Mužíkovou, advokátkou, AL se sídlem Husovo nám. 44, Beroun, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 291/2017-56 ze dne 30. 11. 2017 a výroku II. rozsudku Okresního soudu v Chebu č. j. 14 C 59/2017-46 ze dne 10. 10. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, když tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadeným usnesením odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chebu ve výroku II. a stěžovateli byla uložena povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení v částce 1 870 Kč. Okresní soud tímto rozsudkem zrušil vyživovací povinnost stěžovatele k žalované zletilé dceři ke dni 30. 9. 2017 (výrok I.). Současně mu uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 50 200 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaná po úspěšném absolvování vysoké školy získala pracovní místo a mzdu obdrží až v průběhu měsíce října. Žalovaná nebyla schopna pokrýt veškeré své potřeby již ke dni, ke kterému žalobce požadoval zrušit výživné. Jelikož měla ve věci plný úspěch, náleží jí náhrada nákladů řízení.
3. Proti výroku o nákladech řízení podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že soud prvního stupně při určení odměny za jeden úkon právní služby vycházel z pětinásobku ročního plnění. Měl za to, že ve věci měl být aplikován §9 odst. 1 advokátního tarifu. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku, když dospěl k závěru, že stěžovatel podal žalobu předčasně a že žalovaná k jejímu podání nezavdala příčinu. Žalovaná jej před zahájením řízení informovala o svých poměrech a jasně projevila vůli informovat jej i o konci studia. Pokud by stěžovatel vyčkal, nemuselo k soudnímu řízení a vzniku nákladů dojít. Přestože tedy dosáhl zrušení vyživovací povinnosti (byť až k datu 30. 9. 2017, což by mohlo představovat částečný úspěch žalované), je povinen nahradit žalované plnou náhradu nákladů řízení, neboť podle §143 o. s. ř. žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nákladový výrok je v extrémním nepoměru ve vztahu k příslušným ustanovením občanského soudního řádu a odporuje relevantním ustanovením advokátního tarifu. Má za to, že rozhodnutí soudu o nákladech řízení je porušením ústavněprávního zákazu soudní libovůle, neboť zcela pominulo základní zásady civilního procesu zakotvené v jednoduchém právu.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít i citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecné soudy ve svých napadených rozhodnutích nedopustily. Odůvodnění napadených rozhodnutí obou soudů jsou dostatečně srozumitelná, logická a s ohledem na řešenou problematiku i co do svého rozsahu postačující.
8. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu