ECLI:CZ:US:2018:2.US.3584.17.1
sp. zn. II. ÚS 3584/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaje), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Světlany Rathuské, právně zastoupené Mgr. Alžbětou Schirlovou, advokátkou, AK se sídlem Francouzská 16, Praha 2, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2017 č. j. 30 Cdo 2900/2017-229 a ze dne 16. 8. 2017 č. j. 30 Cdo 2901/2017-231, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2015 č. j. 72 Co 414/2015-56 a usnesení Obvodního osudu pro Prahu 2 ze dne 3. 9. 2015 č. j. 25 C 126/2015-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv, zejména pak práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že Nevyšší soud prvním napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, jímž jako soud prvního stupně nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudního poplatku. V návaznosti na toto rozhodnutí pak druhým napadeným usnesením Nevyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky proti usnesení Městského soudu ze dne 30. 11. 2015 č. j. 72 Co 414/2015-56, jímž jako odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že návrh stěžovatelky na ustanovení advokáta se zamítá.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 své rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků odůvodnil tím, že měsíční příjem stěžovatelky tvoří starobní důchod ve výši 12 342 Kč a oproti tomu platí nájemné ve výši 11 530 Kč, takže stěžovatelce zbývá na další běžné výdaje částka ve výši 815 Kč. Soud prvního stupně došel k závěru, že stěžovatelka nedostatečně a nevěrohodně rozkryla své majetkové poměry, protože neměl za zřejmé, z jakých příjmů stěžovatelka zajišťuje své životní potřeby, a proto tuto skutečnost posoudil jako neúplné tvrzení o majetkových a sociálních poměrech a z těchto důvodů stěžovatelce osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Odvolací soud k odvolání stěžovatelky rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když uvedl, že čistý měsíční příjem stěžovatelky je 20 987 Kč (starobní důchod ve výši 12 342 Kč a příjem ze zaměstnání ve výši 8 539 Kč), náklady na bydlení činí 13 735 Kč (nájemné ve výši 11530 Kč + poplatky za služby ve výši 2 205 Kč) a měsíční splátka na úvěr 8 539,27 Kč, tedy náklady na bydlení a na splácení úvěru činí 22 274 Kč měsíčně. Odvolací soud proto došel k závěru, že stěžovatelka neuvedla úplné informace o své finanční a majetkové situaci, z nichž by bylo možno učinit závěr, jaká je její životní situace, protože neobjasnila, z jakých zdrojů rozdíl mezi jejím příjmem a jejími výdaji financuje. Dovolací soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, přičemž odmítnutí odůvodnil tak, že soudy obou stupňů postupovaly správně, když stěžovatelka nebyla schopna smysluplně odvolacímu soudu vyložit shora vyložené rozpory mezi jejími měsíčními příjmy a výdaji z pohledu toho, z jakého zdroje vlastně uspokojuje své měsíční výdaje převyšující její příjem.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků nelze vycházet pouze z mechanického porovnání výše příjmu a výdajů, aniž by byly vzaty v potaz další relevantní skutečnosti, např. neznalost práva ze strany stěžovatelky, zdravotní stav stěžovatelky apod. Objektivní nedostatek finančních prostředků se nesmí stát překážkou přístupu k soudu.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Ústavní soud se v minulosti již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků. Zásadně zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz nález IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)]. Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti.
8. V případě stěžovatelky Ústavní soud takový zásah do ústavně zaručených práv neshledal. Obecné soudy vyhodnotily stěžovatelčinu žádost o osvobození od soudních poplatků a shodně dospěly k závěru, že tato žádost tak, jak byla podána a odůvodněna, není opodstatněná. Stěžovatelka k prokázání majetkových poměrů neuvedla podle názoru soudů všechny relevantní údaje, neboť bylo zřejmé, že její výdaje na běžné životní náklady jsou vyšší než její příjmy. Na základě tohoto poznatku dospěly soudy k závěru, že jim stěžovatelka neposkytla podklady pro to, aby mohly získat ucelenou představu o stěžovatelčiných poměrech a dojít tak případně k závěru, že tyto poměry odůvodňují přiznání osvobození od soudního poplatku.
9. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy ve svých rozhodnutích řádně objasnily, z jakých důvodů nevyhověly žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů. Postupovaly přitom v souladu s příslušnými právními předpisy, aplikovaly podústavní právo a rozhodovaly odůvodněně v mezích své rozhodovací pravomoci, takže napadenými rozhodnutími k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces dojít nemohlo. Ústavní soud proto nemá důvodu do této rozhodovací pravomoci obecných soudů zasáhnout.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ústavní soud neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení. Ústavní soud s ohledem na výsledek řízení nevidí důvod pro to, aby uložil placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu