ECLI:CZ:US:2018:2.US.3598.17.1
sp. zn. II. ÚS 3598/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Romana Špitálského a 2) Jany Špitálské, obou zastoupených Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2017 č. j. 26 Cdo 4031/2017-212 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2017 č. j. 25 Co 446/2016-193, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se v ní domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Mají totiž za to, že jimi byla porušena jejich práva na právní subjektivitu, vlastnictví a spravedlivý proces zakotvená v čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") se žalobkyně, společnost Quintero, a. s., domáhala, aby stěžovatelům byla uložena povinnost zaplatit jí částku 43 296 Kč s příslušenstvím představující dlužné nájemné za byt za období od listopadu 2013 do února 2014. Žalobkyně vzala v průběhu řízení svou žalobu co do částky 3 360 Kč s příslušenstvím zpět a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno. Obvodní soud následně žalobu svým rozsudkem ze dne 16. 6. 2016 č. j. 4 C 264/2014-158 zamítl a zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobkyně pak Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") svým ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu a uložil stěžovatelům, aby žalobkyni společně a nerozdílně zaplatili částku 39 936 Kč s příslušenstvím a uložil jim také, aby žalobkyni nahradili náklady řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 75 119,50 Kč.
3. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelé sice formálně napadli dovoláním rozsudek městského soudu v celém rozsahu, avšak poté, co posoudil dovolání po stránce obsahové, dospěl k závěru, že "proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k němu schází v dovolání jakékoliv odůvodnění". Přípustnost dovolání pak dle Nejvyššího soudu nemohlo založit ani nesprávné poučení městského soudu, že dovolání je v této věci přípustné.
4. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti předně polemizují se závěry městského soudu o existenci společného nájmu bytu oběma manžely dle §704 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), včetně toho jaké důsledky z něj plynou pro jeho ukončení (zejména stran platnosti výpovědi). Městský soud tak měl "bezdůvodně a nepřípustným způsobem" omezit právní subjektivitu stěžovatelů v rozporu s čl. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 3 odst. 1 a 3 Listiny (sic!), neboť jeho rozhodnutí nemá oporu v zákoně. Městský soud měl též porušit vlastnické právo stěžovatelů dle čl. 11 odst. 1 Listiny, a to konkrétně tím, že jim uložil povinnost zaplatit žalobkyni poplatek z prodlení i za dobu, kdy již bylo nařízení vlády č. 142/1994 Sb., na jehož základě byl tento uložen, zrušeno. Rozhodnutí městského soudu stran neplatnosti stěžovateli podané výpovědi nájemní smlouvy též legitimizuje zneužití vlastnického práva, resp. postup žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Výše naznačeným postupem městský soud též porušil právo stěžovatelů na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
5. Práva stěžovatelů na spravedlivý proces a na vlastnictví dle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny pak měla být též porušena rozhodnutím Nejvyššího soudu, kterému stěžovatelé vytýkají, že jejich dovolání nemělo být odmítnuto pro nepřípustnost. Jednali totiž v souladu s poučením městského soudu, a ačkoli ze samotné jistiny nelze přípustnost dovolání dovodit, tak zákonná hranice bagatelnosti je jistě překročena, připočte-li se k ní též její příslušenství, resp. částka, kterou mají žalobkyni zaplatit na náhradě nákladů řízení. Konečně, stěžovatelé rozporují argumentaci Nejvyššího soudu, který na základě posouzení obsahu dovolání dospěl k závěru, že dovolání nesměřuje (navzdory tomu, že je formálně napadeno rozhodnutí městského soudu jako celek) proti výroku o nákladech řízení rozhodnutí městského soudu. Svou argumentaci v dovolání totiž soustředili proti výroku ve věci samé, neboť nákladový výrok je výrokem akcesorickým a je tak odvislý od rozhodnutí v meritu. Ze stejných důvodů, z nichž mělo být rozhodnuto odlišně v meritu, proto mělo být rozhodnuto odlišně i ve věci nákladů řízení.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydaném v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. V nyní rozhodované věci Ústavní soud předně posoudil námitky stěžovatelů směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl jako ex lege nepřípustné dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Vyšel přitom z toho, že stěžovatelé formálně napadli dovoláním rozsudek městského soudu v celém rozsahu (tedy jak co do výroku, jímž bylo rozhodnuto v meritu, a jímž byla stěžovatelům uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 39 936 Kč, tak co do výroku ukládající jim nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 75 119,50 Kč). Poté, co však posoudil dovolání po stránce obsahové, dospěl k závěru, že není přípustné, neboť proti výroku o náhradě nákladů řízení stěžovatelé neuvedli žádnou argumentaci. Stěžovatelé v tomto směru namítají, že Nejvyšší soud neměl jejich dovolání posoudit jako bagatelní a neměl jej tudíž odmítnout pro nepřípustnost dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť kromě jistiny bylo městským soudem rozhodnuto též o jejím příslušenství a také o náhradě nákladů řízení. Po sečtení těchto nároků je pak zřejmé, že zákonná hranice bagatelnosti je jistě překročena.
8. Tuto argumentaci však Ústavní soud nepovažuje za správnou. Odporuje totiž jak samotnému textu ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a taktéž ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, z níž plyne, že u každého z těchto peněžitých plnění je třeba přípustnost dovolání posuzovat zvlášť, neboť vycházejí z odlišného skutkového, resp. procesního základu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013 sp. zn. 30 Cdo 3727/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. 23 Cdo 665/2015). Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
9. Tento závěr není způsobilá zvrátit ani námitka stěžovatelů, že se jim od městského soudu dostalo nesprávného poučení o přípustnosti dovolání. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na svou konstantní praxi, z níž plyne, že nesprávné poučení o opravném prostředku nemůže v rozporu se zákonem založit jeho přípustnost [viz například nález sp. zn. IV. ÚS 3476/11 ze dne 31. 1. 2012 (N 25/64 SbNU 269)]. Proto v zásadě shledává ústavně-konformní rozhodnutí obecných soudů, jimiž taková podání odmítají. Současně však Ústavní soud zdůrazňuje, že takové pochybení obecného soudu nelze klást stěžovateli (z hlediska naplnění podmínek řízení o ústavní stížnosti) k tíži, neboť postupoval v souladu s (byť nesprávným) poučením soudu, a odmítat takové ústavní stížnosti pro opožděnost či nepřípustnost [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 397/06 ze dne 28. 3. 2007 (N 57/44 SbNU 733) či usnesení sp. zn. II. ÚS 2240/14 ze dne 16. 12. 2014].
10. Tento závěr se však neuplatní vůči rozhodnutí městského soudu jako celku, neboť z výše uvedeného shrnutí skutkového stavu a tehdy účinného znění o. s. ř. je zjevné, že dovolání bylo co do výroku o náhradě nákladů řízení přípustné. Poučení, kterého se v této části stěžovatelům od městského soudu dostalo, tedy nelze považovat za nesprávné. V rámci dalšího přezkumu je tedy třeba rozlišit výrok rozhodnutí městského soudu, jímž bylo rozhodnuto v meritu věci, od výroku o náhradě nákladů řízení.
11. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti výroku rozhodnutí městského soudu o náhradě nákladů řízení, je ústavní stížnost přeci jen nepřípustná, avšak z jiného než výše uvedeného důvodu. Tímto důvodem je, že stěžovatelé v rámci svého dovolání vůči tomuto výroku nevznesli vůbec žádnou argumentaci, byť zde již o bagatelnosti věci nebylo možno uvažovat a dovolání v této části bylo přípustné. Stěžovatelé v ústavní stížnosti v tomto směru namítali, že vzhledem k akcesorické povaze nároku na náhradu nákladů řízení nebylo v dovolání třeba zvláště argumentovat proti ústavnosti nákladového výroku rozhodnutí městského soudu, neboť tento je odvislý od rozhodnutí v meritu. S touto argumentací však Ústavní soud nemůže souhlasit, neboť jak bylo poukázáno výše, přípustnost dovolání se u obou těchto nároků posuzuje odlišně (viz výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu). Bylo tedy namístě, aby stěžovatelé Nejvyššímu soudu předložili samostatnou argumentaci též ve vztahu k přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) a k existenci dovolacích důvodů (§241a odst. 3 o. s. ř.) i v případě nákladového výroku. Jelikož tak stěžovatelé neučinili, nemohl Ústavní soud jinak než v této části jejich ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle §75 zákona o Ústavním soudu, neboť efektivně nevyčerpali jim dostupné opravné prostředky (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3502/16 ze dne 28. 2. 2017, body 18-21).
12. Konečně, v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti výroku rozhodnutí městského soudu v meritu věci, se námitky stěžovatelů omezují na polemiku s právním názorem městského soudu o (ne)existenci společného nájmu bytu stěžovateli (manželi) a o tom, jaké z toho plynou závěry pro posouzení platnosti výpovědi tohoto nájemního vztahu. Jejich námitky však směřují pouze proti výkladu podústavního práva ze strany městského soudu. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení včetně procesu dokazování, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud městskému soudu cokoli vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadené rozhodnutí (resp. zde jeho konkrétní výrok) obsahuje dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění, které více než přesvědčivě reaguje na námitky a tvrzení stěžovatelů. Stěžovatelé ostatně ani v ústavní stížnosti nevznesli žádný ústavněprávně relevantní argument. Pohybují se tedy pouze v rovině podústavního práva. Jejich argumentace proto nedosahuje potřebné ústavněprávní dimenze. Ústavní soud byl tudíž nucen v této části ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
13. Vzhledem k výše uvedenému tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl zčásti dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu