ECLI:CZ:US:2018:2.US.361.18.1
sp. zn. II. ÚS 361/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky QFUS spol s r. o., se sídlem V celnici 1028/10, Praha 1, zastoupené JUDr. Lubomírem Procházkou, advokátem se sídlem Lesní 015, Jevany, směřující proti usnesení přijatému na schůzi věřitelů konané dne 27. 11. 2017, jímž Krajský soud v Ostravě potvrdil rozhodnutí schůze věřitelů o odvolání insolvenčního správce Mgr. Jiřího Ostravského z funkce a ustanovení za insolvenčního správce společnost GESTORE, v.o.s., usnesení přijatému na schůzi věřitelů konané dne 27. 11. 2017, jímž Krajský soud v Ostravě za zástupce věřitelů potvrdil společnost IFIS investiční fond, a. s., usnesení ze dne 5. 12. 2017, zveřejněnému v insolvenčním rejstříku týž den, č. j. KSOS 40 INS 27781/2016-B14, jímž Krajský soud v Ostravě potvrdil rozhodnutí schůze věřitelů ze dne 27. 11. 2017, kterým byl odvolán dosavadní insolvenční správce Mgr. Jiří Ostravský a ustanoven nový insolvenční správce GESTORE, v.o.s., a proti všem dalším rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě, která na výše specifikovaná usnesení navazují, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv zaručených čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že dne 7. 12. 2016 Krajský soud v Ostravě (dále též jen "krajský soud") zahájil insolvenční řízení na základě insolvenčního návrhu dlužníka, společnosti CARNEOLA, s. r. o., a to pod sp. zn. KSOS 40 INS 27781/2016. Dne 23. 8. 2017 krajský soud usnesením č. j. KSOS 40 INS 27781/2016-A22 zjistil úpadek společnosti CARNEOLA, s. r. o., a za insolvenčního správce ustanovil Mgr. Jiřího Ostravského. Krajský soud dále ve výroku VIII. výše uvedeného usnesení nařídil konání přezkumného jednání na 23. 11. 2017 a na stejný den svolal i schůzi věřitelů. Z důvodu nepřítomnosti soudkyně bylo toto jednání odročeno na 27. 11. 2017 vyrozuměním zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 27. 9. 2017.
3. Jeden z přihlášených insolvenčních věřitelů, společnost IFIS investiční fond, a. s., podal dne 20. 11. 2017 vůči stěžovatelce, vystupující v insolvenčním řízení rovněž v pozici věřitele, návrh na rozhodnutí o nepřiznání hlasovacích práv podle §52 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), doplněný podáním ze dne 21. 11. 2017, a to z důvodu tvrzeného koncernového propojení mezi p. Tomášem Kopeckým, jakožto jednatelem stěžovatelky, a jediným společníkem insolvenčního dlužníka, společností Fio banka, a. s. Stěžovatelka zaslala dne 27. 11. 2017 krajskému soudu své vyjádření, v němž argumentaci společnosti IFIS investiční fond, a. s., odmítla jako nepodloženou a činěnou s jasným cílem vyloučit stěžovatelku z rozhodování na první schůzi věřitelů.
4. Na schůzi věřitelů navazující na přezkumné jednání dne 27. 11. 2017 krajský soud návrhu společnosti IFIS investiční fond, a. s., vyhověl a hlasovací právo stěžovatelce nepřiznal, přičemž v odůvodnění uvedl, že ke dni rozhodnutí o hlasovacím právu stěžovatelky existovalo personální i majetkové propojení stěžovatelky s insolvenčním dlužníkem. Krajský soud stěžovatelce zakázal na schůzi hlasovat z důvodu vztahu osoby blízké s insolvenčním dlužníkem ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 insolvenčního zákona. Krajský soud v odůvodnění mj. odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001 (R 53/2004) (zachyceno na s. 3-4 protokolu o přezkumném jednání a schůzi věřitelů konaných u Krajského soudu v Ostravě dne 27. 11. 2017). V důsledku tohoto rozhodnutí krajského soudu insolvenční věřitel IFIS investiční fond, a. s., ovládl schůzi věřitelů a silou svých hlasů nejprve odvolal insolvenčního správce Mgr. Jiřího Ostravského z funkce, a poté ustanovil nového insolvenčního správce, společnost GESTORE, v.o.s. Společnost IFIS investiční fond, a. s., byla následně na schůzi věřitelů zvolena jejich zástupcem. Usnesením ze dne 5. 12. 2017, č. j. KSOS 40 INS 27781/2016-B14, krajský soud rozhodnutí schůze věřitelů ze dne 27. 11. 2017 o odvolání insolvenčního správce a ustanovení správce nového potvrdil.
5. Právě posledně uvedené usnesení krajského soudu, ale současně rovněž předcházející usnesení o odvolání původního insolvenčního správce a ustanovení nového insolvenčního správce a usnesení o potvrzení zástupce věřitelů, přijatá na schůzi věřitelů ze dne 27. 11. 2017, a dále též všechna další rozhodnutí, která na předchozí rozhodnutí navazují, stěžovatelka napadá ústavní stížností. Stěžovatelka má předně za to, že usnesení Krajského soudu v Ostravě přijaté na schůzi věřitelů dne 27. 11. 2017, jímž bylo stěžovatelce na této schůzi zakázáno hlasovat, je projevem libovůle v soudním rozhodování, neboť je zcela nedostatečně odůvodněno. Stěžovatelka namítá, že krajský soud fakticky jen převzal argumentaci obsaženou v návrhu společnosti IFIS investiční fond, a. s., aniž by se blíže zabýval jakýmikoliv skutkovými, právními či ekonomickými okolnostmi případu. Dle stěžovatelky je rovněž nesprávně odkazováno na judikaturu Nejvyššího soudu (R 53/2004), která na projednávaný případ dle jejího názoru nedopadá (v zásadě se v tomto aspektu jedná o posouzení, zda může mezi dvěma právnickými osobami, obchodními společnostmi, existovat vztah osob blízkých). Stěžovatelka též tvrdí, že se krajský soud nevypořádal s její námitkou, týkající se zajišťovacího převodu obchodního podílu, která byla dle stěžovatelky v projednávaném případě zcela zásadní, a její zohlednění by údajně vedlo k vydání pro stěžovatelku příznivého rozhodnutí.
6. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka formulovala v petitu ústavní stížnosti několik samostatných stížnostních návrhů, musel se Ústavní soud v první řadě zabývat otázkou, zda a v jakém rozsahu je její ústavní stížnost přípustná. Ústavní soud předně připomíná, že za nepřípustné považuje ústavní stížnosti směřující proti usnesením o přiznání/zákazu hlasovacího práva (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15 ze dne 21. 4. 2015, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V právě projednávaném případě však stěžovatelka nenapadá samotné usnesení o zákazu hlasovacích práv přijaté na schůzi věřitelů, nýbrž až navazující usnesení krajského soudu, které má pro stěžovatelku nepříznivý důsledek (konkrétně usnesení o odvolání insolvenčního správce a ustanovení insolvenčního správce nového, a dále usnesení o potvrzení zástupce věřitelů), protože prý bylo vydáno v důsledku tvrzeně nesprávného rozhodnutí o hlasovacích právech (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1549/11, N 83/77 SbNU 197 ze dne 23. 4. 2015). Ústavní stížnost proti těmto navazujícím usnesením je naopak přípustná.
7. Ve vztahu k usnesení o odvolání a ustanovení insolvenčního správce Ústavní soud již dříve uvedl, že insolvenční soud usnesení schůze věřitelů o odvolání insolvenčního správce nepotvrzuje (srov. cit. nález I. ÚS 1549/11, odst. 48), což se však v nyní projednávaném případě stalo (srov. usnesení krajského soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. KSOS 40 INS 27781/2016-B14). Ústavní soud proto svůj přezkum omezil pouze na usnesení přijatá na schůzi věřitelů s odůvodněním, že potvrzující usnesení krajského soudu nemělo být s ohledem na výše uvedené vůbec vydáno.
8. Ústavní soud tedy posoudil obsah ústavní stížnosti směřující vůči usnesením přijatým na schůzi věřitelů a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Jak již bylo zdůrazněno výše (a stěžovatelka na to ostatně sama poukazuje), Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy. V nyní projednávané věci však ústavní stížnost povýtce v podstatě jen opakuje námitky předkládané stěžovatelkou v předcházejícím řízení a v zásadě zůstává argumentačně v rovině podústavního práva. Ústavní soud však již mnohokrát připomenul, že jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní jen tehdy, postihují-li nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 85/06, N 148/46 SbNU 471). Taková pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal.
11. Ústavní soud dále připomíná obecná východiska týkající se odůvodnění soudních rozhodnutí, jež jsou v nyní projednávané věci použitelná ve vztahu k usnesení přijatému na schůzi věřitelů o zákazu hlasovacích práv, na nějž navazují ústavní stížností napadená usnesení. Obecně platí, že odůvodnění rozhodnutí je pravidlem; redukce či absence odůvodnění oproti tomu výjimkou. Ústavní soud již mnohokrát obecné soudy upozornil, že rozhodnutí bez odůvodnění (resp. s nedostatečnými důvody) je nepřezkoumatelné, a to i proto, že u něj nelze vyloučit libovůli. Rozhodování případů, které jsou předloženy soudům, totiž představuje i určitou formu komunikace mezi soudem a účastníky řízení a řádně odůvodněné rozhodnutí tak vede nejen k jeho přesvědčivosti a větší akceptaci z jejich strany, nýbrž vede též k posilování právního vědomí v širší veřejnosti a je velmi důležité i z hlediska předvídatelnosti rozhodování.
12. Tomuto obecnějšímu východisku nicméně neodporuje ani skutečnost, že v zájmu rychlosti rozhodování nemusí každé rozhodnutí nezbytně obsahovat odůvodnění. Ústavní soud se ve své judikatuře obsáhle věnoval ustanovení §169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), který se týká právě rozhodnutí, která nevyžadují žádná odůvodnění (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1162/17 ze dne 18. 1. 2018). Ústavní soud si je vědom, že usnesení o hlasování přijaté na schůzi věřitelů jistě nelze považovat za rozhodnutí podle §169 odst. 2 o. s. ř., nicméně současně nelze přehlédnout ani skutečnost, že tato rozhodnutí jsou zcela atypická, a to již tím, že jsou přijímána na schůzi věřitelů. Přezkum ze strany Ústavního soudu se proto omezuje pouze na to, zda v postupu insolvenčního soudu nelze v případě těchto rozhodnutí zjistit přítomnost zjevné libovůle, tedy zda hlediska, na základě kterých věc posuzoval, nejsou evidentně nepřiléhavá (iracionální), a zda soud v odůvodnění svého usnesení řádně objasnil, z jakých konkrétních důvodů ke svému závěru dospěl.
13. Usnesení o hlasování přijaté na schůzi věřitelů, na něž ústavní stížností napadená usnesení navazují, těmto minimálním ústavněprávním požadavkům dostojí. Krajský soud totiž sice v úvodu odůvodnění tohoto rozhodnutí skutečně uvádí (jak namítá stěžovatelka), že zcela odkazuje na podání společnosti IFIS investiční fond, a. s., nezůstává však omezen pouze na tento odkaz a odůvodnění dále, byť poměrně stručně, rozvádí.
14. Ke stěžovatelčině námitce (s. 11 ústavní stížnosti) zpochybňující, že by "zajišťovací převod jako ryze zajišťovací instrument zřízený při vzniku původní úvěrové obligace byl způsobilý založit kvalifikované propojení [stěžovatelky] s dlužníkem, a to ať již ve formě osoby blízké či ve formě koncernu ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 insolvenčního zákona", se přitom Ústavní soud vzhledem k její podústavní povaze nehodlá vyjadřovat. Jak již totiž bylo uvedeno výše, Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší provádět výklad podústavního práva, tento úkol připadá soudům obecným, jejichž závěry, jsou-li rozporné, má v linii civilní následně sjednocovat Nejvyšší soud. Ústavněprávní rovinu však potenciálně může mít nevypořádání této námitky krajským soudem. Ústavnímu soudu nicméně v nyní projednávaném případě postačuje, že krajský soud ve svém odůvodnění zjevně vycházel z reálně podloženého majetkového propojení mezi stěžovatelkou, resp. jejím jednatelem, a insolvenčním dlužníkem. Uvedené dokládají rovněž výpisy z obchodního rejstříku platné v době rozhodování obecného soudu. Usnesení o zákazu hlasování tak obsahuje alespoň stručné odůvodnění (byť je třeba přiznat, že se pohybuje na samotné hranici přezkoumatelnosti), a je z něj patrné, z jakých konkrétních důvodů k závěru v něm obsaženému obecný soud dospěl, což projednávaný případ zásadně odlišuje od případů, v nichž Ústavní soud přistoupil ke zrušení rozhodnutí insolvenčního soudu právě z důvodů nedostatečného, resp. zcela chybějícího odůvodnění (srov. výše citovaný nález sp. zn. II. ÚS 1162/17).
15. Konečně co se týče nepatřičnosti odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu (R 53/2004), resp. argumentu stěžovatelky, že vztah osob blízkých je v případě právnických osob (obchodních společností) vyloučen, Ústavní soud toliko stručně podotýká, že použití §53 odst. 1 insolvenčního zákona právě na vztahy osob právnických apriorně neodporuje dikci tohoto zákonného ustanovení. Výklad rozšiřující pojem osoby blízké ve smyslu insolvenčního zákona rovněž na právnické osoby je totiž výkladem možným, jenž Ústavní soud vzhledem k okolnostem případu a vzhledem k opakovaně zdůrazněné zásadě zdrženlivosti zásahů do výkladové činnosti obecných soudů vztahující se k podústavnímu právu nepovažuje v nyní projednávaném případě za nutné zpochybnit.
16. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. S přihlédnutím k tomu, že Ústavní soud neshledal důvod, pro který by zrušil coby ústavně nekonformní usnesení přijatá na schůzi věřitelů, musel ústavní stížnost odmítnout rovněž v části, v níž se stěžovatelka poněkud neurčitě dovolávala zrušení všech dalších rozhodnutí krajského soudu, která na tato usnesení navazují.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu