ECLI:CZ:US:2018:2.US.3689.17.1
sp. zn. II. ÚS 3689/17
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové - ze dne 26. ledna 2018 sp. zn. II. ÚS 3689/17 ve věci ústavní stížnosti H. T. T., zastoupeného Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem, se sídlem Borská 588/13, Plzeň, proti usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 15. 8. 2017 č. j. 0 Nt 551/2017-6 a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 9. 2017 č. j. 4 To 557/2017-29, jimiž bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě, za účasti Okresního soudu v Českém Krumlově a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 15. 8. 2017 č. j. 0 Nt 551/2017-6 a usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 9. 2017 č. j. 4 To 557/2017-29 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění:
I. Průběh předchozího řízení a obsah ústavní stížnosti
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, na základě kterých byl dle svého mínění v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "tr. ř.").
2. Stěžovatel je stíhán pro zločin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení §187 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") vzal stěžovatele na základě usnesení ze dne 24. 7. 2017 č. j. 0 Nt 183/2017-20 do vazby. Další rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě pak u okresního soudu proběhlo dne 15. 8. 2017 na základě návrhu státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 7. 8. 2017, kdy bylo okresním soudem napadeným usnesením pod č. j. 0 Nt 551/2017-6 rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů podle §67 písm. a) a c) tr. ř. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, o níž bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 9. 2017 č. j. 4 To 557/2017-29 rozhodnuto v neprospěch stěžovatele, který tak byl i nadále ponechán ve vazbě.
3. Stěžovatel shledává porušení svých základních práv v postupu okresního soudu, který byl následně potvrzen i krajským soudem. Okresní soud totiž rozhodoval o prodloužení vazby na základě návrhu státní zástupkyně, aniž by však stěžovatele o návrhu státní zástupkyně na jeho ponechání ve vazbě vyrozuměl a aniž by se o návrhu na prodloužení vazby konalo vazební zasedání, přičemž stěžovatele ani nepoučil o možnosti žádat o konání vazebního zasedání. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 3944/14 [(N 96/77 SbNU 415), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], ve kterém je kladen důraz na důležitost konání vazebního zasedání, resp. důraz na nutnost osobního slyšení obviněného. Z tohoto nálezu vyplývá, že obviněného je nutno zásadně slyšet vždy, když je rozhodováno o jeho pokračující vazbě a od jeho předchozího slyšení uběhlo již několik týdnů, ledaže by osobnímu slyšení bránily objektivně nepřekonatelné překážky. Z uvedeného tedy vyplývá, že povinností soudu rozhodujícího o vazbě je sdělit obviněnému, že bude rozhodováno o jeho vazbě, a poučit jej o právu požádat o konání vazebního zasedání. Osobní slyšení osoby, o jejíž zbavení osobní svobody je rozhodováno, je základní institucionální zárukou spravedlnosti řízení.
4. Stěžovatel shledává porušení svých ústavně garantovaných práv postupem okresního soudu jednak v tom, že stěžovatel o návrhu státní zástupkyně na ponechání ve vazbě nebyl vůbec vyrozuměn, natož aby byl vyzván k tomu, že se má vyjádřit, zda požaduje konání vazebního zasedání. Okresní soud pak o dalším setrvání stěžovatele ve vazbě rozhodl v neveřejném jednání, aniž by stěžovatele vyslechl.
5. V reakci na podanou stížnost proti usnesení okresního soudu pak neobstojí ani argumentace krajského soudu, který námitky stěžovatele odmítl s odůvodněním, že v daném případě nebyl důvod pro konání vazebního zasedání, neboť to by bylo nutno konat pouze tehdy, pokud by o to obviněný požádal, což se nestalo, nebo pokud by to soud považoval za nezbytné, což však také nebyl daný případ.
II. Vyjádření účastníků řízení
6. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení k předložené ústavní stížnosti a současně požádal okresní soud o předložení spisového materiálu.
7. Okresní soud ve svém vyjádření uvádí, že o žádosti státní zástupkyně na ponechání obviněného ve vazbě nebylo konáno vazební zasedání a ani návrh státní zástupkyně nebyl stěžovateli zaslán, neboť okresní soud dospěl k závěru, že osobní slyšení obviněného není pro rozhodnutí potřebné. S tímto názorem se ostatně ztotožnil i krajský soud. V napadeném usnesení okresního soudu byl stěžovatel poučen, že si proti němu může podat stížnost a současně může požádat, aby o stížnosti bylo rozhodováno ve vazebním zasedání, přičemž stěžovatel tohoto svého práva nevyužil a o své slyšení v rámci vazebního zasedání nepožádal, proto i krajský soud o podané stížnosti rozhodoval v neveřejném zasedání. Současně se okresní soud hájí tím, že stěžovatel předmětem své stížnosti neučinil námitku, že ve věci nebylo konáno vazební zasedání. Okresní soud pak pouze doplňuje, že stěžovatel podal ústavní stížnost až poté, co obdržel výzvu soudu ze dne 24. 11. 2017, aby se vyjádřil k dalšímu návrhu státní zástupkyně na ponechání ve vazbě v řízení vedeném pod sp. zn. 0 Nt 553/2017, ve kterém bylo dne 8. 12. 2017 konáno vazební zasedání, obviněný byl vyslechnut a zatím nepravomocně bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě.
8. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ve svém vyjádření uvedla pouze to, že soudy se vypořádaly se všemi případnými námitkami obhajoby. Rozhodnutí obou soudů považuje za správná jak z věcného, tak i procesního hlediska.
9. Krajský soud se k výzvě Ústavního soudu k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
10. Stěžovatel v replice k citovaným vyjádřením uvádí, že okresní soud prý de facto přiznává své pochybení, které se však snaží zhojit argumenty, které mají svědčit o nedůvodnosti ústavní stížnosti, spočívající v tom, že stěžovatel ve stížnosti proti usnesení okresního soudu o jeho ponechání ve vazbě nepožádal o konání vazebního zasedání a že v této stížnosti okresnímu soudu nevytkl, že vazební zasedání nebylo konáno. Stejně tak nemůže obstát tvrzení okresního soudu, že i v následném řízení o ponechání stěžovatele ve vazbě, ve kterém již vazební zasedání bylo konáno a ve kterém byl stěžovatel vyslechnut, vyústilo v rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě. Tyto argumenty označuje stěžovatel za zcela irelevantní. To, že stěžovatel v podané stížnosti proti usnesení okresního soudu nenamítal, že nebylo konáno vazební zasedání, a že o jeho konání nepožádal ani při rozhodování o podané stížnosti, nemá vliv na to, že ústavní stížností napadeným usnesením okresního soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva. I navzdory tomu, že stěžovatel ve stížnosti proti usnesení okresního soudu nenamítal porušení svých základních práv, měl se krajský soud v rámci přezkoumávání zákonnosti napadeného usnesení touto skutečností zabývat a případně ji sám zhojit, jak předpokládá nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. III. ÚS 2198/09 (N 227/55 SbNU 135), na který stěžovatel odkazuje. V této souvislosti stěžovatel rovněž odkazuje na skutkově podobný případ řešený Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 3693/15 [nález sp. zn. I. ÚS 3693/15 ze dne 2. 5. 2016 (N 82/81 SbNU 393)], ve kterém bylo rozhodnuto o zrušení obou protiústavních rozhodnutí. Stejně tak není možné pochybení okresního soudu zhojit tím, že ve věci bylo při dalším rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě na základě již řádné výzvy a na základě následné žádosti obviněného konáno dne 8. 12. 2017 vazební zasedání. Tento postup totiž pouze svědčí o tom, že pokud by byl stěžovatel již poprvé řádně vyrozuměn o návrhu státní zástupkyně o jeho ponechání ve vazbě, i tehdy by požádal o konání vazebního zasedání.
III. Vlastní posouzení věci
11. Ústavní soud předně konstatuje, že princip kontradiktornosti, který je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces, v sobě podle ustálené a bohaté judikatury Ústavního soudu nese právo účastníka řízení mít možnost působit svými argumenty na úvahu soudu, a to jak o celém předmětu řízení, tak i o jeho dílčích částech. Vyplývá z něj proto právo účastníků řízení seznámit se s každým důkazem nebo vyjádřením, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, přičemž účastníku řízení musí být dána možnost nejenom se s nimi seznámit, ale i se k nim vyjádřit [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309)]. Současně je však možné připustit, že jakkoliv se principy spravedlivého procesu včetně principu kontradiktornosti uplatní i na řízení, ve kterém je rozhodováno o vazbě, lze připustit, že záruky mohou být v tomto typu řízení proporčně nižší [viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 2942/13 (N 150/74 SbNU 281)].
12. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§68 odst. 1 tr. ř.). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§67 tr. ř.), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§68 odst. 1 věta druhá tr. ř.).
13. Zároveň Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.)]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku; zároveň Ústavní soud dbá, aby bylo o vzetí a setrvání obviněného ve vazbě rozhodováno ve spravedlivém procesu, v němž budou zajištěna všechna práva obviněného.
14. Z hlediska konkrétních stěžovatelových námitek se Ústavní soud - k námitkám stěžovatele - zabýval procesní "čistotou" dotčeného rozhodování o setrvání stěžovatele ve vazbě, konkrétně tím, zda okresní soud neporušil zásady vyplývající z ustanovení §73d tr. ř. ve spojení se shora citovanými ústavními principy.
15. Z ustanovení §33 odst. 1 a 5 tr. ř. vyplývá, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny obviněného poučit o jeho právech a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění. Jestliže ustanovení §73d odst. 3 tr. ř. zakládá právo obviněného domáhat se konání vazebního zasedání, pak je povinností soudu rozhodujícího o dalším trvání vazby umožnit obviněnému, aby mohl toto právo také reálně využít. Jestliže však příslušný soud obviněného, který je ve vazbě, vůbec neinformuje o tom, že jím bude rozhodováno o dalším trvání jeho vazby, popřípadě kdy se tak stane, a neposkytne mu lhůtu k vyslovení (případného) požadavku na konání vazebního zasedání, pak mu ve skutečnosti znemožní uplatnit právo žádat o konání vazebního zasedání a tohoto vazebního zasedání se zúčastnit [srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 3693/15, nález ze dne 18. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 3944/14, případně nález ze dne 18. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 3909/16 (N 15/84 SbNU 173)].
16. Jak je ostatně uvedeno i v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 3909/16, je to právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek, co nejlépe zajistí ochranu základních práv. V nyní projednávaném případě přitom nelze vycházet pouze z toho, že stěžovateli nebyl doručen návrh státní zástupkyně na ponechání stěžovatele ve vazbě. Byť se jedná o jisté porušení formálních procesních postupů soudů, stále by bylo možno tuto vadu zhojit v případě, že by se za účasti obviněného konalo vazební zasedání, na kterém by mohl stěžovatel proti návrhu státní zástupkyně vznášet námitky, čímž by byl princip kontradiktornosti řízení respektován. V nyní posuzovaném případě se však jedná o situaci, kdy stěžovatel vůbec neměl možnost se k návrhu státní zástupkyně činné u Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích vyjádřit, neboť s ním nebyl seznámen. Proto je nutné dát argumentaci stěžovatele odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 3909/16 i na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 2013 ve věci Vecek proti České republice č. 3252/09 za pravdu. V nyní posuzovaném případě navíc není možné pominout ani to, že okresní soud tím, že stěžovatele nevyrozuměl o návrhu státní zástupkyně na jeho ponechání ve vazbě, mu nedal ani skutečnou příležitost o konání vazebního zasedání požádat.
17. Vedle nekonání vazebního zasedání Ústavní soud spatřuje hlavní pochybení okresního soudu v tom, že stěžovateli nebyl zaslán návrh státní zástupkyně na ponechání stěžovatele ve vazbě. Jakkoliv podle ustanovení §73d odst. 3 tr. ř. je možné, aby za účelem rozhodnutí o další vazbě nebyl obviněný slyšen a nekonalo se vazební zasedání, vždy je nutné, aby byl obviněný vyrozuměn o návrhu státního zástupce na prodloužení vazby. Současně ve vyrozumění o návrhu státního zástupce nesmí absentovat poučení obviněného, podle kterého může obviněný požádat o konání vazebního zasedání. I v případě pouhé absence tohoto poučení při současném vyrozumění o návrhu státního zastupitelství na prodloužení vazby by se jednalo o závažné pochybení a zásah do stěžovatelových základních práv (viz výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 3944/14, na který stěžovatel ve své stížnosti odkazuje).
18. Nestandardnost postupu, který okresní soud zvolil, když obviněného stěžovatele vůbec s návrhem státní zástupkyně neseznámil, následně potvrzuje nepřímo i další počínání okresního soudu v dané věci. O další navazující žádosti státní zástupkyně o setrvání obviněného ve vazbě totiž stěžovatele, resp. jeho obhájce, informoval a v souladu se zákonem jej poučil o možnosti požádat o konání vazebního zasedání, čehož obviněný využil. Nejednotnost postupu okresního soudu, kdy jednou o návrhu státní zástupkyně obviněného vůbec nevyrozumí a podruhé jej naopak řádně vyrozumí a poučí, svědčí o tom, že okresní soud si je pravděpodobně vědom vadnosti svého postupu, který je nyní napadán prostřednictvím této ústavní stížnosti. Jakkoliv se tedy možná jednalo o ojedinělý exces v procesním postupu ze strany okresního soudu, toto pochybení mělo citelný dopad do sféry stěžovatele a do jeho základních práv.
19. Pokud jde o napadené usnesení krajského soudu, lze mu vytknout, že výše uvedená pochybení okresního soudu nijak nenapravil. Jakkoliv je sice pravda, že stěžovatel skutečně předmětem stížnosti proti usnesení okresního soudu neučinil nyní namítaná procesní pochybení, je - i s ohledem na shora citovanou judikaturu zdejšího soudu - zřejmé, že tento jeho postup měl krajský soud prověřit ex officio, jelikož se jednalo o okolnosti patrné přímo z obsahu spisu. Proto i on porušil uvedená práva stěžovatele, jelikož podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva pod ochranou soudní moci. Pouze okrajem lze doplnit, že v tomto případě došlo k porušení formálních procesních postupů, a proto se Ústavní soud nijak nevyjadřuje k samotným důvodům vazby.
20. Ústavní soud tedy z výše uvedených důvodů uzavírá, že napadená rozhodnutí okresního a krajského soudu porušila základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Proto Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadená usnesení okresního a krajského soudu.