ECLI:CZ:US:2018:2.US.3691.17.1
sp. zn. II. ÚS 3691/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Václavem Chumem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. září 2017 sp. zn. 4 To 61/2017 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. srpna 2017 sp. zn. 54 T 6/2016, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 3. 8. 2017 sp. zn. 54 T 6/2016 v trestní věci vedené mj. i proti stěžovateli (obviněnému) zajistil podle §79g odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za použití §79a odst. 1 trestního řádu a §45 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, jako náhradní hodnotu za výnos z trestné činnosti peněžní částku ve výši 341 315,00 € uloženou na bankovním účtu vedeném u Lombard Bank Malta p. l. c., sídlem na Maltě, na jméno stěžovatele. Stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny, a účast na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 trestního zákoníku s výší způsobené škody cca 200 miliónů Kč. Důvodem pro vydání usnesení krajského soudu byl požadavek Úřadu Generálního prokurátora na Maltě (Office Of The Attorney General) vyplývající z maltské právní úpravy na obnovu zajišťovacího instrumentu. Česká právní úprava totiž na rozdíl od maltské stanoví, že bylo-li již jednou rozhodnuto o zajištění majetku, není nutno toto rozhodnutí opakovat do celkového skončení trestního řízení. Prvotně přitom bylo o zajištění majetku na bankovním účtu u Lombard Bank Malta p. l. c. rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 11. 2. 2016 sp. zn. 5 To 6/2016, ve spojení s usnesením Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ? pobočky v Ostravě ze dne 7. 10. 2015 sp. zn. 4 VZV 7/2014. Následná ústavní stížnost stěžovatele proti těmto rozhodnutím byla usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 1209/16 odmítnuta. Krajský soud se v nyní posuzované věci ztotožnil se všemi argumenty, které byly uvedeny v předcházejících rozhodnutích ohledně zajištění majetku.
3. Vrchní soud usnesením ze dne 6. 9. 2017 sp. zn. 4 To 61/2017 zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu. Vrchní soud poukázal na to, že stěžovatel je spolu s dalšími spoluobviněnými obžalován pro závažnou majetkovou trestnou činnost a ze spisového materiálu vyplývá minimálně důvodné podezření, že se stěžovatel této trestné činnosti dopustil, přičemž měl být vůdčí osobou organizované skupiny. K námitce stěžovatele ohledně nedostatečného odůvodnění rozhodnutí krajského soudu poukázal na výše zmiňované usnesení Ústavního soudu, v němž bylo odůvodnění napadených rozhodnutí shledáno jako dostačující. Zajištěnou částku považoval rovněž za přiměřenou vzhledem k rozsahu způsobené škody. Konečně připomněl, že podstatou zajištění peněžních prostředků je omezení dispozičního práva majitele účtu, nikoliv jejich odejmutí.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Předně namítá, že zejména usnesení krajského soudu nebylo dostatečně odůvodněno a z formálního hlediska tudíž nemůže obstát a mělo být zrušeno. Vrchní soud, přestože uznal výtku stěžovatele týkající se přílišné stručnosti usnesení krajského soudu, toto rozhodnutí nezrušil a naopak se snažil odůvodnění tohoto usnesení doplnit a tím ho legitimizovat. Podle přesvědčení stěžovatele nebyly ani splněny podmínky pro použití institutu zajištění náhradní hodnoty, který má oproti ostatním zajišťovacím opatřením speciální povahu. Krajský soud se ani nevypořádal s tím, proč k tomuto řešení přistoupil. Namítá rovněž, že není dostatečným způsobem odůvodněno, za jakou věc či hodnotu je náhradní hodnota usnesením zajišťována. Poukazuje přitom na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu, která se věnují požadavku řádného a vyčerpávajícího odůvodnění. Dále podrobně rozebírá pojmy výnos a škoda, které podle jeho názoru nelze ztotožňovat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze extrémní excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit [srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12 nebo usnesení ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05 (veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na: http://nalus.usoud.cz)].
7. Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209)]. Majetkové zajišťovací instituty upravené v §79 a násl. trestního řádu Ústavní soud sice obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") [srov. především nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)]. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde ovšem o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" podle čl. 1 odst. 1 druhé věty Protokolu č. 1 k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" podle čl. 1 odst. 2 tohoto protokolu (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 12. 1976 ve věci Handyside proti Spojenému Království, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429)]. Jak již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda např. tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, šetrnějším způsobem, a to ani při vynaložení veškerého úsilí a dostupných prostředků.
8. Ústavní soud vyšel z uvedených premis týkajících se omezeného přezkumu institutu zajištění, jakož i z toho, že obsahově i argumentačně obdobnou ústavní stížností téhož stěžovatele se zabýval ve výše citovaném usnesení sp. zn. II. ÚS 1209/16. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v nynější ústavní stížnosti v podstatě nepřednáší nic zásadně nového, ale pouze opakuje předchozí argumenty, lze na závěry podávající se z uvedeného usnesení ve stručnosti odkázat. Uspěl-li v ústavněprávním přezkumu prvotní závěr orgánů činných trestním řízení o potřebě náhradního zajištění majetku podle §79g trestního řádu, není důvod se od tohoto závěru jakkoliv odchylovat ani tentokrát. Ústavní stížností napadená rozhodnutí byla totiž vydána pouze kvůli požadavku maltské strany vyplývajícímu z tamější právní úpravy. Podle české právní úpravy by tak napadená rozhodnutí nemusela být vůbec vydávána.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu