ECLI:CZ:US:2018:2.US.3733.17.1
sp. zn. II. ÚS 3733/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. I., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, právně zastoupeného JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem se sídlem Bělocerkevská 1037/38, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2017 č. j. 11 Tdo 707/2017-70, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2016 č. j. 11 To 49/2015-7866 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. 49 T 5/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 29. 11. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na výzvu Ústavního soudu později doplněný, prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným v bodech 1 a 2 zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a v bodech 4, 5, a 6 zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a k trestu propadnutí věci, a to částky 15 000 Kč. V další části rozhodnutí byl zproštěn obžaloby.
3. Proti rozsudku podal stěžovatel, spoluobvinění a státní zástupkyně odvolání. K odvolání státní zástupkyně Vrchní soud v Praze podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu a nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to částky 15 000 Kč. Odvolání stěžovatele podle §256 tr. řádu zamítl.
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, v němž odkázal na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu stěžovatele odmítl.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že k porušení jeho základních práv došlo protiprávním nasazením a použitím agenta pod označením VO - 0081, kterým je cizí státní občan - příslušník policie Albánské republiky, a dále protiprávní policejní provokací v rámci předstíraného převodu u skutků, za jejichž spáchání byl stěžovatel odsouzen rozsudky nalézacího a odvolacího soudu. Stěžovatel se domnívá, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení zákona, neboť nezajistily povolení Vrchního soudu v Praze k uskutečňování předstíraných převodů činnosti příslušníka albánské policie podle §437 tr. řádu a souhlas policejního prezidenta či příslušného orgánu Albánie (dožádaného státu) k využití příslušníka albánské policie na území České republiky k provedení předstíraných převodů dle §92 odst. 2 písm. b) zákona o Policii České republiky.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace "jednoduchého práva" ze strany obecných soudů. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní pořádek.
8. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
10. Stěžovatel se snaží zpochybnit provedené dokazování spolu se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů. Opomíjí přitom, že pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat.
11. Z odůvodnění rozhodnutí, jež byla v trestním řízení vydána, vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a se vznesenými námitkami se vypořádaly. Z obsahu napadených rozhodnutí nelze učinit závěr, že by snad obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy.
12. Především soud prvního stupně předestřel detailní popisy a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Odvolací soud neshledal potřebu doplňovat dokazování, což náležitě odůvodnil, ani nezjistil žádné vady, které by měly za následek porušení práva na obhajobu stěžovatele nebo porušení ustanovení, jímž se má zabezpečit řádné objasnění věci. Nejvyšší soud jako soud dovolací neshledal argumenty stěžovatele, znovu opakované i v ústavní stížnosti, jako naplňující deklarované dovolací důvody. Přesto se s nimi v napadeném usnesení vypořádal. Jedná se zejména o otázku použití agenta a stěžovatelem namítané policejní provokace, přičemž učinil závěr, v němž se zcela ztotožnil s postupem nižších soudů. Ty se totiž uvedenými námitkami vyčerpávajícím způsobem vypořádaly a podrobným způsobem rovněž odůvodnily, proč jim nelze přisvědčit.
12. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry jak v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, tak v předchozích rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu, jsou logické, úplné, dostatečným způsobem odůvodněné a nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu.
13. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu