ECLI:CZ:US:2018:2.US.3772.17.1
sp. zn. II. ÚS 3772/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Valentýna Plzáka, zastoupeného JUDr. Petrem Šaštinským, advokátem sídlem Gogolova 228/8, Praha 1 ? Hradčany, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. září 2017 č. j. 10 As 27/2017-47, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2016 č. j. 2 A 48/2013-100 a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 12. června 2013 č. j. S-MHMP 365180/2013, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Magistrátu hlavního města Prahy, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 8 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 14 odst. 2, čl. 20 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 1 odst. 1 Ústavy, a dále v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel podal dne 15. 9. 2012 návrh na zahájení přestupkového řízení proti Janu Bednářovi, který do něj dne 4. 8. 2012 v Parku studií a reflexe v Pravíkově strkal a cloumal s ním, v čemž stěžovatel spatřuje přestupek ve smyslu §49 odst. 1 písm. a) zákona České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen "zákon o přestupcích"). Úřad městské části Praha 4 řízení o přestupku zastavil, neboť skutek, o němž bylo vedeno řízení, nebyl přestupkem. Stěžovatel se proti rozhodnutí o zastavení řízení odvolal a Magistrát hlavního města Prahy (dále jen "magistrát") jeho odvolání rozhodnutím ze dne 12. 6. 2013 č. j. S-MHMP 365180/2013 zamítl s tím, že není zřejmé, zda došlo k jednání naplňujícímu formální stránku skutkové podstaty přestupku. Proti rozhodnutí magistrátu podal stěžovatel žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 16. 12. 2016 č. j. 2 A 48/2013-100 zamítl. Městský soud odkázal na tenkou hranici mezi nevhodným a přestupkovým jednáním. Jednání Jana Bednáře považoval městský soud shodně jako magistrát pouze za nevhodné, neboť nebylo zřejmé, zda Jan Bednář svým jednáním naplnil materiální stránku přestupku a zda se vůbec dopustil jednání, které by mohlo skutkovou podstatu přestupku naplňovat. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, neboť nesouhlasil se závěrem magistrátu, podle něhož nebyla naplněna formální stránka přestupku, a dále poukázal na rozpor v tom, že městský soud naopak dovodil absenci materiální stránky přestupku. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku nepovažoval za zásadní, že městský soud a magistrát hodnotily rozdílně naplnění znaků skutkové podstaty přestupku, neboť podle §2 zákona o přestupcích oba znaky přestupku musí být naplněny současně, aby bylo možné čin jako přestupek klasifikovat, a tedy nedojde-li k naplnění byť jediné z nich, není čin přestupkem. Nejvyšší správní soud konstatoval, že materiální stránka přestupku nebyla jasně prokázána na základě zjištěných skutkových okolností, a v takovém případě se má za to, že předmětné jednání neohrožovalo zájem společnosti, a proto bylo nutné Jana Bednáře zprostit obvinění.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti, doplněné podáním právního zástupce ze dne 13. 3. 2018, uvádí, že se správní orgány a soudy dostatečně nevypořádaly s jeho tvrzeními a důkazy. Stěžovatel namítá, že Jan Bednář neměl ze svého titulu funkce vedoucího stavební skupiny Asociace Fénix (dále jen "Asociace"), jíž byl stěžovatel rovněž členem, právo zakazovat jinému členu vstup na pozemek. Stěžovatel zcela odmítá argumentaci Nejvyššího správního soudu, že byl již dříve upozorněn členy Asociace, že si jeho přítomnost na pozemku nepřejí. Měl-li Jan Bednář dojem, že stěžovatel porušil stanovy Asociace tak závažným způsobem, že bylo na místě jeho vyloučení, měl toto dle stěžovatele předestřít a následně řešit v souladu se stanovami Asociace v řízení před členskou schůzí, nikoliv fyzickým nátlakem. Zde stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011 sp. zn. II. ÚS 1969/2010, ve kterém se Ústavní soud zabýval podobnou problematikou. Závěrem stěžovatel poukazuje na svůj zdravotní stav, ke kterému by mělo být z hlediska posuzování ústavnosti (porušení práva na ochranu před násilím podle čl. 16 odst. 5 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením) přihlédnuto.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je samozřejmě i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
6. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu ani městského soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Dospěje-li na základě výše uvedeného postupu Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
7. Po ústavněprávním přezkumu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadená rozhodnutí správních soudů z tohoto hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší k věci tutéž argumentaci, jako před správními soudy, přičemž tyto soudy se jí řádně zabývaly ve svých rozhodnutích. Odůvodnění napadených rozsudků je podrobné a srozumitelné, na námitky stěžovatele soudy logicky a přiléhavě reagovaly. Podle Ústavního soudu nedošlo ani k tzv. opomenutí důkazů ve smyslu jeho judikatury, neboť ve věci byl skutkový stav dostatečně zjištěn.
9. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku hodnotil, zda zatlačení stěžovatele do ramene Janem Bednářem s cílem donutit ho opustit soukromý pozemek bylo objektivně způsobilé urazit jej nebo vydat v posměch, a tím mu ublížit na cti, případně v čem tato urážka spočívala, aby bylo možné toto jednání posuzovat jako přestupek podle §49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, tedy jako přestupek, jehož se dopustí ten, kdo jinému ublíží na cti tím, že ho urazí nebo vydá v posměch. Nejvyšší správní soud při hodnocení naplnění znaků takového přestupku vycházel ze své judikatury, podle které se není možné dopustit urážky, pokud pachatel neví, že urážku páchá. Ze správního spisu dle Nejvyššího správního soudu jednoznačně vyplývá, že účelem jednání Jana Bednáře bylo, aby stěžovatel opustil pozemek parku (k čemuž byl nejprve vyzván ústně). Jan Bednář při ústním jednání uvedl, že nevěděl, že se mohl dotknout stěžovatelovy cti, a za své jednání se omluvil; Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru o absenci zavinění.
10. Nejvyšší správní soud se také vyjádřil k tvrzení stěžovatele, podle nějž je společenská nebezpečnost činu Jana Bednáře zvýšena z důvodu, že stěžovatel trpí osteoporózou, a tedy i zvýšeným rizikem zranění i při činnostech, při kterých by se zdravým osobám nic nestalo. Nejvyšší správní soud konstatoval, že není povinností každého, aby měl povědomí o tom, jaké zdravotní obtíže omezují osoby, které se vyskytují v jeho okolí a že je naopak ve vlastním zájmu stěžovatele, aby se pokud možno vyhýbal konfliktním situacím, ve kterých by se mu případně mohlo zranění přihodit. Zvýšení společenské nebezpečnosti jednání Jana Bednáře z důvodu stěžovatelova zdravotního omezení Nejvyšší správní soud nedovodil.
11. Ústavní soud uzavírá, že dospěl-li Nejvyšší správní soud v posuzované věci k závěru o nenaplnění skutkové podstaty přestupku, nelze v tomto jeho rozhodnutí spatřovat nic protiústavního. Naopak, Nejvyšší správní soud při svém rozhodování své stanovisko odůvodnil v mezích příslušného ustanovení zákona o přestupcích a své závěry opřel o konstantní judikaturu. Namítá-li stěžovatel porušení čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, pak Ústavní soud použitelnost tohoto ustanovení neshledal, jelikož věc postrádá unijně právní rozměr.
12. Poukazuje-li stěžovatel na nález sp. zn. II. ÚS 1969/10 ze dne 27. 12. 2011 (N 219/63 SbNU 515), ten na danou problematiku nedopadá, neboť se zabýval soudním přezkumem vnitrostranických rozhodnutí orgánů politických stran, nikoliv problematikou přestupků.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal, že by námitky stěžovatele svědčily o porušení jeho ústavně zaručených práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu