ECLI:CZ:US:2018:2.US.3811.18.1
sp. zn. II. ÚS 3811/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Sokolovská 6234/64, Ostrava, směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2018, č. j. 25 P 31/2011-157, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2018, č. j. 19 Co 137/2018-196, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, a to s výjimkou části výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byl nezletilý syn svěřen do výchovy otce (stěžovatele), a s výjimkou výroku III. rozsudku Městského soudu v Brně, kterým bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy svým postupem porušily právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovný přístup k účastníkům v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatel je otcem nezletilého syna, který byl od roku 2009 po dohodě rodičů svěřen do péče matky a stěžovateli bylo nařízeno na syna platit výživné. Všichni uvedení jsou občané Slovenské republiky, matka se synem nicméně trvale žili v B. Uspořádání fungovalo zhruba do roku 2015, poté stěžovatel platil výživné nepravidelně. Ve stejné době též matka přestávala výchovu syna zvládat, údajně kvůli špatnému vlivu stěžovatele na něj. V roce 2017 se u Městského soudu v Brně matka domáhala vydání rozhodnutí, které by se jednak zpětně zvýšilo výživné na syna z důvodu neustále rostoucích nákladů, dále pak aby byl výkon rodičovské odpovědnosti přesunut na stěžovatele. Nalézací soud napadeným rozsudkem v první části návrhu vyhověl a výživné zpětně zvýšil, čímž zároveň po dopočítání vznikl stěžovateli na výživném dluh ve výši 4.860 EUR. Návrh na změnu rodičovské odpovědnosti nalézací soud zamítl. Proti oběma výrokům podal stěžovatel odvolání. S ohledem na podstatné změny situace od rozsudku nalézacího soudu odvolací soud svěřil syna do péče otce a matce určil placení výživného, současně ale potvrdil povinnost otce zpětně doplatit zvýšené výživné za uplynulá léta.
3. Stěžovatel se shora citovanými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Tvrdí, že jedině on je schopný výchovu syna zvládnout a akceptuje proto převzetí rodičovské zodpovědnosti. Považuje však za neudržitelné, jakým způsobem přistoupily soudy k určení výživného. Zvýšenou měsíční částku má za příliš vysokou a neodpovídající jeho příjmům, stejně tak nevidí důvod, proč by mělo být vyšší výživné placeno několik let zpětně. Soudy dle stěžovatele nevzaly do úvahy, že přispíval na syna nad rámec výživného různými mimořádnými platbami (mobil, kolo atd.). Nedává proto smysl, aby ve chvíli, kdy výchovu syna přebírá on, byl nucen platit matce poměrně vysokou částku, když tyto prostředky by raději využil na budoucí péči o syna. Stěžovatel je přesvědčen, že napadená rozhodnutí obecných soudů z uvedených důvodů porušují naříkaná základní práva.
4. Průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí je účastníkům znám, proto pokládá Ústavní soud jejich podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. Návrh je přípustný a Ústavní soud je příslušný k jeho projednání.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že namítané nedostatky v projednávané věci shledány nebyly. Jak již bylo zdůrazněno, Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat činnost obecných soudů z hlediska podústavního práva, nemůže být stavěn do role další instance obecného soudnictví. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti uplatňuje v zásadě shodnou argumentaci jako před obecnými soudy, aniž by ovšem jakkoliv vysvětlil, v čem spočívá ústavněprávní rozměr jeho námitek.
8. Jádro argumentace stěžovatele se dotýká dle něj nesprávně určeného výživného. Obecné soudy, zejména pak nalézací soud, však podrobně vysvětlily, jakým způsobem došly k jeho výši. Jestliže z údajů dodaných soudům samotným stěžovatelem vyplynulo, že jeho výdělek je několikanásobně nižší než pravidelné výdaje, nemůže být překvapen, že soud považoval takové informace za nevěrohodné a výživné stanovil na základě příjmové fikce v souladu s ustanovením §916 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Soudy též odůvodnily, jak a proč se s věkem zvýšily náklady na výchovu nezletilého. Byť nově stěžovatel převzal péči o syna, neznamená to, že by předchozí období bylo "zapomenuto" a stěžovatel se zbavil povinnosti podílet se na nákladech, které matka na péči nezletilého vynaložila v minulosti.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu