ECLI:CZ:US:2018:2.US.3841.17.1
sp. zn. II. ÚS 3841/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Danuše Vošlajerové, právně zastoupené JUDr. Ivou Kunz Duchoňovou, advokátkou se sídlem Kořenského 15/1107, Praha, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017 č. j. 28 Cdo 2726/2015-283 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2014 č. j. 14 Co 171/2014-235, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 8. 12. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť jimi měly být porušeny její práva dle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Předmětné řízení se týkalo žaloby, prostřednictvím níž se žalobce domáhal toho, aby stěžovatelce (žalované) a druhému žalovanému byla uložena povinnost zaplatit příslušný podíl na nákladech, které žalobce vynaložil na vybudování prodloužení vodovodního a kanalizačního řadu. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 11. 2013 č. j. 11 C 175/2011-180 žalobu zamítl. Žalobce podal odvolání ke Krajskému soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"). Krajský soud v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozhodnutí prvostupňového soudu a uložil stěžovatelce a druhému žalovanému povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 164 198 Kč s příslušenstvím (výrok I); dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II až VI). Stěžovatelka a druhý žalovaný podali proti rozhodnutí druhostupňového soudu společné dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten ve vztahu k stěžovatelce dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť měl za to, že stěžovatelkou uplatněné dovolací námitky byly výlučně skutkového rázu; ve vztahu k druhému žalobci rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
3. Stěžovatelka podala proti shora citovaným rozhodnutím krajského soudu a Nejvyššího soudu ústavní stížnost, jejíž podstata spočívá především v nesouhlasu stěžovatelky s procesem dokazování a hodnocení provedených důkazů krajským soudem. Porušení práva na spravedlivý proces dovozuje z toho, že krajský soud "zcela změnil skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně, dospěl k naprosto odlišným právním závěrům a rozhodl opačně než okresní soud," jakož i z toho, že skutkové závěry krajského soudu údajně nemají oporu v provedeném dokazování.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že nyní posuzovaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněným návrhem ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
7. Dále z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy plyne zásada volného hodnocení důkazů soudem, jež je na zákonné úrovni vyjádřena §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "občanský soudní řád"). Dle této zásady jenom soud rozhoduje, které skutečnosti jsou relevantní a které důkazy provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má soud za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3709/16 ze dne 20. 6. 2017, §23; všechna rozhodnutí dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Výjimku z pravidla "nepřehodnocování důkazů" učiní Ústavní soud až v situaci, kdy hodnocení důkazů a z nich dovozené skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny naopak odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně), srozumitelně a logicky odůvodněny.
8. Zaprvé, Ústavní soud se zabýval námitkou stěžovatelky, že v odvolacím řízení neměla možnost vyjádřit se k provedeným důkazům, pročež je rozhodnutí krajského soudu nutno považovat za překvapivé. K tomu Ústavní soud uvádí, že z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že odvolací soud - v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a judikaturou Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1180/14 ze dne 17. 2. 2015 (N 35/76 SbNU 485)] - ve věci nařídil jednání, na němž důkazy provedené okresním soudem zopakoval a dokazování zčásti doplnil. Stěžovatelka tudíž měla možnost vyjádřit se k provedeným důkazům. Zadruhé, Ústavní soud se zabýval také námitkou údajného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními krajského soudu. V jádru této námitky se nachází nesouhlas stěžovatelky s tím, že krajský soud považoval výpověď jednoho svědka za přesvědčivější než výpověď jiného svědka. Jak již bylo uvedeno, hodnocení důkazů je zásadně doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat jejich úvahy svými vlastními. Z toho důvodu Ústavní soud pouze stručně uvádí, že krajský soud postupoval v souladu se zásadou přímosti a zásadou volného hodnocení důkazů a své rozhodnutí řádně, srozumitelně a logicky odůvodnil - zejména objasnil, z jakých důkazů vycházel, jak je samostatně i ve vzájemné souvislosti hodnotil, jaké úvahy jej k těmto hodnocením vedly a proč považoval jisté důkazy za přesvědčivější než jiné. Zatřetí, Ústavní soud posoudil také námitku, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky v rozporu s jejím právem na spravedlivý proces. Dle Ústavního soudu Nejvyšší soud řádně objasnil, na základě jakých úvah dospěl k přesvědčení, že stěžovatelka uplatňuje pouze argumenty skutkového charakteru, které nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu (v rozsahu, který se týká posouzení přípustnosti dovolání stěžovatelky proti výroku I krajského soudu) proto není zatíženo žádnou zásadní vadou, jež by mohla odůvodnit kasační zásah Ústavního soudu.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k přesvědčení, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu