ECLI:CZ:US:2018:2.US.3919.17.1
sp. zn. II. ÚS 3919/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, právně zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem Valdštejnovo nám. 76, 506 01 Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 391/2016 ze dne 30. 1. 2017, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 229/2015-51 ze dne 16. 9. 2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 15 C 312/2014 ze dne 16. 4. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností dodanou v jednom vyhotovení (s vysvětlením, že Ústavní soud více kopií nepotřebuje) a podanou dne 14. 12. 2017 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatel také navrhl, aby mu Nejvyšší soud, Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 2 uhradily náklady řízení před Ústavním soudem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že mu napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo dosud řádně doručeno, neboť "neautorizovaná listina, zaslána Obvodním soudem pro Prahu 2 jako údajné usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 391/2016 z 30. 1. 2017 právnímu zástupci stěžovatele v dovolacím řízení, neobsahuje všechny předepsané formální zákonné náležitosti soudního rozhodnutí, protože chybí mj. podpis toho, kdo ji vydal a razítko soudu, chybí popř. elektronický podpis zaměstnance Nejvyššího soudu ČR v rozporu se zákonem".
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 15 C 312/2014, v němž je založena doručenka, dle níž byl stejnopis usnesení právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 21. 2. 2017.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 2 měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Stejnopis usnesení Nejvyššího soudu mu byl doručen dne 21. 2. 2017. Podal-li tedy stěžovatel ústavní stížnost až dne 14. 12. 2017, učinil tak zjevně po lhůtě zákonem k tomu stanovené. Procesní lhůta zakotvená v ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je přitom lhůtou kogentní a Ústavní soud ji nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout. Z uvedeného důvodu je nadbytečné zabývat se tím, zda s ohledem na §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu nebyl ve vztahu k nároku na náhradu škody posledním procesním prostředkem k ochraně práva již dokonce rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2015 (kterýžto závěr by vyplýval z napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
Pokud jde o stěžovatelovy úvahy, podle nichž mu byla doručena pouze "neautorizovaná listina", nutno uvést, že originál usnesení Nejvyššího soudu - obdařen podpisem předsedy senátu - je založen ve spise Obvodního soudu pro Prahu 2. Stěžovateli (resp. jeho právnímu zástupci) byl v souladu se zákonem (§158 odst. 3 ve spojení s §167 odst. 2 občanského soudního řádu) doručen stejnopis tohoto usnesení. Tento stejnopis mu byl doručen datovou zprávou mající patřičné identifikační údaje (stěžovatel netvrdí, že by tomu tak nebylo, naopak potvrzuje, že zpráva byla zaslána Obvodním soudem pro Prahu 2).
Z pohledu plynutí lhůty k podání ústavní stížnosti je přitom podstatné zejména to, že se rozhodnutí fakticky dostalo do dispozice stěžovatele, který tak měl možnost se s ním seznámit a případně proti němu brojit řádnou ústavní stížností. To vše bylo v posuzované věci splněno. Stěžovatelova představa, že mu případné formální pochybení následně poskytne neomezenou lhůtu k podání ústavní stížnosti, pakliže se k takovému kroku kdykoli v budoucnu odhodlá, je zjevně neudržitelná a představuje v podstatě zneužívání práva.
Argumentuje-li stěžovatel, že jsou splněny podmínky pro postup dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, nutno poznamenat, že tento postup nemůže sloužit k prominutí zmeškané lhůty pro podání ústavní stížnosti (dané ustanovení umožňuje prolomení nepřípustnosti ústavní stížnosti, nikoli její opožděnosti).
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že s ohledem na opožděnost ústavní stížnosti stěžovatele nevyzýval k odstranění vad v podobě nedodání požadovaného počtu stejnopisů návrhu (viz explicitní znění §34 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Do budoucna nicméně nelze krom postupu podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (a to případně i bez výzvy, viz obdobně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3266/17 ze dne 21. 11. 2017) vyloučit ani to, že bude-li Ústavní soud z jakéhokoli důvodu tyto kopie potřebovat, budou vyhotoveny na náklady stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl. Návrh na zaplacení náhrady nákladů řízení sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2018
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka