ECLI:CZ:US:2018:2.US.3962.17.1
sp. zn. II. ÚS 3962/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Moláčka, zastoupeného JUDr. Janem Tuláčkem, advokátem, AK se sídlem Hošťálkova 29, Praha 6, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2017 č. j. 17 Co 133/2017-856, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se v ní domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Měl totiž za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl Okresním soudem v Berouně (dále jen "okresní soud") v řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 23/2010 ustanoven jako soudní znalec v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady se specializací na nemovitosti k vypracování revizního znaleckého posudku. Usnesením okresního soudu ze dne 20. 1. 2017 č. j. 4 C 23/2010-784 bylo stěžovateli přiznáno znalečné v celkové výši 25 832 Kč. Proti tomuto usnesení podali žalovaní odvolání, v němž především rozporovali výši stěžovateli přiznaného znalečného. Na podkladě tohoto odvolání Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 29. 9. 2017 č. j. 17 Co 133/2017-856 změnil původní usnesení tak, že stěžovateli přiznal znalečné ve výši toliko 16 200 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že některé úkony stěžovatele odporovaly zásadě účelnosti vynaložených prací, přiměřenosti rozsahu prací a také že část hotových výdajů, jejichž náhradu si stěžovatel nárokoval, nijak nedoložil.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že postupem krajského soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť mu nebylo zasláno odvolání žalobců k vyjádření. Byla mu tedy odejmuta možnost zdůvodnit a obhájit výši nárokovaného znalečného. V tomto směru odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 3367/12 ze dne 10. 1. 2013, který považuje za přiléhavý též pro rozhodování v jeho věci. Krajský soud tedy z pohledu stěžovatele měl vydat tzv. překvapivé rozhodnutí, které navíc nebylo dostatečně odůvodněno a vykazovalo též známky libovůle. Stěžovatel konečně namítá, že krajský soud snížil znalečné účelově tak, aby jeho ústavní stížnost byla odmítnuta jako bagatelní.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. K problematice rozhodování o odvolání proti usnesení o přiznání znalečného Ústavní soud rozhodoval již v minulosti, a to se závěrem, že legitimní očekávání znalce na vyplacení znalečného je majetkovým nárokem, který je pod ochranou moci soudní [viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 360/03 ze dne 22. 10. 2003 (U 22/3 SbNU 339)]. Na postavení znalce v řízení o odvolání proti usnesení o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů se vztahují garance práva na spravedlivý proces. Jelikož znalec má sám právo podat proti takovému usnesení odvolání, musí mít i možnost se vyjádřit k odvolání podanému do tohoto usnesení někým jiným. Znalec totiž musí být vybaven stejnými procesními právy, jaká zákon přiznává účastníkům, aby vůči nim nebyl v odvolacím řízení znevýhodněn [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3367/12 ze dne 10. 1. 2013 (N 11/68 SbNU 169)] či nález sp. zn. I. ÚS 2670/12 ze dne 17. 10. 2012 (N 176/67 SbNU 153)].
6. Ústavní soud rovněž dospěl k závěru, že není-li takové odvolání soudnímu znalci k vyjádření zasláno, je porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť je mu odepřena možnost efektivně ovlivnit průběh řízení ve svůj prospěch [viz nález sp. zn. II. ÚS 3367/12 ze dne 10. 1. 2013 (N 11/68 SbNU 169) a nález sp. zn. II. ÚS 1261/14 ze dne 31. 3. 2015 (N 66/76 SbNU 895)].
7. V nyní projednávaném případě pak Ústavní soud také konstatuje, že krajský soud pochybil, když nezaslal předmětné odvolání stěžovateli k vyjádření. Odepřel mu tak možnost efektivně ovlivnit průběh a výsledek řízení o odvolání ve svůj prospěch. Krajský soud tedy skutečně nedostál závazkům plynoucím mu z čl. 38 odst. 2 Listiny.
8. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci však Ústavní soud mimo jiné přihlíží také k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod (v obdobném kontextu srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3583/15 ze dne 13. 12. 2016). Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
9. V případě stěžovatele byl zasažen zejména jeho majetkový zájem, neboť napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo sníženo znalečné, které předtím stěžovateli přiznal okresní soud, o 9 632 Kč. Tato částka je však svou výší zanedbatelná. Byla-li by tato částka samostatným předmětem řízení, jednalo by se o tzv. bagatelní částku a proti rozhodnutí o ní by nebylo přípustné ani odvolání a zpravidla ani ústavní stížnost, nebyly-li by v daném případě další okolnosti, posouvající jinak bagatelní věc do ústavněprávní roviny. Ačkoliv si je Ústavní soud vědom toho, že v nyní projednávané věci činil předmět řízení částku 25 832 Kč, tak pro posouzení intenzity zásahu je zde relevantní právě a jen ta částka, o niž krajský soud snížil znalečné stěžovatele. Ve zbytku totiž jeho majetková sféra nebyla zasažena.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že snížení znalečného bylo provedeno ze strany krajského soudu účelově tak, aby jej ještě bylo možno podřadit pod tzv. bagatelní věci a Ústavní soud jej tak nemohl podrobit meritornímu přezkumu. Toto tvrzení však stěžovatel nedoložil další argumentací (např. tím, že by racionálně rozporoval odůvodnění poskytnuté krajským soudem pro snížení znalečného) a nedal Ústavnímu soudu důvod, aby se jím podrobněji zabýval.
11. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele. Proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu