ECLI:CZ:US:2018:2.US.4023.18.1
sp. zn. II. ÚS 4023/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Martinem Chrásteckým, MBA, advokátem se sídlem Zarámí 90, Zlín, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 12. 9. 2018, č. j. 59 Co 264/2018-183, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 4. 2018, č. j. P 413/2016-117, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená v čl. 3 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy, a proto postačí uvést toliko následující.
3. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin, Okresní soud ve Zlíně (dále též jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl návrh stěžovatele na svěření nezletilých synů, J. a A. Š., do střídavé péče. Okresní soud dospěl k závěru, že poměry oproti poslednímu rozhodnutí (tj. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. 3. 2016, č. j. 15 Nc 1017/2016-23, jímž byla schválena dohoda rodičů, na základě které byli nezletilí svěřeni do péče matky, P. Š., a stěžovateli bylo stanoveno výživné, a rovněž mu byl upraven styk s nezletilými, a to nad rámec tzv. běžného styku) se podstatným způsobem nezměnily a ani samy děti nechtějí změnu péče.
4. Po odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále též jen "krajský soud") rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že rozhodnutí o úpravě poměrů dítěte odůvodňuje pouze změna poměrů závažnějšího rázu, ke které však v nyní projednávané věci nedošlo. Odvolací soud současně zdůraznil, že jednou z hlavních zásad z hlediska péče o nezletilé je stabilita výchovného prostředí, které doposud je i z pohledu dětí v souladu s jejich přáním.
5. Stěžovatel v nyní předkládané ústavní stížnosti výše rekapitulované závěry obecných soudů zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládá obdobnou argumentaci jako v předcházejícím řízení. Uvádí, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho argumenty, že pro střídavou péči je důležitá blízkost bydlišť obou rodičů (nyní zhruba 2 km) a změna pracovní doby stěžovatele umožňující přizpůsobit pracovní povinnosti péči o děti. Odkazuje na judikaturu zdejšího soudu [zejména na nález sp. zn. I. ÚS 823/16 ze dne 6. 12. 2016 (N 233/83 SbNU 637)], z níž vyplývá požadavek náležitého posouzení a odůvodnění nevhodnosti střídavé péče v řízení o změně poměrů, kterémužto požadavku obecné soudy dle názoru stěžovatele v nyní posuzované věci nedostály. Návrh na svěření nezletilých do střídavé péče byl dle mínění stěžovatele zamítnut velmi stručně, bez vypořádání předkládaných námitek, v zásadě jen s odůvodněním, že změna poměrů není podstatná, a zdůrazněním, že hlavní zásadou z hlediska péče o nezletilé je stabilita výchovného prostředí. Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilým synům, v němž tyto soudy neshledaly předpoklady pro stanovení střídavé výchovy v řízení o změně poměrů podle ustanovení §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále je "občanský zákoník"), jak se domáhal stěžovatel.
8. Ústavní soud v této souvislosti považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče. Úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je tak především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)].
9. Ústavní soud se k otázce ústavních aspektů svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů již opakovaně vyjádřil (srov. judikaturu uváděnou v bodě 29 shora cit. nálezu sp. zn. I. ÚS 823/16 ze dne 6. 12. 2016). V tomto rozhodnutí zdejší soud shrnul základní východiska posuzování návrhů na svěření dětí do střídavé péče v řízení o změně poměrů, když zejména uvedl, že pokud oba rodiče projevují o dítě upřímný a skutečný zájem a pokud oba naplní ve zhruba stejné míře relevantní objektivní kritéria, uplatní se presumpce ve prospěch střídavé péče. Zároveň však platí, že střídavá péče nemá být určitým automatismem; Ústavní soud totiž uvádí, že presumpci střídavé péče lze vyvrátit, jsou-li k tomu pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte.
10. Samotné hledisko nejlepšího zájmu dítěte není právními předpisy nijak vymezeno. Výbor pro lidská práva v Obecném komentáři č. 14 ze dne 29. 5. 2013 (dále jen "Obecný komentář") o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem, formuloval následující faktory, které je nutné brát v potaz při formulování nejlepšího zájmu dítěte: postoj dítěte (body 53-54), identitu dítěte (body 55-57), zachování rodinného prostředí a udržování vazeb (body 58-70), péči o ochranu a bezpečí dítěte (body 71-74), příslušnost dítěte ke zranitelné skupině dětí (body 75-76), právo dítěte na zdraví (body 77-78), právo dítěte na vzdělání (bod 79). Obecný komentář ve vztahu k hledisku nejlepšího zájmu dítěte mj. uvádí (bod 32): "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte."
11. Ústavní soud ve vztahu k prvnímu z kritérií, tj. postoji (přání) dítěte, ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že "za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu." Současně však zdůraznil, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů" [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213)].
12. Z judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že pro nenařízení střídavé péče musí soudy uvést relevantní a silné argumenty, resp. se vypořádat s kritérii vymezenými judikaturou Ústavního soudu jakožto s kritérii ústavně relevantními [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)]. Ústavní soud uvedené požadavky formuloval mj. v reakci na argument, taktéž stěžovatelem zmíněný, o strukturální diskriminaci otců z důvodu pohlaví při svěřování dětí do péče. Právě kvalitním zdůvodněním rozhodnutí, resp. pečlivým vypořádáním se s tvrzeními navrhovatele dožadujícího se svěření dítěte do střídavé péče, mohou soudy dostatečně vyvrátit argument o diskriminaci z důvodu pohlaví při svěřování dětí do péče.
13. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy v nyní posuzovaném případě výše uvedeným požadavkům dostály. Jestliže totiž do značné míry vycházely z názorů nezletilých jednoznačně vyjádřených před kolizním opatrovníkem (srov. bod 16 rozsudku okresního soudu, bod 7 rozsudku krajského soudu), je takový postup zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu týkající se práva dítěte být slyšeno v soudním řízení, jakož i s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého musí stát zabezpečit dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503), nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607), nález sp. zn. IV. ÚS 3900/14 ze dne 4. 11. 2015, nález sp. zn. II. ÚS 2866/17 ze dne 28. 2. 2018]. Obecné soudy svá rozhodnutí současně nezaložily izolovaně pouze na přání nezletilých, ale komplexně zohlednily podstatné aspekty případu a celkovou situaci v rodině. Reflektovaly, že od posledního rozhodnutí ve věci sice došlo ke změně poměrů, avšak dovodily, že nejde o takovou změnu, která by s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu nezletilých odůvodnila změnu aktuálního výchovného uspořádání, tj. zohlednily rovněž aspekt stability výchovného prostředí, jenž však v souladu se shora citovanou judikaturou zdejšího soudu, a s ohledem na výše předestřené, nebyl jediným argumentem pro zamítnutí stěžovatelova návrhu na úpravu výchovných poměrů.
14. Ústavní soud se rovněž neztotožnil s názorem stěžovatele, že shora citovaný nález (I. ÚS 823/16) vychází ze skutkově identických okolností, zaměnitelných s nyní projednávanou věcí. Stěžovatel totiž přehlíží bod 44 tohoto nálezu, v němž se uvádí, že v daném případě napadená rozhodnutí "vůbec nehovoří o přání nezletilých dětí". Přání dítěte, coby podstatná skutková okolnost, tedy nebylo v daném případě jakkoli reflektováno, z čehož plyne, že mu zdejší soud nemohl přikládat relevanci a vzít ho v potaz při věcném posouzení předmětné ústavní stížnosti. V nyní posuzovaném případě však bylo přání nezletilých naopak výslovně zohledněno jak soudem okresním, tak soudem krajským, což vede zdejší soud k závěru, že skutkové okolnosti nyní projednávaného a citovaného případu jsou v podstatném aspektu odlišné.
15. Ústavní soud má za to, že obecné soudy založily svá rozhodnutí o péči na relevantních kritériích, kterými ústavně akceptovatelným způsobem zjistily nejlepší zájem dítěte. Omezení práva stěžovatele na rodinný život je tedy vyváženo legitimním cílem nejlepšího zájmu dítěte.
16. S ohledem na výše uvedené nelze dle názoru Ústavního soudu právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu