ECLI:CZ:US:2018:2.US.4070.17.1
sp. zn. II. ÚS 4070/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Konečného, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, AK se sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017 č. j. 35 Co 278/2017-697 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 3. 2017 č. j. 17 C 178/2014-662, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu 22. 12. 2017 se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"). Tvrdí, že tyto soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel také navrhl, aby Ústavní soud zrušil §14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu").
2. Obvodní soud zamítl stěžovatelovu žalobu, kterou se podle zákona o odpovědnosti státu domáhal náhrady újmy, způsobené vedením trestního řízení proti němu. Důvodem byla zejména úspěšně uplatněná námitka promlčení ze strany žalované. Stěžovatel se odvolal, ale městský soud rozsudek obvodního soudu v meritu věci potvrdil.
3. Stěžovatel poté napadl rozsudek městského soudu dovoláním u Nejvyššího soudu a souběžně i touto ústavní stížností. Tento postup odůvodnil argumentem, že dovolání není v této věci účinným prostředkem ochrany. Z judikatury Nejvyššího soudu totiž v poslední době plyne markantní trend nadužívání institutu stručného odůvodnění. Pravděpodobnost, že stěžovatel dosáhne změny relevantní judikatury Nejvyššího soudu, je podle jeho názoru mizivá. Proto se obrátil i na Ústavní soud. K ústavní stížnosti připojil text dovolání datovaného dnem 20. 12. 2017.
4. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání ústavní stížnosti a rozhodnutí ve věci samé, musí prověřit, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, pokud navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu. Je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Uvedený princip subsidiarity ústavní stížnosti pak vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Pokud by v rozporu s tímto principem rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů a narušit zásadu dělby kompetencí (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10 ze dne 12. 9. 2012).
5. Z podané stížnosti lze dovodit, že stěžovatel v dané věci podal kromě této ústavní stížnosti i dovolání. O něm nebylo doposud rozhodnuto. Nejvyšší soud proto stále může poskytnout ochranu ústavně zaručeným právům stěžovatele. Dovolání nepochybně i v projednávané věci představuje účinný prostředek nápravy. Ústavní soud proto musí ctít výše popsaný princip subsidiarity a nemůže zatím zasahovat do kompetence Nejvyššího soudu v této věci. Pro úplnost Ústavní soud zvážil, zda ústavní stížnost nepřijmout na podkladě ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení míří zejména na situace, ve kterých existuje silný a významný veřejný zájem na tom, aby ústavní stížnost byla projednána (podrobně viz Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 386n.). O takový případ se zde však nejedná (blíže viz Filip, J., Höllander, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 580n.).
6. Ústavní soud však dodává, že pokud stěžovatel spatřuje porušení čl. 6 Úmluvy v nepřiměřené délce jeho trestního řízení, má od doručení rozsudku městského soudu možnost se ve lhůtě 6 měsíců obrátit na Evropský soud pro lidská práva. Jak známo, Evropský soud pro lidská práva nepovažuje dovolání a ústavní stížnost za účinné prostředky nápravy ve věcech týkajících se (nepřiměřené) délky řízení. Jeho perspektiva je jiná než vnitrostátní perspektiva Ústavního soudu. Proto stěžovatelé nemusí tyto procesní prostředky vyčerpat a mohou se po rozhodnutí o meritu věci ze strany dvou soudních instancí přímo obrátit na štrasburský soud. Projednání nároku podle zákona o odpovědnosti státu před dvěma soudními instancemi totiž podle Evropského soudu pro lidská práva dává státu dostatečnou příležitost napravit tvrzené porušení čl. 6 Úmluvy (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o přijatelnosti věci Najvar proti České republice ze dne 3. 3. 2009, stížnost č. 8302/06; viz také Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 730).
7. K tomu Ústavní soud doplňuje, že do budoucna mají námitky stěžovatele vznesené v této ústavní stížnosti vůči §14 zákona o odpovědnosti státu své ratio. V té souvislosti připomíná závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 3391/15 ze dne 14. 11. 2017, ve které daný stěžovatel sice uplatnil svůj nárok podle §14 zákona o odpovědnosti státu včas, u obecných soudů však se svým nárokem neuspěl kvůli nemravné námitce promlčení ze strany státu. Ústavní soud v dané věci označil požadavky zákona o odpovědnosti státu na uplatnění nároku z něj plynoucích za "mimořádně náročné" a dodal: "Nejde navíc jen o ne zrovna přehlednou zákonnou úpravu uplatnění nároku, v jejímž rámci platí dvojí režim - předběžné uplatnění nároku u "úřadu" jednajícího jménem státu a uplatnění nároku u soudu (srov. §14 odst. 1, 3 versus §15 odst. 2) - s jedinou společnou promlčecí lhůtou (§32 odst. 3) a beneficiem stavení lhůty po dobu předběžného projednání nároku (§35 odst. 1), ale zejména o délku lhůt samotných, jejíž (ne)přiměřenost se nachází na samé hranici ústavnosti." Past, do které byl stěžovatel chycen v této věci, se pasti, ze které stěžovateli ve věci sp. zn. I. ÚS 3391/15 pomohl Ústavní soud, velmi podobá.
8. S ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti a dosavadní nevyčerpání mimořádného opravného prostředku (dovolání) nicméně Ústavní soud v této konkrétní věci dospěl k závěru, že o ní není oprávněn rozhodnout jinak, než ji pro nepřípustnost odmítnout [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Návrh na zrušení §14 zákona o odpovědnosti státu Ústavní soud také musel odmítnout. Tento návrh má podle §74 zákona o Ústavním soudu toliko akcesorickou povahu, a proto "sdílí osud" ústavní stížnosti. Odmítnutí ústavní stížnosti se tak musí promítnout i do rozhodnutí o návrhu podle §74 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu