ECLI:CZ:US:2018:2.US.4080.17.1
sp. zn. II. ÚS 4080/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Roberta Skály, zastoupeného Mgr. Tomášem Bubrjakem, advokátem se sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 10. 2014, č. j. 39 C 128/2013-108, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2017, č. j. 30 Co 52/2015-257, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, č. j. 32 Cdo 4118/2017-308, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy.
2. Z ústavní stížností napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 se podává, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 585.809,12 Kč s příslušenstvím; co do částky 536.500 Kč byla žaloba zamítnuta. Městský soud v Praze ("městský soud") k odvolání stěžovatele i žalobkyně rozhodl tak, že odvolací řízení o odvolání žalobkyně zastavil a ohledně povinnosti stěžovatele zaplatit předmětnou částku rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V záhlaví označeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele.
3. Podstata nyní projednávané věci spočívá v tom, že smlouvou o úvěru ze dne 13. 10. 2005 stěžovatel získal úvěr ve výši 12.420.000 Kč za účelem splacení části ceny blíže specifikovaných nemovitostí ("Hotel Bílá růže") v k. ú. Písek, a to podle splátkového kalendáře ve čtvrtletních splátkách s datem poslední splátky 30. 9. 2020. Žalobkyně k této smlouvě přistoupila dne 13. 5. 2008 jako spoludlužník s tím, že od tohoto přistoupení odpovídala za splnění závazků se stěžovatelem společně a nerozdílně. Na základě darovací smlouvy ze dne 19. 3. 2010 stěžovatel daroval ideální polovinu předmětných nemovitostí žalobkyni. V období od 12. 4. 2011 do 27. 12. 2012 hradila žalobkyně úvěrové splátky sama, a to ve výši 2.244.618,24 Kč. Dne 6. 3. 2013 provedl stěžovatel jednostranný zápočet pohledávky vůči žalobkyni z titulu již uhrazených úvěrových splátek, které uhradil za žalobkyni od jejího přistoupení k závazku (26. 6. 2008 - 4. 11. 2010), a to až do výše pohledávky uplatňované žalobkyní z titulu jí uhrazených splátek (12. 4. 2011 - 27. 12. 2012). V částce 522.259 Kč, o kterou převyšovala pohledávka stěžovatele pohledávku žalobkyně, vyzval stěžovatel žalobkyni k jejímu uhrazení, přičemž ji specifikoval jako splátku za období od 31. 3. 2010 do 4. 11. 2010.
4. Tuto skutkovou situaci vyhodnotil obvodní soud v nyní napadeném rozsudku tak, že uznal námitku promlčení vznesenou žalobkyní proti jednostrannému zápočtu stěžovatele ohledně pohledávek vzniklých do 6. 3. 2010. Tříletá promlčecí doba (§101 občanského zákoníku) na náhradu (regres) totiž začala běžet dnem následujícím poté, co stěžovatel zaplatil úvěrovou splátku nad rámec svého spoludlužnického podílu, neboť tento den mohl o splnění dluhu nejdříve požádat a tím vyvolat splatnost dluhu. Ke dni 6. 3. 2013 proto byly promlčeny všechny pohledávky stěžovatele vůči žalobkyni a soud zápočet pohledávek vzniklých do tohoto data shledal z tohoto důvodu neplatným. Odvolací soud se k odvolání stěžovatele zabýval otázkou souladu jednání žalobkyně s dobrými mravy a v tomto směru uvedl, že jakkoliv je jednání žalobkyně spočívající v tom, že po darování hotelu stěžovatelem a po ukončení společného soužití mu zamezila možnost podílet se na dalším provozování hotelu a příjmech z toho plynoucích, vysoce nemorální a vůči stěžovateli hluboce neslušné a nevděčné, nelze současně přehlédnout, že rovněž stěžovatel se k žalobkyni od února 2015 chová nemravně, což soud blíže vysvětlil (obsadil hotel svémocí, za asistence třetích osob a za použití násilí). Za dané situace proto nelze nemravné a neslušné jednání přičítat pouze k tíži žalobkyně. K otázce rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy městský soud uvedl, že v tomto ohledu nejsou relevantní okolnosti předcházející vzniku práva žalobkyně, nýbrž zda stěžovatel marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a proč své právo neuplatnil včas. Přitom sám stěžovatel tvrdil, že již od počátku roku 2011 mu byl zamezen přístup do hotelu a od dubna 2011, kdy jej údajně žalobkyně vyhodila ze společné domácnosti a zamezila mu přístup a užívání hotelu, po ní požadoval placení splátek úvěru. Soud tak dospěl k závěru, že po ukončení společného soužití a poté, co se žalobkyně ke stěžovateli měla chovat popsaným způsobem, bylo již nepochybně namístě, aby uplatnil svoje nároky z úvěru. Pokud tak neučinil, lze mu přičíst zavinění za promlčení svého nároku.
5. Stěžovatel popisuje průběh předchozího řízení a porušení svých shora tvrzených základních práv spatřuje v tom, že soudy postupovaly značně formalisticky, nezohlednily všechny prokázané skutkové okolnosti případu a nezabývaly se smyslem a účelem ustanovení §511 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen "občanský zákoník"). Učinil tak pouze městský soud, jehož rozsudek ze dne 24. 3. 2015, č. j. 30 Co 52/2015-210, však následně zrušil Nejvyšší soud, který i nadále trvá na výkladu citovaného ustanovení tak, že při plnění dluhu ve splátkách vzniká regresní nárok mezi spoludlužníky ohledně každé splátky samostatně, aniž by mělo být přihlíženo k rozsahu, v jakém se jednotliví spoludlužníci na úhradě dluhu doposud podíleli. Tím se ovšem Nejvyšší soud dostal do rozporu s jeho vlastním právním názorem, obsaženém v rozsudku ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2004/2013 (všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Výsledek řízení proto považuje stěžovatel za nespravedlivý a odporující dobrým mravům.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud nejprve předesílá, že jeho úkolem je podle Ústavy ochrana ústavnosti (čl. 83). To v řízení o ústavní stížnosti konkrétně znamená, že jeho úkolem není - a ani být nemá a nemůže - kontrolovat dodržování podústavního práva, sjednocování jeho výkladu či přezkum skutkových zjištění provedených v konkrétních řízeních. Jeho role se totiž omezuje na kasační zásah jen tehdy, shledá-li porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Toto porušení může nastat jak porušením základních pravidel spravedlivého procesu (viz především hlava pátá Listiny), tak porušením některého hmotného ústavního práva. Co je však podstatné zdůraznit, úspěšnou může být ústavní stížnost teprve při dosažení protiústavní intenzity namítaného zásahu, protože úkolem Ústavního soudu není napravovat jakákoliv (případná) pochybení obecných soudů, jejichž rozhodnutí přezkoumává. Pokud by totiž tento stav připustil, stal by se další "běžnou" přezkumnou soudní instancí a vybočil by tak ze svého shora naznačeného ústavního poslání.
8. V nyní projednávaném případě Ústavní soud především konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá dílem ve snaze přesvědčit zdejší soud o odlišném hodnocení provedeného dokazování a dílem v odlišném výkladu ustanovení §511 odst. 3 občanského zákoníku, tedy podústavního právního předpisu, upravujícího tzv. následný regres. Podle tohoto ustanovení platí, že "[j]estliže dlužník v rozsahu uplatněného nároku dluh sám splnil, je oprávněn požadovat náhradu na ostatních podle jejich podílů. Pokud nemůže některý z dlužníků svůj podíl splnit, rozvrhne se tento podíl stejným dílem na všechny ostatní." Jak k tomu je nicméně již naznačeno shora, Ústavní soud k podobnému postupu (tzn. odlišnému výkladu) není oprávněn a za situace, kdy podústavní právní norma umožňuje vícero výkladů, musí vůči interpretaci provedené obecnými soudy zachovávat potřebnou zdrženlivost.
9. Specifikem dané věci je ostatně okolnost, že obecné soudy se jejími skutkovými a právními okolnostmi zabývaly dvakrát, neboť předchozí rozsudek městského soudu zrušil Nejvyšší soud (rozsudek ze dne 26. 10. 2016, č. j. 32 Cdo 3603/2015-242), takže byl vytvořen dostatečný prostor jak pro uplatnění jednotlivých námitek a důkazních prostředků, tak i pro jejich náležité posouzení. Nejvyšší soud přitom odkázal na svoji ustálenou judikaturu, podle níž při plnění poskytovaném věřiteli ve splátkách vzniká regresní nárok ohledně každé splátky samostatně a dlužník může požadovat náhradu za každou splátku zvlášť (rozsudky ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5088/2007, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 856/2012).
10. Ke konkrétním námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí, že pokud jsou napadená rozhodnutí označena za překvapivá poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2004/2013, vyvrací tuto námitku samotný Nejvyšší soud v nyní napadeném usnesení, kde vysvětluje odlišnost tohoto případu, spočívající v tom, že byla uzavřena dohoda o vypořádání společného jmění manželů, v níž byl solidární dluh bývalých manželů rozvržen na oba manžele rovným dílem a nejednalo se o plnění ve splátkách, od případu nyní řešeného. Naopak ve shora citovaném zrušovacím rozsudku ze dne 26. 10. 2016, č. j. 32 Cdo 3603/2015-242, Nejvyšší soud odkázal na jiná rozhodnutí, jejichž právní názor dopadá i na okolnosti nyní projednávané věci, na což však stěžovatel v ústavní stížnosti povýtce nijak nereaguje.
11. Jak přitom uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 2700/15 ze dne 8. 11. 2016 (http://nalus.usoud.cz), je oprávnění přezkoumávat výkon práva z hlediska jeho souladu s dobrými mravy (§3 odst. 1 občanského zákoníku) v zásadě vyhrazeno soudům obecným (resp. soudům nalézacím a odvolacím). Ústavní soud je povinen zasáhnout pouze tehdy, je-li porušeno právo na spravedlivý proces. K tomuto porušení by došlo např. tehdy, když by se obecné soudy k této námitce nevyjádřily buď vůbec anebo zcela nedostatečně, odmítly by v tomto směru provést navržené důkazy anebo by se "namítanou nemravností jednání podrobně nezabývaly v rámci širšího kontextu projednávané věci a chování účastníků sporu, takže nebylo dostatečně zváženo chování obou stran." To konkrétně znamená, že by závěry obecných soudů hodnotily jen jednání jedné ze stran, a proto by byly vůči straně druhé nepřiměřeně tvrdé a příčily se tak požadavkům řádně vedeného procesu, férovosti a ekvity.
12. Nic takového však v nyní projednávané věci nenastalo. Jak se totiž podává již ze shora provedené narace, obecné soudy (zejména městský soud) v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně vyložily, že jakkoliv se žalobkyně skutečně dopustila nemorálního jednání, lze rovněž u stěžovatele shledat v jeho pozdějším jednání okolnosti, které jednoznačně porušovaly dobré mravy. Kromě toho, městský soud podrobně vysvětlil pochybení stěžovatele spočívající v tom, že vůči žalobkyni neuplatnil svoji pohledávku včas, když od určité fáze vývoje jejich vzájemného vztahu (časově podstatně předcházející okamžiku promlčení) nebyly dány žádné důvody, pro které by s tímto uplatněním měl nadále otálet. Pokud za této situace obecné soudy dospěly k závěru, že promlčení předmětné pohledávky stěžovatel sám zavinil, nelze v tomto závěru shledat podle přesvědčení Ústavního soudu shledat žádné ústavněprávní deficity.
13. Obecné soudy totiž plně respektovaly závěry plynoucí z judikatury Ústavního soudu (viz např. cit. nález sp. zn. III. ÚS 2700/15), podle níž je předpokladem řádného posouzení konkrétního případu, jde-li o soulad výkonu práva s dobrými mravy, pečlivé posouzení věci, a to ve všech relevantních souvislostech. Je proto nutno zvážit nejen okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se aplikace uvedeného ustanovení dožaduje, ale i všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Rozhodnutí soudu musí spočívat na pečlivé úvaze, přičemž závěr o tom, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy či nikoli, musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními, které takový závěr umožňují přijmout (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2015 sp. zn. 28 Cdo 3704/2014). To právě obecné soudy učinily, když se zabývaly - jak se podává shora - nejen chováním žalobkyně v průběhu času, nýbrž také stěžovatele, takže hodnotily jejich vzájemný vztah dostatečně komplexně a ve zmíněných relevantních souvislostech.
14. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí obecných soudů, jelikož dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu