ECLI:CZ:US:2018:2.US.474.18.1
sp. zn. II. ÚS 474/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného JUDr. Ing. Františkem Fílou, Ph.D., advokátem se sídlem K Radotínu 15, Praha 5, proti sdělením Okresního státního zastupitelství Praha-východ ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. ZN 58/2014, ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. ZN 58/2014, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. ZN 2275/2014, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. ZN 2275/2014, ze dne 16. 10. 2015, sp. zn. ZN 2275/2014, ze dne 22. 4. 2016, sp. zn. ZN 2275/2014, proti sdělením Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. KZN 583/2014, ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. KZN 583/2014, ze dne 12. 9. 2014, sp. zn. KZN 583/2014, ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. KZN 583/2014, ze dne 2. 10. 2015, sp. zn. KZN 583/2014, ze dne 14. 12. 2015, sp. zn. KZN 583/2014, ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. KZN 583/2014, ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. KZN 583/2014 a ze dne 2. 2. 2018, sp. zn. KZN 583/2014, proti usnesení Okresního státního zastupitelství Praha-východ ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. ZN 2275/2014, a ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. ZN 2275/2014, proti usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 6. 11. 2017, č. j. 10 C 304/2017-16, a proti jinému zásahu spočívajícímu v postupu Krajského státního zastupitelství v Praze v trestní věci vedené pod sp. zn. KZN 583/2014 a v postupu Okresního státního zastupitelství Praha-východ v trestní věci vedené pod sp. zn. ZN 2275/2014 v souvislosti se stěžovatelovými námitkami podjatosti Mgr. Margarety Šrámkové, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-východ jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 2. 2018, doplněnou k výzvě Ústavního soudu podáním doručeným dne 15. 4. 2018 a zopakovanou podáním doručeným dne 16. 4. 2018, označenou výslovně jako směřující proti jinému zásahu Krajského státního zastupitelství v Praze (dále jen "nadřízené státní zastupitelství") v trestní věci pod sp. zn. KZN 583/2014 a Okresního státního zastupitelství Praha-východ (dále jen "dozorové státní zastupitelství") v trestní věci vedené pod sp. zn. ZN 2275/2014 se stěžovatel domáhal jednak zrušení "výše popsaných rozhodnutí, resp. vyrozumění", jednak zákazu nečinnosti spočívajícího v nerozhodnutí o námitkách podjatosti státní zástupkyně Mgr. Margarety Šrámkové. Stěžovatel v tomto postupu dozorového i nadřízeného státního zastupitelství spatřoval porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud předesílá, že stěžovatele po jeho původním podání, které učinil právně nezastoupen, vyzval, aby je doplnil samostatně zpracovaným podáním advokáta na základě zvláštní plné moci k zastupování k řízení před Ústavním soudem, přičemž jej současně poučil o náležitostech ústavní stížnosti dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Výslovně též stěžovatele poučil o tom, že doplnění ústavní stížnosti musí být samostatně zpracováno advokátem, tedy že nepostačuje zaslání původního textu tentokráte v zastoupení advokátem.
3. Podání, doručené Ústavnímu soudu dne 15. 4. 2018, zpracované advokátem JUDr. Ing. Františkem Fílou, Ph.D., ryze formálně vzato požadavkům Ústavního soudu uvedeným v jeho výzvě nevyhovuje. Text tohoto doplnění explicitně neformuluje petit ústavní stížnosti, která je výslovně označena jako směřující proti jinému zásahu dozorového a nadřízeného státního zastupitelství, následně však doslova v následující větě stěžovatel uvádí, že se domáhá zrušení rozhodnutí, která však přesně nespecifikuje jinak, než že jde o rozhodnutí "uvedená výše", přičemž v textu samotném žádná taková rozhodnutí uvedena nejsou, toliko na začátku v seznamu příloh se nachází výčet rozhodnutí, která Ústavní soud nakonec považoval za ta, proti nimž stěžovatel vlastně brojí.
4. Podání doručené Ústavnímu soudu dne 16. 4. 2018 advokátem JUDr. Ing. Fílou, Ph.D., je doslovnou kopií původního podání stěžovatele, doručeného Ústavnímu soudu dne 6. 2. 2018, v němž stěžovatel uvádí skutkové okolnosti vedoucí k tomu, že dne 28. 1. 2014 podal k dozorovému státnímu zastupitelství trestní oznámení a další následný vývoj, a žádá po Ústavním soudu "uznání stížnosti jako oprávněné" a "uložení státnímu zastupitelství prověřit oznámení ze dne 28. 1. 2014", přičemž takto určený petit stěžovatel doplnil řadou svých hodnotících úvah. Ani po doplnění ústavní stížnosti advokátem tak není na první pohled zřejmé, čeho přesně se stěžovatel domáhá, ani zda jeho ústavní stížnost směřuje proti jinému zásahu orgánu veřejné moci či proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci.
5. Ústavní soud však netoleruje ostatním orgánům veřejné moci přepjatý formalismus, a tedy tím méně jej může aplikovat ve své vlastní rozhodovací činnosti. Z příloh ústavní stížnosti i jejího textu a jejího doplnění po vynaložení určitého úsilí bylo možno dovodit, že stěžovatel se opakovanými podněty domáhá toho, aby bylo zahájeno trestní stíhání ve věci jeho podezření z podvodu v souvislosti s refinancováním hypoték na nemovitost v jeho vlastnictví. Dozorové i nadřízené státní zastupitelství, jakož i policejní orgán, do dnešního dne trestní stíhání nezahájily, neboť stěžovatelovo podezření nevyhodnotily jako obsahující skutečnosti naznačující, že byl spáchán trestný čin. Přes zjevné nedostatky v ústavní stížnosti a jejím doplnění proto Ústavní soud upustil od toho, aby ji odmítl na základě ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro neodstraněné vady.
6. Ústavní soud tedy přezkoumal ústavní stížnost v mezích rozhodnutí, resp. sdělení dozorového a nadřízeného státního zastupitelství, které stěžovatel označil v seznamu příloh doplnění své ústavní stížnosti, jakož i napadeného usnesení Okresního soudu Praha-východ, a v mezích námitky nerozhodnutí o podjatosti státní zástupkyně dozorového státního zastupitelství. Nic dalšího, co by se dalo považovat za byť potenciálně způsobilý předmět ústavní stížnosti, Ústavní soud v doručených dokumentech neshledal.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
7. Stěžovatel v podání označeném jako "OZNÁMENÍ (o podvodu 1.620.000 Kč. Tyto peníze mohou legalizovat výnosy z trestné činnosti nebo mohou sloužit k financování terorismu)" ze dne 28. 1. 2014, adresovaném Okresnímu státnímu zastupitelství Praha-východ uvedl skutečnosti, které patrně dle jeho názoru obsahovalo důkazy naznačující, že se stal poškozeným trestným činem podvodu se škodou ve výši uvedené v první větě tohoto odstavce. Tento trestný čin měl, zjednodušeně řečeno, spočívat v tom, že stěžovatel a jeho manželka měli být uvedeni v omyl ohledně uzavírané smlouvy na refinancování hypotéky na stěžovatelem vlastněnou nemovitost a následně měli být pohrůžkou palnou zbraní přinuceni k podepsání tranší na částku dohromady 1,620.000 Kč, která jim však nikdy vyplacena nebyla.
8. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie pro Středočeský kraj, Územní odbor Praha venkov-Jih, Skupina kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") ve věci zahájila trestní řízení, nicméně po provedeném prověřování dospěla k závěru, že zde nejde o podezření ze spáchání trestného činu.
9. Usnesením policejního orgánu ze dne 9. 6. 2014, č. j. KRPS-37713/TČ-2014-011481, byla proto věc podezření ze spáchání tohoto údajného podvodu odložena. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost, o níž rozhodla státní zástupkyně dozorového státního zastupitelství usnesením ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. ZN 2275/2014, tak, že ji zamítla. Následně bylo k tomuto usnesení vydáno opravné usnesení, které stěžovatel rovněž napadl stížností, již státní zástupkyně dozorového státního zastupitelství zamítla usnesením ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. ZN 2275/2014. Státní zástupkyně dozorového státního zastupitelství se v zásadě ztotožnila se závěry policejního orgánu, že bylo prokázáno, že částka 1,620.000,- Kč byla stěžovateli a jeho manželce vyplacena v hotovosti, že naopak nebyl prokázán jakýkoliv nátlak na stěžovatele či jeho manželku při podepisování příslušných dokumentů a že stěžovatel při prvním podání vysvětlení výslovně uvedl, že na něj ani na jeho ženu žádný nátlak činěn nebyl, až v průběhu prověřování přišel s verzí, že na něj podezřelý mířil nabitou střelnou zbraní.
10. Stěžovatel poté zaslal k nadřízenému státnímu zastupitelství podání, jež bylo vyhodnoceno jako podnět k výkonu dohledu dle §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), k němuž nadřízené státní zastupitelství stěžovateli sdělilo přípisem ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. KZN 583/2014, že se ztotožňuje se závěrem dozorového státního zastupitelství. V průběhu let 2014-2018 se pak stěžovatel opakovaně obracel jak na dozorové, tak na nadřízené státní zastupitelství s různými podáními, která zpravidla dozorové státní zastupitelství vyhodnotilo jako žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu dle §157a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním ("trestní řád"), ve znění pozdějších předpisů, a nadřízené státní zastupitelství jako podnět k výkonu dohledu dle §12d zákona o státním zastupitelství. Snaha stěžovatele přitom směřovala k tomu, aby bylo zahájeno trestní stíhání proti údajnému pachateli trestného činu podvodu, o němž má stěžovatel za to, že se stal a že on a jeho manželka jím byli poškozeni.
11. Stěžovatel rovněž k dozorovému i nadřízenému státnímu zastupitelství podával námitky podjatosti státní zástupkyně dozorového státního zastupitelství Mgr. Margarety Šrámkové pro údajný negativní poměr k jeho osobě, kdy měl za to, že tato státní zástupkyně k němu přistupuje jako k notorickému kverulantovi, a proto nejedná ohledně jeho podání ohledně podezření ze spáchání trestného činu podvodu tak, jak by měla.
12. Proti podjatosti státní zástupkyně dozorového státního zastupitelství stěžovatel brojil rovněž soukromoprávní žalobou, o níž rozhodl Okresní soud Praha-východ svým usnesením ze dne 6. 11. 2017, č. j. 10 C 304/2017-16, tak, že řízení zastavil a věc postoupil nadřízenému státnímu zastupitelství.
13. Přes stěžovatelovu snahu na základě žádného z napadených rozhodnutí a vyrozumění k zahájení trestního stíhání nedošlo.
III. Argumentace stěžovatele
14. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti orgánům veřejné moci vytýká 1) pochybení při odmítnutí zabývat se jeho trestním oznámením ze dne 28. 1. 2014; 2) podjatost státní zástupkyně dozorového státního zastupitelství; 3) nerozhodnutí o opakovaně podávané námitce podjatosti státní zástupkyně dozorového státního zastupitelství; 4) neprovedení řádného dohledu nadřízeným státním zastupitelstvím.
15. Ad 1) stěžovatel namítá, že byl zbaven možnosti se domáhat ochrany svých práv u jiného orgánu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť dozorové i nadřízené státní zastupitelství se za asistence policejního orgánu odmítly zabývat jeho trestním oznámením ze dne 28. 1. 2014. Policie České republiky se jeho trestním oznámením fakticky nezabývala, proti čemuž dozorové státní zastupitelství nijak nezakročilo.
16. Ad 2) stěžovatel tvrdí, že v jeho věci byla činná od počátku podjatá státní zástupkyně dozorového státního zastupitelství, a tedy je třeba celé řízení zopakovat za dozoru nepodjaté státní zástupkyně.
17. Ad 3) stěžovatel uvádí, že ačkoliv opakovaně vznesl námitku podjatosti vůči Mgr. Margaretě Šrámkové, tato v rozporu s §31 trestního řádu o této námitce nerozhodla, tedy se ani nevypořádala s jeho argumentací, což nezhojilo ani nadřízené státní zastupitelství.
18. Ad 4) stěžovatel vytýká nadřízenému státnímu zastupitelství, že do celé věci vneslo toliko prvky nestability a narušilo celý systém ochrany práv jednotlivce, čímž mu jako poškozenému byla odňata možnost v rámci trestního řízení prostředky trestního práva zjistit skutečný stav věci a vyvodit popřípadě trestní odpovědnost konkrétních osob. Nadřízené státní zastupitelství navíc aprobovalo nesprávný závěr dozorového státního zastupitelství, které nesprávně umožnilo odložení věci, a rovněž zcela zanedbalo institut dohledu v soustavě státního zastupitelství.
IV. Posouzení Ústavním soudem
19. Než se Ústavní soud může zabývat vlastní argumentací stěžovatele, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní požadavky dle zákona o Ústavním soudu. Dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Dle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se tato lhůta počítá u rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, který byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, ode dne jeho doručení.
20. Ve vztahu ke sdělení dozorového státního zastupitelství ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. ZN 58/2014, ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. ZN 58/2014, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. ZN 2275/2014, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. ZN 2275/2014, ze dne 16. 10. 2015, sp. zn. ZN 2275/2014, ze dne 22. 4. 2016, sp. zn. ZN 2275/2014, usnesení dozorového státního zastupitelství ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. ZN 2275/2014, a ze dne 8. 7. 2014, sp. ZN 2275/2014, a sdělení nadřízeného státního zastupitelství ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. KZN 583/2014, ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. KZN 583/2014, ze dne 12. 9. 2014, sp. zn. KZN 583/2014, ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. KZN 583/2014, ze dne 2. 10. 2015, sp. zn. KZN 583/2014, ze dne 14. 12. 2015, sp. zn. KZN 583/2014, ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. KZN 583/2014 a ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. KZN 583/2014, jakož i ve vztahu k usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 6. 11. 2017, č. j. 10 C 304/2017-16, které nabylo právní moci dne 25. 11. 2017, byla ústavní stížnost podána až po uplynutí shora popsané lhůty dvou měsíců. V rozsahu, v němž ústavní stížnost brojí proti těmto rozhodnutím, je tato návrhem opožděným ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
21. Ústavní soud se tak mohl zabývat toliko argumentací stěžovatele ve vztahu ke sdělení nadřízeného státního zastupitelství ze dne 2. 2. 2018, sp. zn. KZN 583/2014, a k námitce podjatosti státní zástupkyně dozorového státního zastupitelství, o níž podle jeho tvrzení dosud nebylo rozhodnuto.
22. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím či jiným zásahem došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí a jiné zásahy způsobilé k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími či jinými zásahy vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
23. V rozsahu námitek, v nichž ústavní stížnost není návrhem opožděným, je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
24. Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že jakkoliv je obecně podnět k výkonu dohledu dle §12d zákona o státním zastupitelství považován za účinný prostředek nápravy, respektive za procesní prostředek ochrany práv stěžovatele ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2166/14 ze dne 28. 8. 2014 (U 14/74 SbNU 623); nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016 (N 91/81 SbNU 485), bod 27.; či nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691)], ve vztahu ke sdělení nadřízeného státního zastupitelství ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. sp. zn. KZN 583/2014, jež bylo reakcí nadřízeného státního zastupitelství na nesouhlas stěžovatele se zamítnutím jeho stížnosti proti usnesení o odložení věci, stěžovatel podal ústavní stížnost opožděně, a to téměř o tři a půl roku. Jelikož rovněž opožděná je ústavní stížnost i ohledně ostatních napadených sdělení a rozhodnutí s jedinou výjimkou, Ústavní soud se nemohl zabývat argumentací stěžovatele ve vztahu k jinému sdělení či rozhodnutí než je sdělení nadřízeného státního zastupitelství ze dne 2. 2. 2018, sp. zn. KZN 583/2014, neboť jen proti němu podal stěžovatel ústavní stížnost v zachované lhůtě.
25. Toto sdělení je však toliko reakcí na dvě žádosti stěžovatele, z nichž prvou stěžovatel chtěl vědět, zda nedošlo ke změně stanoviska nadřízeného státního zastupitelství, a druhou zjišťoval, jak bylo naloženo s jeho podnětem adresovaným dozorovému státnímu zastupitelství. Jen v mezích obsahu tohoto rozhodnutí může Ústavní soud argumentaci stěžovatele posoudit, tj. jeho přezkum se musí omezit pouze na vyřízení těchto dvou podnětů stěžovatele nadřízeným státním zastupitelstvím. Vedle toho se Ústavní soud musel zabývat údajnou nečinností s rozhodnutím o námitkách podjatosti vznesených stěžovatelem.
26. K námitkám 1) a 4) Ústavní soud uvádí, že v rozsahu, v jakém se jimi mohl zabývat (viz předchozí bod), neshledal v napadeném sdělení nadřízeného státního zastupitelství žádné ústavněprávní deficity. Jak Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře připomíná, v českém právním řádu neexistuje obecné veřejné subjektivní právo poškozeného na odsouzení pachatele trestného činu. Toliko v případě, že poškozenému vzhledem k povaze trestného činu svědčí právo na účinné vyšetřování [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016 (N 8/80 SbNU 91) či nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691)], může se tento domáhat naplnění tohoto práva po vyčerpání předchozích procesních prostředků ochrany svých práv cestou ústavní stížnosti. Právo na účinné vyšetřování poškozenému svědčí v zásadě tehdy, měl-li trestný čin povahu porušení některého z čl. 2, 3 či 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Toho se však stěžovatel ve své ústavní stížnosti nedovolával a z ní ani z jejích příloh nevyplývá nic, co by svědčilo o tom, že stěžovateli právo na účinné vyšetřování svědčilo.
27. Jestliže napadeným sdělením nadřízené státní zastupitelství toliko konstatovalo, že ve věci stěžovatelem podaného trestního oznámení nezměnilo svůj názor, neboť v mezidobí nedoznal z hlediska skutkových ani právních závěrů jeho názor žádných změn, a tedy v ní nadále nespatřuje důvodné podezření, že byl spáchán trestný čin, ke kterémužto závěru dospělo již dříve, a stěžovatel odpovídající předchozí sdělení včas nenapadl, nelze v tomto postupu ani jeho závěru spatřovat jakékoliv porušení základních ústavně zaručených lidských práv či svobod.
28. To obdobně platí i ohledně té části sdělení, v níž nadřízené státní zastupitelství informovalo stěžovatele, že jeho podnět adresovaný dozorovému státnímu zastupitelství byl doručen nadřízenému státnímu zastupitelství, neboť byl vyhodnocen jako podnět k výkonu dohledu ve smyslu §12d zákona o státním zastupitelství, a jelikož šlo o opakovaný obsahově shodný podnět, nebylo na něj samostatně reagováno, o čemž byl stěžovatel, jak Ústavní soud zjistil z příloh ústavní stížnosti, již dříve v minulosti poučen.
29. Dlužno podotknout, že stěžovatelova argumentace se nijak specificky nevztahovala právě k tomuto sdělení, nýbrž k celkovému průběhu řízení a prvotním skutkovým okolnostem, které byly předmětem trestního oznámení stěžovatele ze dne 28. 1. 2014 a následného prověřování policejním orgánem, vyústivším v odložení věci.
30. K námitkám 2) a 3) Ústavní soud podotýká, že dozorové ani nadřízené (dohledové) státní zastupitelství dosud nerozhodlo o stěžovatelem opakovaně vznášených námitkách podjatosti proto, že příslušná podání nevyhodnotilo podle jejich obsahu jako námitku podjatosti, nýbrž jako podnět k výkonu dohledu dle §12d zákona o státním zastupitelství. Obě státní zastupitelství tak učinila proto, že dle jejich názoru příslušná podání neobsahovala informace, které by nasvědčovaly závěru, že je zde pochybnost, zda je Mgr. Margareta Šrámková schopna nestranně rozhodovat pro skutečnosti uvedené v §30 odst. 1 trestního řádu, ale věcný nesouhlas stěžovatele s postupem Mgr. Šrámkové v dané věci. Stěžovatel přitom ani ve své ústavní stížnosti a jejím doplnění netvrdí, že by se s těmito jeho podáními nadřízené státní zastupitelství jakožto s podnětem k výkonu dohledu dle §12d zákona o státním zastupitelství nezabývalo, neboť i argumentace stěžovatele v řízení před Ústavním soudem je koncipována v zásadě tak, že Mgr. Šrámková je podjatá proto, jak ve věci rozhodovala, nikoliv že ve věci rozhodla přesto, že byla již předtím podjatá.
31. Jistý náznak tvrzení potenciálně naplňujícího důvod podjatosti dle §30 odst. 1 trestního řádu lze spatřovat v tom, že stěžovatel uvedl, že jej Mgr. Šrámková považuje za notorického stěžovatele, ani tuto skutečnost však nedoložil ničím jiným než skutečností, že nezabránila tomu, aby jeho trestní věc byla odložena. Vzhledem ke skutečnostem nastíněným výše sub 9., pro něž státní zástupkyně dozorového státního zastupitelství dospěla spolu s policejním orgánem k závěru, že zde podezření ze spáchání trestného činu není, a které, jak uvedeno výše, Ústavní soud přezkoumávat nemůže, neboť stěžovatel ve vztahu k napadeným usnesením dozorového státního zastupitelství podal ústavní stížnost opožděně, Ústavní soud uzavírá, že ze samotného rozhodování Mgr. Šrámkové či způsobu, jakým v předmětné trestní věci vykonávala dozor, nevyvstává relevantně pochybnost o existenci některého z důvodů podjatosti dle §30 odst. 1 trestního řádu, s níž se dozorové či nadřízené státní zastupitelství mělo vypořádat. Žádné další skutečnosti, které by tuto pochybnost vyvolávat měly, stěžovatel ve své ústavní stížnosti ani v jejím doplnění neuvedl.
32. Ústavní soud proto nemůže považovat za vadu, natož za vadu dosahující intenzity protiústavnosti, jestliže polemiku se správností postupu a rozhodování státní zástupkyně dozorového státního zastupitelství nepovažovalo nadřízené státní zastupitelství za námitku podjatosti, ale za podnět k výkonu dohledu dle §12d zákona o státním zastupitelství, s nímž se řádně vypořádalo. Ústavní soud tedy konstatuje, že se nejedná o jiný zásah spočívající v nečinnosti orgánů veřejné moci s vydáním rozhodnutí o podjatosti, ale o pravomocné rozhodnutí orgánů veřejné moci materiálně o téže námitce, formálně však jiným rozhodnutím. Námitky stěžovatele ohledně podjatosti Mgr. Šrámkové tak nadřízeným státním zastupitelstvím byly vypořádány, přičemž ohledně přezkumu napadených rozhodnutí Ústavní soud může toliko odkázat na své závěry uvedené výše sub 20. a 26. až 29.
V. Závěr
33. Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavní soud rozhodl o návrhu mimo ústní jednání, bez vyžádání vyjádření ostatních účastníků řízení či spisového materiálu a bez přítomnosti účastníků odmítl v rozsahu specifikovaném výše sub 20. dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný a ve zbývajícím rozsahu dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu